Místa jako z pohádky

„Máchale, tebe čeká šibenice,“ volá Petr Nárožný v roli úlisného kaprála na mladého mlynáře v podání Vladimíra Dlouhého, který vzápětí zmizí ve skalní puklině vedoucí do pekelného podzemí. Že se jedná o scénu z filmu S čerty nejsou žerty, asi není třeba pohádkovému národu vysvětlovat. Peklo se v téhle pohádce opravdu povedlo, což je i zásluhou místa, kde pekelné jeskyně dodnes najdete. Leží asi patnáct kilometrů severně od Máchova jezera a místo čertů tu dneska natrefíte spíš na motorkáře.

„Skutečné jeskyně to ale nejsou. Jeskyně je přírodní útvar, jenže tohle je udělané ručně,“ uvádí na pravou míru základní pojmy Miroslav Krejčí, jemuž celý prostor patří a který tu vytvořil domovskou základnu motorkářskému klubu s příznačným názvem Pekelné doly. „Dřív se tomu říkalo Lindavské komory, jeskyně, sklepy, každý to nazýval jinak,“ říká. Historii má z archívů nastudovanou dobře, nicméně hlavní důvod, proč někdo z pískovcových skal kdysi vykutal půl miliónu tun písku, je nejasný.

„Celková vnitřní plocha je 3500 metrů čtverečních, 2,70 metru průměrná výška, ručně vytesané a vyklenbované do ploché klenby. To jinde na světě nenajdete,“ říká.

Oficiální verze je ta, že tu byl v 18. století důl na písek, ten se však podle Krejčího na stavbu použít nedá. Spíš se přiklání k tomu, že umělé jeskyně vytvořili pronásledovaní příslušníci jednoty bratrské po bitvě na Bílé Hoře. „Tady v podzemí v neobydleném území byli naprosto schovaní. Byla to pevnost jako hrom, vešlo se sem úplně všechno – povozy, koně, krávy.“ K názvu Pekelné doly ho proto inspirovala nejen pohádka, ale i pekelná dřina, která k vytvoření jeskyní byla zapotřebí. „Já vám kliďánko půjčím krumpáč a zkuste si to. Sbíječka vám tady vydrží deset minut.“

Novodobá historie Pekelných dolů už tak tajemná a romantická není. Za druhé světové války tu židé montovali letecké kanóny pro říši, za socialismu prostor využíval národní podnik Zelenina Terezín jako sklady. Plány sportovců, kteří tu po revoluci chtěli trénovat curling, brzy krachly.

Když skalní útvary koupil v roce 2001 v exekuci Miroslav Krejčí, původním povoláním obchodník, musel nejdříve vyklidit třicet kontejnerů navezené skládky.

Díky natáčení pohádky S čerty nejsou žerty v roce 1984 si však celé místo udrželo svou tajemnost a pohádkovost, což Miroslav Krejčí i jeho dva mladí společníci přijali za své. Sám Krejčí si nechává říkat Pekelník, Jan Vrba, který trochu připomíná čerta v civilu, jen mu chybí myslivecká kamizola, je Pekelníček a Barbora Haklová, která měla při rozhovoru pletenou čepici s čertovskými růžky, dostala přezdívku Čarodějnice.

Čepice se nicméně v Pekelných dolech hodí tak jako tak. Je tu neustále dvanáct stupňů, v zimě i v létě, ale v některých prostorách se dá přitopit. Motorkáři můžou na svém stroji vjet rovnou dovnitř, zaparkovat, dát si něco k jídlu nebo k pití, půjčit si matraci a klidně v pekle přenocovat. Vstup je zatím zdarma, takže právě občerstvení je to, co tři společníky živí. „Jenom letos přijelo asi 35 tisíc lidí ze sedmnácti zemí,“ říká Miroslav Krejčí.

Připočtěme k tomu i pronájem filmařům. V posledních letech se tady v okolí točil třeba Maharal, Kovář z Podlesí, ale i hollywoodské bijáky Solomon Kane nebo Letopisy Narnie. Početné fanoušky posledního jmenovaného Jan Vrba zklame: „Točilo se tu několik dní, ale ve filmu je z toho jen několikavteřinový záběr.“

Přes zimu bývá zavřeno, ale jinak můžete přijet v podstatě kdykoli. Na jaře a na podzim se tu konají dvě velké akce především pro motorkáře – Probouzení a Usínání netopýrů, ale jinak nejsou Pekelné doly nějakým uzavřeným motorkářským klubem, který mezi sebe nikoho nepouští. Vítáni jsou všichni, ať přijedou na motorce, na kole, nebo přijdou pěšky. Tomu ostatně odpovídá plán Miroslava Krejčího na příští rok.

„Víte, jak vypadá bazilišek?“ testuje moje pohádkové znalosti. Zapřemýšlím: „To je nějaký takový…“

„Přesně. Nějaký takový,“ jako by čekal tuhle odpověď. „Takových bytostí, které jsou v každé pohádce a pokaždé vypadají jinak, je spousta a je potřeba to zastavit,“ říká s nadsázkou. „My chceme říct Ne! Bazilišek vypadá takhle. Plánujeme celý prostor rozdělit na dvě poloviny. Z jedné by měla být pohádková říše pod zemí a druhá by měla zůstat pro motorkáře a pro ostatní návštěvníky.“

Z pohádkových rekvizit je tu zatím váha podobná té, která pod tíhou hříchů Doroty Máchalové klesla k zemi. „Když na ni vlezou děti, to byste viděl, jak se ke všemu přiznají, jen aby ta váha neklesala,“ směje se Barbora Haklová.

„S Princem a Večernicí tu máme krásný zážitek,“ říká kastelán Jiří Sobek, který na hradě Krakovci občas promítá návštěvníkům některou z pohádek, jež se tu natáčely.

„Pamatujete si na scénu, kdy princ poprvé potká čaroděje Mrakomora? Čaroděj mu řekne Drzý spratku, plácne jeho koně po zadku a princ ujíždí. V tom se zablýskne a začne pršet. Nám se při promítání stalo, že úplně přesně ve stejném okamžiku se nad námi zablýsklo, zahřmělo a začalo lít jako z konve. Na to tu lidé hodně vzpomínají.“

Podobné příhody k tajemným místům patří a Krakovec na Rakovnicku takovým určitě je. Princ se sice v pohádce dozvídá, že Mrakomor vězní Večernici na svém hradě, ale toto pojmenování trochu mate. Současný stav odpovídá spíš zřícenině, oficiální název je hrad Krakovec, ale podle kastelána je to vlastně zámek. „Je z konce 14. století a můžu směle říct, že je vzhledem k dispozici a umístění prvním zámkem v českém království, přibližně o dvě stě let dříve než ostatní zámky.“

Původní stavitel a majitel Jíra z Roztok jej dokonce nazval chaloupkou. „To považuju za nejtrefnější,“ říká Jiří Sobek. „Krakovec je taková chaloupka 27+1.“ Právě tolik tu bývalo místností, ale když v 18. století vyhořel, nastalo sto let rabování a rozebírání na stavební materiál. „Troufám si říct, že v okruhu třiceti kilometrů najdeme v každém baráku z téhle doby kus Krakovce.“

Dnes stavba láká různé druhy návštěvníků – fanoušci architektury i stavební experti tu v dochovaných místnostech obdivují především asymetrické stropní klenby, místy až odporující fyzikálním zákonům. Místo má i svůj duchovní význam, protože je posledním působištěm mistra Jana Husa v Čechách. Tady ho zastihlo pozvání na kostnický koncil.

„Příští rok to bude šest set let od jeho odjezdu, vše k tomuhle výročí budeme směřovat,“ říká Jiří Sobek, který kromě zimních měsíců rád přespává ve spacáku v místech bývalé kaple, kde Hus kázal.

Návštěvnost se každý rok pohybuje okolo patnácti tisíc lidí a největším tahákem bývá kulturní program. Jiří Sobek zve na vystoupení písničkáře, básníky i umělce všeho druhu a snaží se těžit i z pohádkovosti Krakovce. Kromě Prince a Večernice se tady natáčel i pro mnohé kultovní film z dětství Ať žijí duchové!

„Podařilo se mi zkontaktovat člověka, který hrál Dlouhého Janka, a občas s ním pořádáme besedy. Letos jsme taky udělali akci S kastelánem za Leontýnkou. Naplánoval jsem, že s dětmi projdeme celou stavbu a budeme hledat Leontýnku, která na ně občas někde vykoukne,“ popisuje kastelán, který tu pracuje třináct let, a dodává: „Jen jsem to trochu podcenil, protože během chvíle sem dorazilo asi sto osmdesát dětí.“

K tradičnímu pohádkovému koloritu patří i strašidelný mlýn. Ten „pravý“, tedy žádnou studiovou kulisu, najdete v Kuželově na Hodonínsku, pár kilometrů od slovenských hranic. Zahrál si ve dvou pohádkách. V té první, O statečném kováři, se spíš mihl, když jeho kolo vlastníma rukama roztáčel mlynářský pomocník Matěj.

Úlohu zakletého mlýna, který musí hlavní hrdina odčarovat, dostal v pohádce Nebojsa z roku 1988. Když u něj zastaví černý vůz s rakví bez kočího, i zlodějíček Ferko v podání Ondřeje Vetchého se raději běží schovat do kupy sena.

Dnes už takhle strašidelně nepůsobí a před třemi lety se dokonce stal Národní kulturní památkou. Tehdy tu také začal pracovat průvodce Miroslav Prachař, který vysvětluje, čím si mlýn ocenění vysloužil: „Je to jediný větrný mlýn holandského typu, který se u nás v republice dochoval. Tvoří ho kamenné zdivo, na němž je posazená kovová kolejnice a na ní na kolečkách celá těžká dřevěná otočná střecha.“ Střecha s větrným kolem se tak mohla pomocí rumpálu libovolně otáčet podle toho, kam foukal vítr.

Mlýn je ve správě Technického muzea v Brně a je přístupný veřejnosti. V budově, která k mlýnu náleží, je expozice bydlení na Horňácku, jak se tahle oblast v jihovýchodním cípu země nazývá. Každoročně se u mlýna odehrává i slavnostní zakončení folklórních horňáckých slavností. Pohádková minulost mlýna sice nepatří mezi hlavní důvody, proč sem návštěvníci zavítají, nicméně mnozí z nich si vybaví, že už ho někde viděli. „Hodně lidí, kteří se na pohádky dívají, ví, že se tu natáčelo, a jsou rádi, že jim to při výkladu připomeneme,“ říká Miroslav Prachař.

Když mluvíme o místech natáčení klasických českých pohádek, není možné hrady a zámky úplně vynechat. Vyberme ale ten, který na rozdíl od Bouzova nebo Křivoklátu není v každém průvodci po pohádkových místech, ačkoli si s nimi svým pohádkovým vzezřením nezadá. Dokonce tolik, že se například někteří američtí turisté domnívají, že byl postaven jen jako kulisa pro účely filmování.

„Turisté nechápou, že je tady něco sto padesát let a že je to původní. Dokonce i někteří zahraniční filmaři mají pocit, že se ocitli v ateliéru,“ říká průvodkyně na zámku Sychrov Romana Ryšavá.

Že vám ihned nenaskočí žádná pohádka, která se tu točila? I turisté podle průvodkyně často tápou, nicméně skoro vždycky se na pohádky zeptají. A někteří přicházejí i přímo kvůli tomu, aby si prohlédli kapli, kde Zlatovláska oživila popraveného Jiříka, schodišťovou halu, kde pobíhal rozumu zbavený vladař v podání Jaromíra Hanzlíka v Nesmrtelné tetě nebo kde se točily exteriérové scény do pohádky Zdeňka Trošky Nejkrásnější hádanka.

Kromě těch tu vznikla i celá řada méně známých televizních pohádek a filmů, ale vytížený je zámek prakticky neustále. Nedávno se tu třeba točila americká reklama na jednu automobilku.

„Každá památka se potýká s penězi. Dřív k ní šlechta měla pozemky, které vydělávaly na její údržbu, ale dnes je to solitér, který je jako bezedná studnice. Proto děláme tyhle komerční akce,“ vysvětluje Romana Ryšavá, jejíž pradědeček na zámku pracoval jako podkoní.

Když do historické památky vtrhne i několikasetčlenný štáb, neobejde se to bez přísných podmínek. „Musí především brát ohled na historický mobiliář a původní vybavení. Parkety přikryjeme koberci, do komnat nesmějí chodit s jídlem nebo pitím, protože jakékoli kápnutí na zem zanechává stopy.“

Státní zámek, který se do své současné podoby dostal po rozsáhlé rekonstrukci v polovině 19. století, umí svou pohádkovost zužitkovat. Pravidelně se tu konají kostýmované prohlídky, při nichž mladí průvodci sehrají na různých místech zámku vybranou pohádku. Návštěvnost se pohybuje kolem sta tisíc lidí ročně, dospělý dá za vstupenku 150 Kč, pro dítě o padesát méně. Na zámku se navíc skoro pořád něco děje. Svatby, velikonoční a vánoční trhy, firemní konference nebo rauty. Zámecký park si oblíbili i pořadatelé kulturních akcí. Konají se tu Skotské hry, soutěže v silových disciplínách podle skotské tradice, i hudební vystoupení. Na Sychrově už vystupovala zpěvačka Sinead O'Connor nebo skupiny Apocalyptica a Blackmore's Night. Provedení pod širým nebem si tu odbyly i slavné opery.

„Loni to byla Carmen, letos La Traviata,“ říká Romana Ryšavá. Díky tomu všemu historická stavba stále žije. Sice už trochu jinak a moderněji než v době princezen a králů, ale od toho jsou pohádky, abychom si tyhle časy připomněli.