Dovolí si už cokoli, bojí se vychovatelé

„Rozhodně přísnější tresty pro útočníky,“ tvrdí ministr školství Marcel Chládek, který se na místo útoku jel podívat osobně. „A zlepšit komunikaci mezi ministerstvem a jednotlivými ústavy. Nemůžeme dopustit, aby se báli ti, kteří pracují s dětmi. Doba, kdy někdo zkope vychovatele a my mu za to zakážeme večerníček, skončila,“ naráží ministr na skutečnost, že pro nezletilé pachatele chybí přísnější sankce za jejich prohřešky.

Případ z výchovného ústavu na Orlickoústecku, kde si odpykává ústavně nařízenou výchovu patnáct chlapců, tak možná odstartuje změny v české institucionální výchově.

Co se vlastně stalo? Letos 25. března kolem půl třetí ráno bodl v noci 14letý hoch šroubovákem do krku vychovatele, který nebyl v oboru žádným nováčkem. Jen o pár centimetrů minul krční tepnu. Vychovatelka, která měla také noční službu, uslyšela křik a běžela se rychle podívat, co se děje. Jenže mladší z útočníků ji povalil na zem a velmi surově ji kopal do hlavy a těla. Druhý, o rok starší mladík se k útoku přidal.

Po chvíli se šokované vychovatelce podařilo chlapcům uniknout, zamknout se ve vychovatelně a přivolat policii. Útočníci mezitím utekli z ústavu, což bylo také motivem jejich činu – policisté je ale vzápětí zadrželi.

Oba vychovatelé jsou doposud na nemocenské. Podle pracovníků ústavu je celý případ o to smutnější, že pobodaný vychovatel jednoho z útočníků učil hrát na kytaru a celkově se mu věnoval. „Kupoval mu třeba i struny na kytaru ze svého, protože u něj viděl zájem o hudbu a chtěl ho v něm povzbudit,“ říká vedoucí vychovatel ústavu František Kounek.

„Za každý záblesk zájmu jsme u nich vděční, většinou je nic nebaví a na ničem jim nesejde. Připadají si nepostižitelní a není to daleko od pravdy. Pro tyhle děti běžné normy chování neplatí,“ doplňuje ho právník a preventista ústavu Jan Rytíř.

„Jejich vnímání a potřeba překračování hranic je výrazně posunuta. Chlapci, kteří se sem dostanou, pocházejí ze sociálně vyloučených rodin a jejich zvyky a vzorce chování jsou značně nestandardní. Běžné formy trestu, které jim můžeme uložit, jako je snížení kapesného nebo omezení vycházek, na ně nemají žádný dopad. A tak si dovolí cokoli.“

Snahy společnosti polepšit její problémové jedince nejsou žádnou novinkou. Čtyřhektarový pozemek s budovou kláštera v malém městečku Králíky na česko-polském pomezí se stal usnesením zemského správního výboru už 2. března 1898 Královskou zemskou polepšovnou. „Přijímá mravně vadné chlapce, do Čech příslušné, ve věku 6–14 let,“ píše se v kronice ústavu.

Byly zde pro ně zřízeny dílny krejčovské, obuvnické, knihařské, truhlářské a další, aby se 150 zdejších chovanců mohlo vyučit řemeslu. Cílem bylo usnadnit jim návrat do běžného života, „polepšit je“.

Dnes se ústav snaží vlastně o totéž. Chovanci tu však absolvují jen základní školu, často až v šestnácti, sedmnácti letech, a poté obvykle putují do jiných zařízení obdobného typu.

Po krátkém zastavení u místa útoku si prohlížím jídelnu s velkými okny, kterými občas někdo uteče, a červenými a žlutými ubrusy. Tady se hoši, vždy za dozoru nejméně dvou vychovatelů, stravují. K dispozici mají také místnost vybavenou počítači, ordinaci psychologa, venkovní hřiště a samozřejmě školní třídy.

„Ne, není možné je poslat do běžné základní školy s třiceti dětmi,“ kroutí hlavou ředitelka ústavu. „Vždyť někteří se tu v deváté třídě pořád potýkají s písmenky, stěží slabikují. Musejí mít individuální přístup.“

Nahlížím také do útulných, byť značně omšelých pokojíčků, kde hoši bydlí po dvou či po třech. Dlouhé chodby jsou vyzdobené malůvkami a výkresy, skoro všechny dveře však nesou stopy po kopancích. Mříže v oknech chybějí, zato na zábradlí u schodů jsou přivařené do výše dvou metrů.

Denní režim chlapců je neměnný: ráno mají budíček, poté povinnou hygienu, pak následuje ranní komunita, jíž se účastní všichni zaměstnanci ústavu, kteří mají zrovna službu. „Vyhodnotíme tam předchozí den a snažíme se pochválit ty, kteří si pochvalu zaslouží,“ přibližuje ranní sezení preventista Jan Rytíř. „Pak následuje pět šest hodin školní výuky.“

Podle etopeda ústavu Petra Spurného je to vedle víkendu, kdy nemohou za rodinou, nejnáročnější úsek dne. Konflikty se totiž jen hemží. Při odpolední komunitě se hodnotí vyučování a potíže, jež ho provázely. Následuje práce na zahradě, v parku nebo jiný, často zábavný program. Nechybějí ani návštěvy akvaparku, bobové dráhy, keramické dílny. V devět je pak večerka. A druhý den znovu.

Podle Rytíře má jen málo žáků snahu se něco naučit. „Cvičení vyplňují automaticky, bez přemýšlení. Možná i proto v nich narůstá agrese. Nemají totiž za sebou žádný výsledek svého úsilí,“ přemítá.

Podle měření české školní inspekce se sociální klima nejen v zařízeních tohoto typu, ale celkově ve všech českých školách výrazně zhoršilo. Svědčí o tom 68 nahlášených případů napadení učitelů či vychovatelů z loňského roku. „Klima na školách zahrnuje nejen vztahy mezi učiteli a žáky, ale i mezi žáky a rodiči či mezi dětmi navzájem,“ vysvětluje ministr školství Marcel Chládek. „Je to první signál, že něco není v daném zařízení v pořádku. Takový signál by se neměl podceňovat.“

To potvrzuje i ředitelka zdejšího ústavu Drahomíra Horsáková. „Mnohokrát byly děti svědky toho, jak mi vyhrožovali jejich rodiče. Že mě zkopou dokulata, zfackují a podobné věci. Vulgarita je ale také projevem agrese, byť slovní,“ myslí si.

Oba útočníky hodnotí jako chlapce nevymykající se zdejší normě. „Pokud se jim chtělo, udělali vše, oč jsme je požádali,“ říká o nich. Problém je, že když se jim nechtělo, nikdo je nemohl k ničemu nutit. „Jsme polozavřené zařízení, takže oni mohou volně na vycházky nebo odjet o víkendu za rodinou. Naopak co nesmíme, je prohlížet, šacovat či jinak kontrolovat. Mohou si tak na pokoj propašovat prakticky cokoli.“

Nejčastěji to bývají cigarety. „Tihle hoši mají strach jen ze dvou věcí. Že se nedostanou za rodinou a že si nezakouří,“ říká Jan Rytíř. „Podotýkám, že tu jsou kluci od devíti let a ti nejsou v tomto ohledu žádnou výjimkou. Klidně si zapálí i ve třídě nebo o přestávce na toaletě. Nakonec snad i tu rodinu by oželeli, ale potáhnout si z cigarety je pro ně vším.“

Chlapci se sem, do Králíků, dostanou dvojím způsobem. Buď za kriminální činnost, nebo je sociálka doporučí odebrat z nefunkčního rodinného prostředí. „Jejich život je od počátku boj. Proto jsou plní agrese. Nedostává se jim podnětů, ať už citových, či sociálních. Pamatuji si, jak několik chlapců propadlo panice, když tady poprvé v životě spatřili kotě. Báli se ho jako hrozného zvířete, neboť ho viděli poprvé,“ říká preventista, jehož úkolem je mimo jiné být v kontaktu s rodinami zdejších chlapců a i na ně působit. Vypráví, že není výjimkou, když se v neděli večer ozvou rodiče, že nemají zač poslat potomka zpět do ústavu.

„To potom sedám do auta a jedu pro něj. Stalo se mi, že rodiče o devítiletém synkovi celý víkend nevěděli, že prý je asi u nějakých známých. To jsem pak pátral v celé čtvrti, kde by tak kluk asi mohl být,“ vzpomíná.

Z podobně neutěšených poměrů pocházel i starší z útočníků. Má třináct sourozenců a rodina žije na samém sociálním dně. Jak takové děti motivovat k řádnému životu, je opravdu oříšek, shodují se králičtí vychovatelé a pedagogové.

„Měl by fungovat vícestupňový systém jejich odměňování,“ myslí si ředitelka Horsáková. „Dítě by mělo vědět, že při dodržení všech povinností a slušném chování se za půl roku může dostat do oddělení s volnějším režimem a s celkově lepšími podmínkami. A naopak, nebude-li se chovat podle pravidel, neodpustí-li si vulgarity a přestupky, bude žít v přísnějším režimu, s větší ostrahou a povinnostmi.“

To se ostatně stalo také oběma zdejším útočníkům. V jiném zařízení podobného typu jsou podrobeni větší izolaci, ale i dozoru a kontrole ze strany vychovatelů.

S takovými opatřeními souhlasí i ministr Chládek. Inspiraci hledá také u kolegů na Slovensku. Tam mají kantoři už téměř pět let postavení chráněné osoby. Tento status získali v roce 2009 slovenští učitelé základních, středních a vysokých škol zákonem o pedagogických pracovnících. V případě útoku nebo trestného činu vůči nim pak hrozí útočníkovi vyšší trestní sazby. Hranici trestní odpovědnosti u dětí však ministr Chládek snižovat nechce.

Že je třeba děti zaměstnat a motivovat k výkonu, si myslí i etoped Petr Spurný. Právě za ním mohou zdejší chovanci přijít s jakýmkoli konfliktem či problémem. „A že jich je požehnaně,“ říká. „Jejich problémy jsou v podstatě dvojího druhu. Jednak vyplývají ze vzájemných vztahů mezi nimi, jednak z traumat, která si zapouzdřená přinesou z rodin. Ať už je to smrt rodičů, rozvod, či jiné nepříjemné zážitky, s nimiž se neumějí vyrovnat.“

Krizová intervence, tedy zasahování v případě konfliktu, je tu na denním pořádku. „Přesto vystupuji důsledně neutrálně, nehodnotím ani pozitivně, ani negativně. S každým dítětem mám stanovený výchovný a osobnostní plán, cíle, kam bych s ním chtěl dojít. Někdy se to daří. Ale musejí sami chtít.“

Že je to možné, potvrzuje i vrchní vychovatel František Kounek. Působí tu už od poloviny sedmdesátých let. S kluky se snaží vyjít, žádný útok na něj se nekonal, i když nadávek si už také vyslechl dost. „Snad dokážu odhadnout, jak se kterým hochem jednat,“ říká skromně. Jeho manželka, která tu pracovala jako učitelka, však byla před pár lety nucena odejít. Jen náhodou se totiž podařilo odhalit plán, při kterém jí chovanci chtěli ukrást klíče a vloupat se do pokladny, aby si z ní vzali peníze na útěk.

„Že by se útočníci nezastavili před její fyzickou likvidací,“ naznačuje František Kounek, „je bohužel smutným faktem. Naštěstí se nic nestalo, plán byl včas odhalen. Manželka však takový šok nepřenesla přes srdce a odešla.“

Podle vychovatele nastalo rozvolnění pravidel, které vedlo k nárůstu agrese žáků vůči učitelům a vychovatelům, někdy v polovině devadesátých let. „Do té doby bylo jasně dané, jaké povinnosti je třeba splnit. A byla jich celá řada. Dnes může vychovatel s dětmi dělat jen to, co je baví. A aby si děti po sobě uklidily? Není třeba. Zdejší údržbář a uklízečka patří k nejvytíženějším osobám.“

Stejně jako většina vychovatelů a učitelů si František Kounek myslí, že jen zpřísnění pravidel může vést zdejší chovance a problémové žáky vůbec k větší spolupráci. Přesto ani teď nepropadá beznaději. „Čas od času se stane, že sem přijede zavzpomínat si už dospělý hoch, který tudy prošel. Někdy i uzná, že se tu něco naučil. Za úspěch považuju, když neskončí v kriminále, jeho děti taky ne, opraví si domek a má práci. A i takoví se mezi těmi, co opustili brány našeho ústavu, najdou.“