Václav Chaloupek: Mateřské pudy mám rozvinuté

Jsou strašně rychlé. A zjišťuji, že utíká rychle i život, protože médi už mám tři měsíce a mně to přijde jako včera. Začátek byl tvrdý, ale věděl jsem, do čeho jdu. Krmil jsem je nejdřív šestkrát denně a spal jsem hodně špatně. Často jsem k nim vstával a kontroloval, jestli jsou v pohodě.

Dnes baští naposledy po setmění a stává se, že se probudím až ráno. Jdeme hned na procházku, někdy už před čtvrtou, takže při východu slunce jsme daleko v lese. Paráda.

Kdepak. Jediná zvířata, která jsem bral na vodítko, byli vlci, a to jen proto, že vlčata jsou zvyklá běhat od mámy daleko, i čtyři sta metrů. Ale vždycky se vrátí. Medvědi jsou vedle nich závisláci, kteří mi chodí za patami, troufnou si maximálně padesát metrů. Vloni jsem absolvoval podobné procházky s liškou, jezevcem a se psíkem mývalovitým, většinou se přidala i srnka, psi a kočky.

V klidu. Starala se o ně v prostoru jako malý pokoj a já si je odvezl už v pěti týdnech. Ze zkušenosti vím, že čím později je mámě berete, tím hůř to snáší. Kdysi těm prvním „miminkům“ byly čtyři týdny a druhý den se medvědice chovala, jako by je nikdy neměla.

I tentokrát jsem volal původnímu majiteli a ten mě ujistil, že neměla žádný problém. V té době bývají v přírodě ještě v brlohu a matka je v podstatě jen cítí. Jejich vztah se vytváří postupně.

Přesně tak. Mateřské pudy mám dobře rozvinuté, i když mléko se mi ještě nespustilo. Přes velké zkušenosti občas znejistím a volám veterináře. Jak jsem je přivezl, začali žrát slámu v kleci a já měl strach, aby jim to neuškodilo. A taky jestli necítí zimu, aby nenastydli. Veterinář se smál, že mu připomínám staré rodiče, kteří si v padesáti pořídí dítě a s každou rýmičkou vyvádějí.

Teď už ne, jsou to čuňátka. Ale přiznám se, že první týdny jsem je tam bral. Oni se totiž asi do devátého týdne sami nepočůrají ani nevykakají. To je máma masíruje jazykem, já jim musel masírovat zadek rukou. Ovšem tenkou hranici mezi zoologem a zoofilem jsem nepřekonal.

Snažil jsem se. Bydleli jsme kousek pod lesem v podnájmu, ale byl jsem omezený tím, co mi dovolil pan domácí. Žili s námi ježci, žáby, hlemýždi - z těch jsem si dělal zoo. Taky jsem přinesl opuštěné srnče, což dnes velmi odsuzuju, a nějaká zraněná mláďata.

Nejdéle jsem měl krahujce a káně. Děda mě naučil krmit i volné ptáky, lítali oknem do bytu a zobali nám z ruky, přestali se úplně bát. Když jsme se odstěhovali, přišel tam chlap se vzduchovkou a všechny je vystřílel. Hrůza.

Rodiče si přáli, abych byl doktor. Medicína mě ovšem nebavila a vydržel jsem jen tři semestry. Šel jsem na pedagogickou fakultu v Plzni na výtvarku a chtěl jsem dělat ilustrátora zvířat. Chvíli jsem učil kreslení a pak jsem působil jako výtvarník u ČSAD. Což byla legrace, kreslil jsem letáčky na výlety autobusem a kontroloval jsem, jakou mají v kraji májovou výzdobu a alegorické vozy. Vydržel jsem to dvě sezóny a nastoupil do zoo. V 80. letech jsem začal spolupracovat s televizí.

Tehdy jsem přijel do ČT s hyenou a čekal jsem na chodbě na svůj výstup. Přišel ke mně pán a vyptával se, zda máme v Plzni takových zvířat víc. Odpověděl jsem, že máme spíš neoblíbená zvířata. A on se nadchl, že by to byl skvělý seriál. Byl to doktor Pixa a odvedl mě k Jiřímu Chalupovi - no a od té doby jsem jezdil pravidelně do Studia kamarád.

Po revoluci přibyly večerníčky se zvířaty, kterých se do té doby všichni báli, že je to riskantní. Natočil jsem nejdřív Tuláčka - příběh liščete, pak Pruhované kamarády, Kluky ze zámku...

Nechtěl jsem dělat večerníčky, které přírodu jen roztomile předvádějí a idealizují, ale s trochu hlubším smyslem a poselstvím. Proto jsem vybíral zvířata, u nichž jsem doufal, že na ně lidi změní názor a najdou si k nim vztah. Takže to byli vlci, rys, vydra, ježci, psi… a medvědi.

První mláďata jsem sehnal až roku 2000. Tehdy za mnou přišel známý cirkusák od Berousků, že medvědy sice má, ale neprodá mi je, protože v Rusku za ně dostane tisíc dolarů. Místo toho mi nabídl, že je vycvičí, bude je vozit na natáčení a já mu dám deset tisíc každý den.

Takže jsem mu poděkoval. A povedlo se mi získat zadarmo mláďata z Českého Krumlova. Za rok se ten pán ozval znovu, že ode mne médi koupí. Odpověděl jsem, že nejsou na prodej, určitě ne pro něj. Protože jsou mediálně známí, děti je milují a já si nemohu dovolit prodat jejich miláčky komediantům. Tím jsme spolu skončili.

Náhodou. S těmi prvními medvědy jsem žil před třinácti lety poblíž na chatě u tchyně a chodil jsem s nimi okolo na procházku. Líbilo se mi tu, a tak jsem majitele poprosil, ať mi dají vědět, kdyby to náhodou prodávali. Po půl roce se skutečně ozvali. Hájovna byla v dezolátním stavu, všechno jsem musel předělat. Od vnitřních omítek, stropů, podlahy... Zůstaly jen čtyři stěny a dnes je vše nové. Zvířata mají venku dřevěné domečky.

Tři psi, jedna kočka plus dalších pět, které volně přicházejí a odcházejí a obšťastňují nás koťaty. Vnoučata vždycky jásají, jak jsou krásná, a hned pro ně vymýšlejí jména. Zrovna teď jich pár musíme dát vykastrovat, jinak bychom zásobovali celé okolí. Kromě medvědů se mnou žijí lišky a vlci. A navolno srnka Betynka, kterou musím občas chránit před medvědy, aby po ní neskočili. Ve finále jsou totiž rychlejší. Psi se naučili žít se všemi, čímž jsou lovecky nevyužitelní.

Zatím si nestěžovali. Pronajal jsem si celý revír, aby nikdo nemohl nadávat, že mu plaším zvěř. A když mám srnku, vím, že ji nikdo nezastřelí. Pokud potřebuju střelit škodnou, poprosím kamarády. Já sám už moc nelovím. To, že mám pořád nějaké flinty a zajdu s nimi občas do lesa, beru jako zlozvyk, jiní si zase okusují nehty.

Ovšem čekání na zvěř a napětí při lovu, to u mě zmizelo. Když žena řekne, že potřebuje zvěřinu, splním úkol, ale vnímám to jako podpásovku, protože zvířata znám dobře a lov v tom moc není. Já pro to prase do lesa jednoduše dojdu. Před pár lety jsem začal jezdit na divoké husy, to mě vzrušuje, asi proto, že jsem je ještě neměl ochočené. Ale možná o nich taky něco natočím...

Manželka tráví většinu času v Plzni, ale o víkendech je tu se mnou a dělá, co je potřeba. Prověřil jsem ji už v době vojny. Měl jsem srnče a ona ho statečně vozila za mnou. A oceňuji, že mě zatím s žádným zvířetem nevyhodila! No a přístup k manželství musí být trochu jako k těm zvířátkům.

Máme dvě dcery, mladší žije v Americe, starší si k nám jezdí zaběhat a je vegetariánka. Syn místo živé zvěře střílí na asfaltové holuby. Ještě máme čtyři vnučky ve věku 2, 6, 9 a 16 let. Jsem docela rád, že u nás převažují ženské. Všechny zvířata milují, ochotně mi pomáhají a nebojí se. Ale zatím žádná nejde v mých stopách.

Já vyrůstal v jiném prostředí, byl jsem hodně ovlivněný dědečkem. Četl mi klasiky a knížky o přírodě, nic jiného mě nezajímalo. Klostermann, Jirásek, Bass... Televize nebyla a já si všechno představoval, přehrával jsem si zvířecí i lidské příběhy jako filmy. Takže dnes si je vlastně realizuju a točím pro sebe. Současné děti čučí na video, a co jim není jasné, to si vrátí. Chybí jim fantazie.

Seriál se jmenuje Medvědi na cestách a obnáší to, že s medvědy jezdím do různých regionů po republice. Je to formát, který vypadá jako večerníček, ale bude doufám delší, asi patnáct minut. V každém z osmnácti dílů chci mít kousek historie i přírody, nějakou zajímavost, památku, pověst či pohádku.

Bude to opět rodinný pořad pro děti i rodiče a měl by je přivést k tomu, že si řeknou: jé, tam je hezky, do toho místa vyrazíme taky! Původně jsem chtěl točit ve všech zemích EU, nakonec obsáhneme jen Česko. Ale to stačí.

Ano, putování snášejí dobře, jsou hrozně tvární. Na lidi si rychle zvyknou, komunikace jim nedělá problém. Neznám medvědy, kteří by měli hezčí dětství. Jako první jsme natočili Plzeň, kde stručně líčím, jak jsem k medvědům přišel, jak rostli. Pak jsme šli do zoo a zastavili se v muzeu loutek.

Další díl je z Českého krasu, byli jsme v Koněpruských jeskyních, na Karlštejně, na Bubovických vodopádech. Pak máme jižní Šumavu s horou Medvědice, Medvědí stezkou a kamenem, kde byl zastřelen poslední medvěd. Teď jedeme na Pálavu a Podyjí, pak nás čekají západočeské lázně, Krkonoše...

Vždycky jsem byl nepřítel filmů, kde zvířata mluví. Ale už jsem to použil v jednom večerníčku, kde nahlas myslela. Tentokrát jsem ustoupil ještě dál, protože děti to chtějí, akorát zvířátkům nebudeme hýbat hubou jako v anglických seriálech.

Já jim říkám jednoduchá fakta, třeba o bílé paní běhající v Rožmberku - a oni to glosují větami: ten má zase nápady, on si myslí, že se budeme bát, no tak se na to mrkneme... Chtěl bych, aby je mluvila zase Jana Paulová s Pavlem Zedníčkem. Jsou skvělí, nepitvoří se, nepřehrávají.

Já po nich nic nechci, jen aby se chovali přirozeně, jako v přírodě. Reaguju jako medvědice, takže když zlobí, naplácám jim na zadek nebo dostanou pohlavek. Teď třeba lezou hodně po stromech, ale už si zvykají, že když zavolám dolů, většinou poslechnou.

Strašně jsem trpěl na svazích Milešovky, kde stromy rostou šikmo, takže se jim po nich bezvadně chodilo. Jenže pod nimi byla mnohametrová hloubka, balvany. Taky se občas vrhají na cizí lidi a chtějí jim cumlat ruce, otravují. A když je odstrčíte, můžou i kousnout.

Asi na Točník. Mám smlouvu s Národním památkovým ústavem, že tam postaví nový výběh a ubikace pro medvědy, a já jim je pak věnuju. Oni mě vlastně oslovili úplně na začátku, tím to celé začalo. Tehdy byly na hradě špatné prostory, a tak jsem si dal jako podmínku realizaci nového projektu, jinak že jim medvědy nedám.

Chodí za mnou pan Hrubý z Tábora, který má zoo, stejně tak by medvědy rádi umístili v Plzni, kde je už moje druhá dvojice Honza a Eliška. Uvidíme v říjnu. Většina zoo chov medvědů omezuje, dává jim antikoncepci nebo je kastrují. U mých by to ale byla velká škoda, jsou dovezení z Rumunska a v Čechách nemají žádné příbuzné.

Podle toho od jakého. Jsou to v podstatě cholerici, kteří vybuchnou a jsou schopni během vteřiny reagovat a ublížit a za další dvě vteřiny na to zapomenou. Ve srovnání s nimi jsou vlci osobnosti, které si pamatují celý život, co jim kdo udělal. Já samozřejmě vidím ve zvířatech spoustu lidských vlastností, ale v něčem jsou přece jiná. Když člověk mluví a jedná, užívá často výjimky. Máme někoho rádi, ale... Vzpomínáme na někoho, ale...

Zvířata to takhle nemají, jejich vlastnosti jsou daleko čistší. Když mají rádi, tak naplno, pokud nenávidí, neexistuje žádné ale. Jejich citové vazby a myšlení je krystaličtější než u lidí.

Jsem přesvědčený, že ne, že aspoň některá mají ráda, žárlí, stýská se jim, dokážou dát najevo radost. Mají spoustu morálně-volních vlastností. Víte, člověk si vyšlechtil stovky plemen psů, jejichž chování přizpůsobil svým představám o zvířatech. Takže bojová plemena v sobě dnes mají rvavost, jakou přírodní zvířata ani neznají.

Jeden známý se tuhle zajímal, jak by jeho kavkazský ovčák uspěl s mými vlky. Myslím, že by vlci utekli a báli se, ovšem kdyby v zimě dostali hlad, tak si pro toho psa dojdou a sežerou ho. Nepotřebují se zbytečně rvát, nemají v sobě útočnost, umí se jen bránit. Na rozdíl od člověka.