Článek
Viktor patří k mnoha třicátníkům s dobře honorovaným, ale časově náročným povoláním, kteří v práci málokdy končí před sedmou. „V podstatě nemám čas se s někým seznamovat,“ svěřuje se. „Pracuji sice v převážně ženském kolektivu, ale se vztahem s kolegyní už mám nedobrou zkušenost: na pracovišti se všechno ví, drbe se, nakonec jsme se rozešli.“
Vloni v říjnu se zaregistroval v seznamovací agentuře, která nabízí osobní poradenství při hledání partnera. „Všichni spěcháme, informací je hrozně moc a jsou chaotické. Poradce je pomůže utřídit, upozorní na to, co může spojovat a co by naopak mohlo navzájem vadit,“ odpovídá na otázku, co ho k tomu vedlo.
Dohazovačka Dolly Leviová (Barbra Streisandová) se ve slavném muzikálu Hello, Dolly snažila domluvit sňatek milionáři Horacovi Vandergelderovi (Walter Matthau).
Poté, co vyplnil rozsáhlý dotazník o sobě i o představě, kterou má o své budoucí partnerce, vyrazil na první seznamovací akci. Čekalo ho zklamání, protože na bowlingu byl ten večer suverénně nejmladší. Měsíc nato se však na ochutnávce vín seznámil s 34letou podnikatelkou, s níž si padli do oka.
„Každý z účastníků dostane desky, kam zapíše, kdo mu byl sympatický. Ty pak v agentuře odevzdá a oni propojí ty, kteří se v sympatiích shodli. S Lucií jsme se shodli i na víně, které nám nejvíc chutnalo,“ pochvaluje si s tím, že mu vyhovuje, že partnerka má zájmy, vzdělání i společenské postavení, jaké si představoval.
Seznámení na míru
„Mladá generace je hodně ovlivněná americkými filmy, v nichž ten správný způsob seznámení je, že mi na parkovišti odře blatník nesmělý milionář,“ konstatuje zakladatelka agentury Náhoda Veronika Vinterová. „Málokdo si uvědomí, že musí hledat partnera aktivně, ne čekat, až někdo najde nás. Je s podivem, kolik velmi inteligentních mužů a žen čeká, až budou objeveni.“
Agenturu založila v době, kdy ji už nebavilo stoupat po kariérním žebříčku v privátním bankovnictví. „Začalo mě to otravovat a uvažovala jsem o tom, co vlastně dělá člověka šťastným. Je to smysluplný vztah, když ten chybí, jsou všechny peníze na nic. Není pravda, že muži chtějí jen krasavice a ženy pracháče, všichni chtějí někoho, s kým by mohli sdílet svůj život,“ míní Veronika, která se rozhodla, že jim v tom bude pomáhat.
Jejími klienty jsou hlavně velmi zaměstnaní lidé, kteří se pohybují v prostředí, kde jsou všichni kolem nich většinou zadaní. Mají určité postavení a nechce se jim sdělovat informace o sobě na bezbřehý internet.
Tekla Ivanovna v Gogolově Ženitbě, další z dohazovaček ve světové literatuře, byla v Morávkově inscenaci v pražském Divadle na Vinohradech ztělesněná třemi postavami.
„Kde se mají tihle lidé seznamovat?“ klade Veronika řečnickou otázku. „Mají stát v galerii a čekat, až někdo začne obdivovat stejný obraz? Nebo se seznamovat v baru? Tam člověk najde partnera nebo partnerku na jednu noc, ne na život.“
To, že ona i její spolupracovníci mohou být považováni za novodobé dohazovače, se jí nijak nepříčí. „Dohazovače lidé potřebují už od starého Egypta. Dnes o to víc, že mají tak málo času na osobní život a nechtějí ho mrhat v nekonečném kruhu pokus - omyl. Například ve Spojených státech se přes seznamovací agentury seznamuje 20 procent lidí. Lidé se tam hodně stěhují za prací, v novém místě nemají známé, obrátit se na takovou agenturu neznamená stigma.“
Má dukáty, má i chalupu
S tím, jak takové novodobé dohazování vypadá, má zkušenost 37letá Barbora, manažerka významné farmaceutické firmy. Její předchozí mnohaletý vztah skončil ponižující partnerovou nevěrou, pak byla ještě po úrazu a následné operaci dlouhou dobu izolovaná.
Ve své profesi se pohybuje v dost uzavřeném okruhu lidí, mezi docenty a profesory většinou o generaci staršími.
Hledání partnera často napomůže zlepšení šatníku a celkového vzhledu. I v tom poradí Kateřina Vinterová (uprostřed) a Jana Kupková ze seznamovací agentury Náhoda.
Do internetových seznamek se neodvážila. „Párkrát jsem se tam podívala, ale ta anonymita ve mně nebudila důvěru,“ říká. „Kamarádka mi doporučila agenturu. Uklidnilo mě, že někdo přede mnou ověří totožnost mužů, s nimiž bych se měla seznámit, i údaje, které o sobě uvedou.“
Uvítala i nezaujatý pohled mediátorky na osobní profily, které o sobě adepti seznámení vytvoří. Život ji naučil, že vysoké postavení i vysoké příjmy jsou pro ženu handicapem. „Muži mají z úspěšných žen strach. Někoho by už mohlo odradit, v jakém autě jezdím,“ dodává.
Ve svých požadavcích se držela při zemi: nekuřák s aktivním přístupem k životu, který může být o deset let starší i o tři roky mladší. Majetkové poměry nehrají roli. „Bydlí-li však někdo ve čtyřiceti v podnájmu, nesvědčí to o velké životní aktivitě,“ dodává realisticky.
V agentuře jí doporučili dva zájemce, jeden se na schůzku nedostavil, s jedním se sešla, ale bylo to naposledy: „Nefungovalo by to. Sám o sobě řekl, že nesnáší změny, jakékoli vybočení ze zavedeného řádu, že se nedokáže přizpůsobovat. Já musím kvůli práci měnit své plány ze dne na den, vůbec nejsem pánem svého času,“ konstatuje Barbora s tím, že nečekala, že to hned napoprvé vyjde.
Úlohu dohazovačů, jimž se teď v moderní terminologii spíš říká mediátoři nebo koučové, považuje za užitečnou. „Představují pro mě záruku a bezpečí, protože eliminují potenciální nebezpečí i ty, co to nemyslí vážně. Internetové seznamování je chaos: čím víc lidí kontaktujete, tím víc střílíte vedle. Jít na sto schůzek a zjistit, že teprve ze sto prvé se něco rýsuje, je hrozná ztráta času a energie.“
Domluvené sňatky fungují
Antropolog Jaroslav Skupnik z Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze upozorňuje, že dohazovač Kecal byl v našich zemích ve druhé polovině 19. století, kdy Prodaná nevěsta vznikala, naprosto srozumitelná postava, jejíž činnost měla všemi uznávaný smysl.
„Lidé zejména na venkově nebyli tak mobilní, těžko by sami získávali informace, kde je někdo volný pro uzavření sňatku. Dnes na tom paradoxně nejsme o nic lépe: pracujeme jako diví a těžko vstupujeme do jiného společenského prostředí. Navazovat známost na pracovišti je problematické, třeba v USA to zavání harašením,“ podotýká.
Antropolog Jaroslav Skupnik upozorňuje, že ve velké části světa není ani dnes výběr partnera zcela individuální záležitostí.
Doktor Skupnik upozorňuje, že až do minulého století se sňatky uzavíraly nikoli výhradně na základě osobní náklonnosti, ale na základě společenských vazeb a vztahů. „Už Shakespeare v Romeovi a Julii ukázal, jaké hrozné následky má, když se jde proti vůli rodiny. Dodnes není výběr partnera a uzavření manželství zcela individuální záležitostí, všude na světě jsou pod sociální kontrolou.“
Typickou zemí je Indie, kde většinu sňatků domlouvají rodiny za pomoci prostředníků.
Když se americká antropoložka Serena Nanda ptala indických dívek, proč nechávají výběr partnera na rodičích, odpověděly, že jsou hrozně nezkušené a že je tedy větší šance, že rodina nebo zkušení lidé vyberou toho správného.
„U nás se dospívající mládež od třinácti třese strachem, zda najdou někoho na randění. V jiných kulturách tuto starost převezmou rodiče a příbuzní,“ konstatuje antropolog. „Západní civilizace silně zvýraznila význam individuální volby a emocí, druhou stranou mince je úzkost z výběru správného partnera a strach ze selhání.“
O kladech domluvených sňatků je přesvědčen i sexuolog Petr Weiss. „Zamilovanost je nejhorší předpoklad dobrého manželství. K tomu jsou nejlepším předpokladem sdílení stejných hodnot, společné kulturní zázemí a zájmy,“ tvrdí. „Až do 20. století nikoho nenapadlo, že manželství má mít něco společného s láskou. Byla to vždy instituce na zajištění paternity, ekonomických a mocenských aliancí.
To, že má být manželství uzavíráno z lásky, je novodobý vynález a podle toho to taky vypadá. V současné době se rozpadá polovina manželství. Domluvené sňatky, kdy někdo na základě racionálního uvažování došel k tomu, že ti dva lidé k sobě patří, stojí na pevných základech. Ti lidé většinou žijí bez vážnějších konfliktů.“
Podle sexuologa Petra Weisse není ideálním předpokladem pro manželství zamilovanost, ale sdílení stejných hodnot.
Zádrhel nevidí profesor Weiss ani ze sexuologického hlediska: „Když někdo dohodí dva lidi, kteří si vzájemně nevoní, tak se zkrátka nevezmou. Dohazovač nepředstavuje nutnost, ale šanci, konečné slovo mají přece ti dva.“
Skladník hledá bohyni
„Při prvním pohovoru mívám hned na mysli dva tři lidi z naší databáze, kteří by se hodili,“ říká osobní koučka Petra Slabá. „Určitě nebudeme tlačit nesmělého introverta do náručí sexuální dračice. U něho je důležité přesvědčit ho, aby si troufl někoho oslovit. Ženy, jimž tikají biologické hodiny, je třeba uklidnit a naznačit, že spěch je odstředivka na muže.
Každopádně zreálňujeme nároky a představy o budoucím partnerovi, abychom je ušetřili zklamání. Když se ne zrovna štíhlý padesátník hrne do seznámení s pětadvacetiletou kráskou, upozorníme ho třeba na přednosti čtyřicetileté ženy. Každopádně mu dáme na vybranou, koho chce oslovit. Za důležité považujeme vyváženost informací na obou stranách před první schůzkou.“
Víc vyhledávají asistované seznamování muži, kteří nemají problém s tzv. hygienickými známostmi, ale chtějí někoho na trvalé soužití. „Nechtějí kuchtu domácí, spíš jde o sdílení zájmů a zájem o založení rodiny,“ charakterizuje mužské požadavky Veronika Vinterová.
Příliš vymezené nároky na partnerku seznámení neusnadňují. O tom se přesvědčil 51letý majitel počítačové firmy Karel, který dal jasné zadání: pohledná, štíhlá, sportovně založená, vyznávající morální hodnoty, pečující o sebe i o domácnost. „Měli jsme dojem, že jsme mu takovou našli, jenže všechno ztroskotalo na tom, že nehrála tenis,“ vzpomíná majitelka agentury.
Ženy mají zřídka vizuální požadavky, zato oceňují smysl pro humor. „Nechtějí bohatého, spíš někoho, koho by mohly obdivovat a zároveň na něho bylo spolehnutí. Úspěšné ženy chtějí muže, kteří to ustojí,“ dodává Veronika.
Proč Kecal nezkrachoval
„Baronka si bere chudého kováře jen v pohádkách,“ říká psycholožka Alice Vondrová. „Lidé si odjakživa vybírají partnery ze své společenské vrstvy, s nimiž sdílejí styl života i hodnotový systém. To takový Kecal věděl a jednal podle toho. Fungoval ve vymezené oblasti, kde dlouhodobě znal jednotlivé rodiny i to, jaké v nich panují poměry. Musel být úspěšný, jinak by mu živnost zkrachovala. Nemohl někoho vychválit, že je skvělý, a ve skutečnosti to byl lenoch a ožrala.“
Nejznámějším českým dohazovačem je bezesporu Kecal ze Smetanovy opery Prodaná nevěsta. Na scéně Národního divadla jej dlouhá léta ztělesňoval Eduard Haken.
Jenže ani sebeobratnější dohazovač či dohazovačka (většinou to byly ženy), ani sebevýkonnější agentura nikomu nezaručí, že vytáhnou z rukávu toho pravého. „Je to jen předvýběr, stejně se musí chodit na rande, otestovat, koho mu vybrali, rozhodnout se sám,“ upozorňuje psycholožka. Podle ní je nejlepší dohazování mezi známými: „Je tam důvěrná znalost obou aktérů a žádný komerční motiv.“
Podle Veroniky Vintrové jsou náklady spojené se službami seznamovací agentury srovnatelné s tím, co lidé vydávají třeba za osobní trenéry nebo jazykové kurzy. Platí se za registraci, další náklady mohou představovat třeba konzultace s vizážistkou či s jinými specialisty. „Posezení s terapeutem může vyjasnit, proč se někdo nemůže seznámit, vizážistka pomůže zahladit různé nedostatky, vypíchnout přednosti a posílit sebevědomí, stylistka poradí, jak se slušivě oblékat,“ láká majitelka agentury.
„Lidé si hrozně přejí najít někoho, vedle koho jim bude dobře, ale věnují málo energie tomu, aby se to stalo. Věnují ji budování postavení, kariéry a myslí si, že ideální partner jim spadne z nebe. Najít partnera pro život nebylo a není jednoduché. Je třeba tomu věnovat hodně úsilí,“ dodává.
