Článek
Terezie byla věčně mrzutá a nesnášenlivá a vyžadovala od Františka a Eleonory větší naturální požitky, než jí příslušely. Když chtěla něco, co jí údajně patřilo, přišla prostě do stavení a věc si vzala – ukradla ji. Navíc nadávala Eleonoře a hulvátsky ji urážela. Vše vyvrcholilo právě v červenci, kdy František přistihl macechu ve stodole, jak si pěchuje do kabely obilí. Vyhnal ji ze statku a případ nahlásil četníkům. Vzápětí Terezie založila ve stodole oheň. Stanula před soudem a dostala pouze šest týdnů těžkého žaláře, protože se jí nepodařilo prokázat žhářský úmysl.
Tím sváry neskončily. V pondělí 31. ledna 1910 se Terezie opět poškorpila s nevlastním synem a snachou a hádku ukončila prorockými slovy: „Ty se ještě budeš divit, co se dneska stane!“ A divil se.
Žena bez pantofle
Kolem půl desáté večer začala u Doschků hořet stodola a kůlna s nářadím. Škoda byla obrovská: 1528 rakouských korun. Po pachateli se začalo pátrat – všichni podezřívali starou Doschkovou. Chyběly ale důkazy a podezřelá zapírala. Poté byl chvilku klid. Až do 5. března večer, kdy hostinský Filip Lindauer s bratrem uslyšeli ze své stodoly podivný šramot. Vyšli ze stavení a uviděli jakousi postavu, jak peláší směrem k Doschkovic zahradě. Vtrhli do stodoly a spatřili na mlatě louži petroleje obklopenou svatozáří z vypálených sirek a jeden pantofel. A nelenili, rozběhli se k Doschkovic zahradě.
Staré ženy na výměnku se často staraly o děti.
Tam našli Terezii v křoví – drmolící a rozklepanou, s jedním pantoflem. Okolo ní se vznášel petrolejový odér. To už nebyla žádná legrace. Výměnkářku zatkli četníci a za zločin žhářství a veřejného násilí ji soud poslal do těžkého žaláře na patnáct let. Nebyl to první případ neshod mezi výměnkáři a hospodáři ani poslední. Staří lidé na vesnici v historii měli dvě možnosti, jakým způsobem stráví zbytek života: na výměnku, nebo ve špitále. Ani jedno nebylo jednoduché.
Svobodné ohřívání na peci a u kamen
Výměnkáři si všechny výdobytky nechávali potvrdit právní smlouvou. Ani sebelepší smlouva ovšem nemohla zajistit klidné dožití ve stáří. Záleželo především na vzájemné toleranci, pokud chyběla vůle dohodnout se, úřední papír nic nespravil. Rozmíšky mohl působit mladý hospodář stejně jako staří rodiče. Ostatně pojem stáří byl relativní.
Teplý a pokojný byt v hospodářově sednici, svobodné ohřívání na peci a u kamen, při hospodářovém dříví píct a vařit, prádlo vyprat, sklep pro brambory a na mlíko.
V polovině 18. století se lidé průměrně dožívali 25–28 let, v polovině 19. století více než 30 let, na začátku 20. století více než 40 let. Výměnkáři tedy žádnými věchýtky být nemuseli. Dožití ale hodlali strávit v poklidu a v relativním dostatku. Proto si většinou vymínili dostávat obilí, brambory, mléko, teplý byt, chlév pro krávu.
V zápise v pozemkové knize z roku 1843 např. starý hospodář žádal: „Teplý a pokojný byt v hospodářově sednici, svobodné ohřívání na peci a u kamen, při hospodářovém dříví píct a vařit, prádlo vyprat, sklep pro brambory a na mlíko.“ Když byla dobrá úroda, bylo pro rodinu snadné výměnkáři plnit podmínky smlouvy, v případě špatného roku to bylo jiné. Hospodář si musel půjčit – usedlosti, na kterých vázl výměnek, byly dvakrát častěji zadluženy než nemovitosti bez něj. Hospodářova rodina tak mohla žít nuzněji než výměnkáři.
Neshody mezi mladými a starými někdy vyústily v tragédii.
Žebrotu ve stavení nechci
Na samotě U Koláčků u obcí Kaliště a Lipí nedaleko Českých Budějovic žil na počátku 20. století otec Jan Linhart, známý jako dobrý hospodář, se ženou a synem Václavem, zednickým pomocníkem. Ten už tak oblíbený nebyl. Byl vzteklý, popudlivý, rád vyvolával rvačky. Otec a syn se neustále přeli a hádali o grunt. Mladý se chtěl oženit a usadit starého na výměnku. Starý se příliš nebránil, ale vymínil si pořádný „vejminek“ a ještě 3000 korun odstupného.
Antonín Heveroch pečoval o staré lidi v chudobinci.
Takové peníze Václav neměl. Rozhodl se tedy bohatě oženit. A měl štěstí – v Dehtářích se seznámil 18. října 1908 pohlednou Kateřinou Klímovou, dcerou statkáře. Neuplynulo ani čtrnáct dní a Linhartovy navštívil její otec, aby dohodl podmínky sňatku. Byl to opatrný a rozvážný člověk – nabídl 1600 korun věna, další peníze dostane prý Kateřina po otcově smrti. Byla to slušná suma, ale nestačila.
Navíc Jan Linhart prohlásil, že „takovou žebrotu ve stavení nechce“. Ze svatby sešlo, Václav s Janem trávili dny ve vzájemném spílání a křiku. Ten měl skončit ve čtvrtek 5. listopadu 1908.
Proč mne chceš okrást?
Ve čtvrtek mlátil Václav se svými rodiči obilí. Přitom otec se synem na sebe neustále ječeli. V poledne šla Linhartová vařit oběd, otec šel za ní. Za chvilku se do světnice přiloudal i syn. Nikdo neví, co se stalo, ale vzájemná nenávist se přiostřila a Václav se rozběhl do kůlny pro sekeru. S ní se postavil před Jana Linharta, napřáhl ji na otcovu hlavu a výhrůžně zařval: „Proč mne chceš okrást?“ Vzápětí sevřel sekeru oběma rukama a zaťal ji otci z pravé strany do hlavy. Otec se svalil a Václav mu zasadil ještě jednu ránu.
Později před soudem prohlásil, že „hlava už byla měkká“. Podle dobrozdání lékaře zemřel Jan „ochrnutím mozku, následkem roztříštěné hmoty mozkové a zlomenin lebečních kostí“. Smrt byla téměř okamžitá. Jan si po vraždě vedl vcelku racionálně. Umyl se, převlékl se a vypravil se do Budějovic. Tam jej zatkl strážník Matěj Pouzar, protože „se choval divně“. Zatčený se ihned přiznal ke svému činu, protože se domníval, že Pouzar už o všem ví. Václav byl odsouzen k smrti provazem, který mu byl změněn v lednu 1909 na doživotí. Takové případy byly ovšem výjimečné. Zcela jinak tomu bylo ve městech.
Dvanáct let ve špitále
Ve městech bylo zacházení „se starými“ odlišné. V dělnických rodinách bylo běžné „dosloužit rodičům ke smrti“. V polovině 19. století sice zajišťovaly děti rodičům útulek v některém starobinci, ale později bylo považováno takové zacházení s rodiči za nedůstojné. Staří dožívali ve společné domácnosti u dětí – bez jakékoli úředně stvrzené dohody. Za to mladým hlídali děti. To nebylo špatné – na rozdíl od osamělých lidí, kteří končili ve špitálech a starobincích.
Lancknecht ve stáří s pudlem – užíval si skromné penze.
Mariana Pražáková-Batěková (1757–1828), dvojnásobná vdova, matka sedmi dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti, žila ve špitále ve Starém Plzenci celých dvanáct let. Není jasné, proč nebydlela se svými dětmi. Dostat se do špitálu nebylo nijak snadné. Plzenecký měl místo jen pro tři muže a tři ženy a nesměli tam být přijímáni lidé z jiného panství. O místo bylo třeba žádat u vrchnosti. Většinou dotyčný dostal odpověď ve smyslu, že „když nějaké místo v špitále prázdný bude, se ohlásiti může“.
Ten, kdo nesehnal místo ve špitále či o ně neměl zájem, obvykle končil v chudobinci nebo chorobinci, které byly těsně spjaty. Často jeden ústav předával chovance druhému.
Syni mu pohřeb zaplatí
V roce 1897 žádal o příjem do chudobince sv. Bartoloměje v Praze Na Slupi bývalý hostinský Tomáš Oraský. Do žádosti napsal, že je „členem Vltavanu, ženat, s dvěma syny, kteří mu pohřeb zaplatí“. Jeho případ byl spíš výjimečný – Oraský žil v chudobinci jako v domově důchodců, vše si platil a manželka mezitím udržovala byt pro vnoučata. Zmínka o pohřbu byla zásadní – klienti jej vnímali jako záležitost nákladnou a při příjmu udávali, zda na něj mají či nikoli.
Už direktivní pravidla Josefa II. z 24. května 1781 přikazovala vybudovat ve všech zemích rakouské monarchie ve velkých městech specializované zdravotnické ústavy – všeobecné nemocnice, porodnice s nalezinci, chorobince a chudobince. Ústavy měly stát blízko sebe, aby byla zajištěna odborná spolupráce. Chudobinec sv. Bartoloměje byl zřízen v roce 1809 dvorním dekretem pro „chudé i choromyslné“.
O chovance pečovali známí lékaři: Ladislav Haškovec (1866–1944) a Antonín Heveroch (1869–1927). O chudobince byl mezi lidmi velký zájem – často se stal jejich posledním útočištěm, náhradním domovem, zaopatřením v případě, kdy se o starého člověka nemohla nebo nechtěla postarat rodina. Obyvatelé chudobince byli většinou pokojní, slušní, skromně se chovající lidé. Objevily se ovšem i výjimky.
Slintaje a útrpnost vzbuzuje
Josef Novotný z chudobince sv. Bartoloměje, evangelík a bývalý krejčí, byl v červenci roku 1919 dokonce uvězněn za krádež, a to mu bylo téměř 90 let! Čilý Josef se ani po návratu z vězení nepolepšil, protože „byl oddán nenapravitelným způsobem žebrotě, kterou provádí způsobem zcela řemeslným, chodě od krámu ke krámu v nejbližším okolí ústavu, slintaje a útrpnost vzbuzuje“.
Nakonec bylo vedení chudobince tak zoufalé, že požádalo městskou radu, aby žebráka – pochůzkáře – mohlo odeslat do chorobince na Karlově, neboť, jak uvedlo: „Tam mají zahrádku, v níž choditi může, což u nás není, a proto on, jakmile puštěn z ústavu, jde hned žebrat.“
Staří dělníci z Holešovic – o ně se postaraly děti.
Podobné chování ústav přísně odsuzoval. V prosinci roku 1900 stanovilo jeho vedení, aby „chovanci, kteří žebrají nebo vracejí se do ústavu ve stavu nepříčetném, opilí, byli posláni do městské věznice“. V roce 1924 vydala Rada hlavního města Prahy „zákaz žebroty chovancům městských humanitárních ústavů“. Péče o staré lidi se zlepšila od roku 1929, kdy byly slavnostně otevřeny Masarykovy domy v Krči a klienti z chudobince se přesunuli právě tam. Domy byly mnohem modernější než ústavy předchozí a měly vzdělanější personál.
Lidé pod penzí
Státní úředníci byli v Rakousku první, kteří získali nárok na penzi pro sebe i svou rodinu. Penze závisela na délce služby.
Úředník mohl odejít na odpočinek nejdřív po dosažení věku 60 let a po odpracování 35 let služby. V takovém případě dostával většinou své služné v plné výši.
Úředník mohl o penzi přijít v případě hrubého porušení svých povinností.
Např. tehdy, když něco zdefraudoval nebo zemřel vlastní rukou.
Zákony upravující penzijní poměry státních úředníků byly přijaty v roce 1850 a později v souvislosti s reformou státní správy v 70. letech 19. století.
