Petr Jákl: Makám na tisíc procent

Vypadá jako sportovec, mluví dost nespisovně, ale v hlavě to má srovnané. Nynější úspěchy přičítá vůli makat na tisíc procent. Zabodoval už s prvotinou Kajínek. Ghoulem talent potvrdil. Peníze do něj vložili také američtí producenti. Díky nim měl nedávno premiéru v Hollywoodu. I tam Jákl jako producent, režisér a spoluscenárista zaujal.

Film natáčel uprostřed syrové ukrajinské reality, v místech spojených s kanibaly. Jeho děj je prostý. Mladí Američané přijíždějí do oblasti natočit dokument. Přijmou proto pozvání podivína obviněného kdysi z krvavých zločinů do zdánlivě idylického domku v lesích. Dlouhé čekání si krátí vyvoláváním duchů. Realistické vyznění snímku podtrhuje svědectví lidí, kteří tragédii vyvolanou sovětskými úřady ve 30. letech 20. století skutečně zažili.

Jako v nějakého boha?

Hm, mám. Bylo mi tenkrát šestnáct let. S kamarády a kamarádkami jsme na chatě, takzvaně navátí, začali vyvolávat duchy. Jeden se nám zjevil, chvíli odpovídal. Při otázce „Duchu, jsi tu?“ praskla nad stolem, kolem něhož partička seděla, žárovka. Vyděšeni k smrti jsme okamžitě sundali ruce ze skleničky, která se při seanci používá. Podle tradice měl někdo z nás do roka zemřít. Nestalo se tak, naštěstí. Od té doby o sobě říkám, že jsem něcista. Něco mezi nebem a zemí určitě je. V konkrétního boha ale nevěřím.

Ne, jsem mile šokovaný. Úspěšné horory mají v našich kinech návštěvnost kolem 30 000. Úplné hity přes 80 000. Český film tak porazil klasiku žánru, jakou jsou Kruh, Záhada Blair Witch, Vřískot a další. Já doufal, že si diváky najde. Ale upřímně, nedělal jsem ho kvůli nim.

Po kriminálním thrilleru jsem si chtěl vyzkoušet žánrovku, zjistit, zda natočím něco obstojného v angličtině. Jsem na jazyky hodně tvrdý a s angličtinou jsem se strašně nadřel. Napadl mě horor, při němž by se čeští diváci nesmáli. Natáčel jsem pak pět let prakticky potají. Nebylo jisté, jak projekt dopadne, a mělo to být tak trochu překvapení, což se povedlo.

(smích) Já tohle nečtu, ani kritiky. Ghoul ovšem není postavený na násilných scénách, ale na napětí, strachu z něčeho, co člověk nevidí, takže přílišná brutalita v něm není. Obecně ho hororoví kritici i v Americe hodnotí nad očekávání dobře. Boduje spojení Ukrajiny, hladomoru a kanibalismu. Člověk, který má rád horory, tohle ocení. Výjimečně v něm zafungovaly právě dokumentární věci. Člověk se jich bojí nejvíc.

Film musíme brát jako formu zábavy. Někdo má rád horory, někdo dokumentární věci, jiný komedie. Kdo se nerad bojí, ať na Ghoul nechodí. Jinak se samozřejmě za psychicky normálního považuji a spoluscenárista Petr Bok je na pohled taky v pořádku. Ale pošlu ho k psychologovi a dám vám vědět. Tyhle vaše otázky mě moc baví. (smích) Škoda, že se nemůžu ptát i já.

Měla s tím v uvozovkách trošku problém. Nemá žaludek na tyhle filmy. Já jí dokonce říkal, ať na premiéru nechodí. Ale šla a byla z toho celkem vystrašená. Před tím viděla první verzi, která se mnohokrát změnila. Vím, že někteří lidé mohou mít z Ghoulu noční můry.

Nádhera, byla ve starém kině s důkladnými koženými sedačkami, v němž zářil i strop jako obloha. Nechyběl červený koberec, slavnostní nástup, stěna, před níž se vždy tvůrci a herci fotí. Já pak seděl v první řadě a poprvé jsem viděl film s neznámými diváky. V Praze jsem totiž do kina nešel.

No jo. Nemám rád to čekání na reakce publika. Nikdy nevíte, jak to vezme. Asi jsem taky dělával chybu, že jsem dění sledoval zezadu, viděl odezvu přímo. Znervózňovalo mě to. V Hollywoodu jsem diváky jen slyšel. Třeba v momentě, když zařvali. Nebo takovýto eeee, když viděli něco, u čeho se báli. Byl jsem šťastný, že fungovaly anglické vtipy. Lidi křičeli a smáli se, kde měli, tak jsem byl v pohodě. Teď mě napadá - smějí se Češi při Ghoulu, když jej sledují s titulky?

Aha. V Americe se smáli, protože jsou tam místa, kdy v angličtině fungují hlášky. Po promítání zůstali sedět a hodinu se mě ptali na natáčení. Až museli pořadatelé diskusi zaseknout, abychom se dostali na následnou párty a mohli premiéru v USA oslavit. To bylo super. Navíc jsem díky Ghoulu potkal známé z roku 2003 z tamní premiéry snímku XXX. Teď už náš film žije za mořem vlastní kinoživot. Jde přes nezávislou distribuci.

Reakce byly hodně dobré. O tom, jak to půjde dál, rozhodují přímou úměrou peníze vložené do marketinku, reklamy. Je už zázrak, že se film do Ameriky dostal.

S tím bych byl opatrný, ale vypadá to dobře. Moc dobře. Prodali ho do distribuce dalších deseti států, což jsem vůbec nečekal. A hlavně se stále prodává. Jako jeho producent jsem musel už před spuštěním natáčení vše připravit, zvážit návratnost nákladů plus možný zisk. Ten může jít také z prodeje dévédéček, kabelovek, případných počítačových her… Původně jsem nepočítal s americkými penězi, ty mi umožnily rozpočet vítaně navýšit.

Míň než Kajínek, který vyšel na 55 miliónů. Řeknu to diplomaticky, řádově desítky miliónů. Dost se prodražilo třeba to, že jsme točili i 3D verzi. Tu reálnou už nedělají kvůli šetření ani velká studia. My jsme do toho šli na reálné 3D kamery s dvěma objektivy. Rozhodnutí padlo kolem roku 2011, kdy byla technologie na vrcholu. Od té doby padá. Asi to nebylo úplně výhodné, to teď vím. Ale 3D Ghoul si nadšence našel. Obdivují právě čisté řemeslo.

Myslíte Jenny? Někdo totiž vnímá jako hlavní postavu Katarinu. Jinak s Jenny mám zajímavou historku. Nedorazila včas v Londýně na jeden z posledních castingů. Castingová režisérka proto řekla: „Škrtáme ji.“ Tam je to tvrdé. Podobné chování znamená riziko pro natáčení. Když se Jenny objevila, chtěl jsem, aby šanci dostala. Vešla a já po odehrání jedné scény věděl - to je ona. Moc se mi pak omlouvala, že uvízla v autobuse, jinak je spolehlivá.

To je záměr. Hrozně chci, ať si každý vyloží konec Ghoulu po svém. Měl postupně sedm variant. Ostatně z pětileté tvorby mi zbyly hodiny nepoužitého materiálu, desítky scén. Původně jsem chtěl temný thriller s lekačkama. Neměl jsem v něm žádné katakomby, krev. Jenže při konzultacích v Americe mi řekli: „Je to mezi žánry, musíš získat jednu skupinu diváků, ty hororové.“ Cílil jsem pak na ně. Přidal víc lekaček a nějakou tu krev.

Jasně, to bylo hlavně o tom. Tak jsem se s těmi lidmi rozešel. Byl to můj film. Proto jsem občas řekl: „Tohle je přes čáru, do toho nejdu.“ Nechtěl jsem, aby z plátna cákala krev. Obecně nemusím gore horory (vyznačují se zobrazením krvavých scén, krvavých zranění a násilí - pozn. red.). Mám radši duchařiny a takový je Ghoul.

Všem se nezavděčíte. Rozumní lidé ještě před zhlédnutím podobných snímků vědí: tohle není pro mě. Ti hloupí začnou hledat, proč je to blbost. Horor je pro některé přece blbost od podstaty. Jiní se ale v kině bojí rádi, testují hranice svého strachu. Já Ghoul udělal pro ně.

V roce 2010 jsem tam byl na festivalu s Kajínkem. Narazil jsem přitom na lidi, kteří hladomor zažili. Vyprávěli mi o něm neuvěřitelné historky. Přehánějí, říkal jsem si. Jenže jsem těch storek o kanibalismu, o tom, jak se na Ukrajině prodávalo lidské maso na trhu, vyslechl víc.

Téma mě chytlo. Při jeho studování jsem narazil na Andreje Čikatila (masový vrah, kanibal vraždící převážně kolem Rostova od konce 70. let do roku 1990 - pozn. red.). Spojil se mi děj snímku s místem. Ve filmu se opakuje zmínka o obci Jabločnoje. V ní se Čikatilo po hladomoru, při němž měl násilně umřít jeho bratr Stěpan, narodil. Ukrajina byla jinak země s největším počtem kanibalů na světě. Usvědčených bylo 2500. Asi není divu. Během strádání zemřelo sedm miliónů lidí.

Statistiky se rozcházejí. Některé mluví i o 15 miliónech. Musíte si z těch čísel vybrat. Já zvolil sedm. To máte jako s Čikatilem. I jeho příběh je nejasný. Sovětské úřady si dlouho nechtěly přiznat, že tam žije kanibal, sadista, možná pedofil a homosexuál v jedné osobě. Případy proto záměrně nespojovaly. Čikatilo byl navíc straník, vysokoškolák, otec rodiny. Chvíli ho podezřívaly, jenže po neúspěšných testech vzorků jeho DNA ho pustily. On začal znovu vraždit. Člověk se ptá: „Jak je to možné?“ A zjistí, že na Ukrajině to tehdy možné bylo.

No. Počítal jsem s tím v roce 2010, když jsem na něm začal pracovat, a o rok později jsem tam natáčel. Současné problémy mi hodně zkomplikovaly distribuci. Přímo děsivý je také kontext. Ten hladomor zas klidně může na Ukrajině být. Paradoxně se Ghoul ukrajinským distributorům líbil, neměli s ním problém.

Chtěl jsem být v místech, kde se ty věci děly. Zpočátku jsme nabírali jen dokumentární část. Poslouchali jsme příběhy starých paní typu: jak sousedka zabila jedno ze svých dětí a nakrmila jím ty zbylé. Říkala to přitom věcně. Události se staly dávno. Nešokovaly. Prostě byly. V jisté formě zevšedněly… Šokovaly pouze nás, herce, členy štábu. Chtěl jsem, aby to slyšeli. Říkal jsem si, že pak už nebudou muset nic hrát. V Česku, u Berouna, byly dotáčené pouze katakomby. Hodily se mi, ale i ty mají reálný předobraz na Ukrajině.

Poctivostí. Když něco dělám, dělám to na tisíc procent. Makám na tisíc procent! To mám z juda. Do roku 2000 bylo mým životem. Jako profesionální sportovec jsem asi procento času věnoval herectví, kaskadérství. Jenže v roce 1999 přišlo zranění, po olympiádě konec kariéry. Rozhodl jsem se pak naplno začít u filmu. Prošel jsem si nebo okoukl snad všechny profese: od koordinátora kaskadérů po produkčního na place. Při režírování Kajínka jsem oslavil u filmu dvacet let.

Dlouho jsme s producenty hledali někoho, kdo by to udělal, jak chceme my. A nic. Nakonec se zeptali, zda to vezmu. Odpověděl jsem: „Jo, klidně bych to natočil, když mi dáte důvěru, svěříte mi všechny peníze, co jsou k dispozici.“ Rozhodli se, že do toho jdou. Vyšlo to. Kajínek mi otevřel také cestu do Ameriky. Dodnes tam slýchávám, že kdyby v něm hrál Bruce Willis, může z fleku jít do široké americké distribuce.

Že je v Kajínkovi poctivé řemeslo, stejně jako v Ghoulu. Kdyby tam nebylo, snímky nefungují. Právě horor je v tom hodně náročný. Snadno se pozná, zda umíte, nebo neumíte budovat napětí, uchopit věci, aby plynuly. Není jednoduché postrašit ve správnou chvíli, udržet si diváka. Já jsem vedle pozorování mistrů při práci načetl spoustu odborných knih. Začal jsem akčním thrillerem, teďka je v kinech horor, pak bude středověké drama, historický velkofilm a těším se, že si udělám třeba komedii nebo pohádku.

Naznačím. Je z mládí Jana Žižky, z doby před husitskými válkami, kdy se živil jako žoldák, lapka. Navázal dokonce jakousi vazbu s králem Václavem IV., dostal od něj milost a nikdo neví proč. Snažím se o reálné podání událostí. Na scénáři proto pracuji s uznávaným profesorem historie Jaroslavem Čechurou už dva a půl roku. Máme stejný názor na Žižku…

Středověk byla doba drsná a Jan Žižka se v ní choval správně. Můj film nemá soudit husitství, jehož je symbolem. Úmyslně se tomu vyhýbáme. Není o fanatismu, ale o hledání životní cesty. Chci, aby si Češi na jeho základě řekli: „Jasně, máme story, velké hrdiny.“

Zatím je. Všechny další věci jsou hodně daleko.