Článek
„Poslední dobou se o mně mluví jako o herečce. Nedokážu posoudit, jestli mám dostatek zkušeností na to, abych se za ni mohla považovat já sama,“ připouští třiadvacetiletá brunetka, kterou vídáme v seriálu První republika v roli Elišky Toufarové. Vize jako ona nemá a ani jí tuto schopnost nezávidí. „Eliška z toho, co vídá, musí být velmi zmatená,“ myslí si.
Z castingu na roli jedné z dcer Jaroslava a Kláry Valentových v druhé řadě První republiky měla strach. Hrála v několika muzikálech, moc zkušeností před kamerou ale zatím nezískala.
Jako Eliška Toufarová rozená Valentová v seriálu První republika studuje medicínu. Jedním z pacientů je i Stanislav Zindulka.
„Na první termín castingu jsem dokonce vůbec nedorazila. Nestačila jsem se dostatečně připravit a strach byl silnější než já,“ přiznává. I podruhé se musela hodně přemlouvat, protože cítila značnou trému.
„Ještě teď si živě vybavuji ten pocit, kdy jsem říkala sama sobě, jestli mi ten stres z kamerových zkoušek a kamery samotné za to vůbec stojí. Když zpívám nebo píšu texty, vychází to přímo ze mě a s pocity strachu se potýkat nemusím. Nakonec jsem na něj přece jen vyrazila. Ale dala jsem si slib, že když se tam nebudu cítit dobře, bude to pro mě znamení, že místo před kamerou ve svém životě oželím.“
Přátelské natáčení
Na castingu byl přítomen režisér seriálu Biser Arichtev a zejména díky němu se zkouška stala neobyčejnou zkušeností. Když se jí zeptal, jak roli, o kterou se uchází, vidí, popravdě odpověděla, že nijak, protože první řadu seriálu nesledovala. S tím začala až později.
„Bisi mi trpělivě začal vysvětlovat, jaké jsou vztahy mezi postavami a jaký k nim má poměr Eliška, což se mi zatím na většině castingů nestalo. Pak jsme si něco zkusili. Nebyla jsem úžasná ani vynikající, přesto jsem odcházela s dobrým pocitem, že stálo za to přijít a šlo o moji velkou zkušenost. Takový režijní přístup mě nadchl.“
Za pár dní se dozvěděla, že roli získala, a plynule se zapojila do natáčení. „Na place byla skvělá atmosféra. Všichni se chovali velmi profesionálně a zároveň přátelsky. Bisi nikdy neřekl, že je něco špatně, ale že bychom to mohli zkusit jinak. Tento klidný, empatický přístup mně osobně vyhovuje mnohem více, než kdyby na mě někdo křičel.“
V muzikálu Alenka v kraji zázraků ztvárnila hlavní roli, sešla se v něm s Dádou Patrasovou a Bořkem Slezáčkem.
Nejvíce času strávila v budově poblíž pražského Anděla, kde se natáčely interiéry z nemocnice, kde Eliška coby studentka medicíny působí. V Třebízi se točily záběry ze seriálových Starých Břežan, v Kutné Hoře zase stojí vila, která je domovem rodiny Valentových.
Zpětně mi připadá, že jsem měla až pohádkové dětství. Domeček, zahrada, lesy a louky všude kolem, žádný shon a spěch.
„Role Elišky je mi blízká,“ pochvaluje si Brigita. „Její sestra Irena je více nespoutaná a na to se hodí Anička Fialová. Elišce rozumím, ale vize jako ona naštěstí nemám, nemám žádné zvláštní schopnosti v tomto ohledu. Já osobně se ráda spoléhám na vlastní intuici nebo se snažím napojit na energii druhých lidí.“
Dětství jako v pohádce
Zpívala a tančila ráda už jako dítě. Vyrůstala v malé jihočeské vesnici Přílepov, která leží nedaleko Písku.
„Zpětně mi připadá, že jsem měla až pohádkové dětství. Domeček, zahrada, lesy a louky všude kolem, žádný shon a spěch. Naše vesnice má něco kolem 50 obyvatel. Moc ráda se tam vracím, abych načerpala síly. Ale přiznávám, že mi momentálně vyhovuje, když se kolem mě neustále něco děje, takže v Praze trávím většinu času.“
Ve městě pak vyhledává tichá, klidná místa, jako je dvorek smíchovské kavárny, kde jsme se sešly.
Se Štěpánem Kloučkem byli dva roky partneři i v soukromí, nyní spolu vystupují jako hudebníci.
Rodiče jí vždy v zájmech podpořili. Zpívala ve sboru, chodila do lidušky na příčnou flétnu a právě tu chtěla později studovat. Jenže najednou se jí zdálo, že hrou na nástroj se nevyjádří tak, jak by chtěla. Že by potřebovala přidat i pohyb, zpěv. Zvolila obor hudebně-dramatické umění na Konzervatoři Jaroslava Ježka. Vzali ji, a stala se tak v rodině jedinou, která se věnuje umění. Všichni blízcí její uměleckou dráhu bedlivě sledují.
„Moje maminka se opravdu nebojí říct mi svůj názor,“ usmívá se herečka. „Někdy je značně kritická, ale vím, že vždycky to myslí v tom nejlepším.“
Polovina hudebního dua
Když se v patnácti ocitla v Praze, začala nasávat její atmosféru. Chodila na koncerty, do divadel a brzy si město zamilovala. „Přináší mnoho podnětů, potkávám stále nové lidi, jsou tu nabídky práce. Na druhou stranu je Praha velmi uspěchaná. Přinesla jsem si v sobě určitý klid a mám v plánu si ho střežit.“
Protože je její vášní i hudba a ráda se vyjadřuje slovy, zvolila ke studiu po muzikálu ještě psaní textů a scénářů na Vyšší odborné škole Jaroslava Ježka. V tomto školním roce studia zakončí sólovou deskou a ráda by v ní zachytila své pocity mladé dívky dospívající v ženu.
„Chci napsat a nazpívat písňové CD s názvem Dívčí,“ prozrazuje. Většina jejích textů vypovídá o tom, co cítí, vnímá a prožívá. Často se to týká vztahů. Před pěti lety dala impulz k založení hudební dvojice. Vystupuje v ní se Štěpánem Kloučkem. Potkali se jako spolužáci, dva roky byli partneři i v soukromí, dnes je spojuje zájem o hudbu.
„Máme pevné tvůrčí pouto,“ směje se, „známe se dlouho a myslím, že už nás jen tak něco nepřekvapí a budeme tvořit dál. Moc bych si to přála, protože je to opravdu něco, co mě naplňuje,“ dodává Brigita. Nejbližší koncert mají naplánovaný na 10. prosince v pražské Vile Štvanice.
Provdala se v něm za svou lásku z mládí Vojtu Toufara, kterého hraje Bořek Joura.
Studuje i učí zároveň
První velkou roli získala v sedmnácti letech v muzikálu Hamlet. Hrála Ofélii, hereckým partnerem jí byl Ondřej Ruml. Role jemných a křehkých dívek ji neopustily, později vystupovala i jako Sněhurka ve stejnojmenném muzikálu a nejnověji můžeme Brigitu vidět v pražské Hybernii jako Alenku v muzikálu Alenka v kraji zázraků a v Divadle Kalich coby dívku Rašmí v muzikálu Mauglí. „Žádnou dračici mi zatím nenabídli,“ směje se. „Dostávám role, které odpovídají mému typu.“
Ačkoli teprve nedávno konzervatoř opustila a na vyšší odborné škole ještě studuje, už tam sama vyučuje zpěv. „Je to pro mě velká pocta, učit na škole, kterou jsem vystudovala. Patřím mezi nejmladší kantory, ale když jsem zapisovala do ročníkových knih narození mých studentek, rok 2002, tak jsem si připadala staře,“ žertuje.
Skládá písničky, zpívá a občas také koncertuje.
„S výukou zpěvu už nějaké zkušenosti mám, ale učila jsem spíše zájemce, kteří jej měli jako zálibu. Teď je to nové, protože předávám svoje zkušenosti těm, co se jím chtějí profesionálně živit. Je to pro mě velká výzva a sama se hodně učím. Být učitelkou beru jako svou další roli,“ přiznává.
Vyhovuje jí, že se nevěnuje jen jednomu oboru. „Ráda odbíhám z herectví k textové tvorbě nebo k hudbě. Jedno obohacuje druhé. Odpočinu si změnou. Nevím, kam moje cesta povede, vždyť se mění každým krokem,“ uzavírá Brigita Cmuntová.