Zdeněk Troška: Nemám chuť nikoho vychovávat

Přestože v minulých letech dostal tři Plyšové lvy, anticeny za nejhorší film, letos se možná stane kandidátem na Lva českého – a to už podruhé za divácky nejúspěšnější film. Vždyť Babovřesky v návštěvnosti už dávno předstihly loňského vítěze v této kategorii, snímek Líbáš jako ďábel.

Byli to Magnuskovi Bastardi. To je film, který až na dřeň mapuje závažný jev v naší společnosti, a tím je zmizení zábran mezi učitelem a žákem. Dnes nemůže učitel žáka nikterak pokárat a snadno se stane hříčkou, protože jinak se to nedá nazvat, v rukou mladých gaunerů. Když je pokárá, zmlátí ho, nebo dokonce zabijí. To je memento a stojí za pozornost médií. Mnohé české filmy řeší pseudoproblémy, ale tohle je reálné a vypovídá to o bezmoci lidí, kteří jsou na učitelských místech.

Všeobecnou krizí autority. Když jsme my dřív něco provedli ve škole, nechali jsme si raději dát pohlavek nebo se vytahat za vlasy než mít poznámku. Protože kdybych řekl doma, co jsem provedl, dostal bych ještě od rodičů. Rodiče a učitel drželi pospolu. Dnes rodiče vylítnou na učitele, co si to vůbec dovoluje k jejich dítěti. Mám kamaráda učitele, je to sportovec. Učí tělocvik a výtvarku. Když napomenul žáka, že sedí jako na peci a nic nedělá, zatímco ostatní malují, přišla pak na něj jeho matka, že ho shodil před třídou a způsobil mu trauma. Učitelé už nemohou žáky pokárat ani slovně.

Demokracie je jedna věc, a to, co je tady u nás, je věc druhá. Demokracie se tu nepovedla nikdy, stejně jako se nepovedl komunismus. Už se o ni snažili staří Řekové, a taky to nikam nevedlo. Rychle to sklouzává do pocitu „mohu si dělat, co chci“, a to je špatně. Lidská rasa pořád není na té výši, na které by už mohla být. Je to pořád zvířecí druh.

Rozhodně všichni učitelé. Nedovolil jsem si ani se na ně křivě podívat.

Stále to byli lidé, kteří mě něčemu učili, třeba to byli režiséři na FAMU Kachlík, Zeman, Ráža, Balík, Sequens, Vávra. Hovořili s námi jako s dospělými a předávali nám to, co sami v životě poznali.

No jistě. Všechno, co ve filmech vidíte, je odkoukáno a odposlechnuto ze života. Jen posazeno do patřičné nadsázky.

Letos to bude třicet let, kdy padla první klapka filmu Slunce, seno, jahody. Za třicet let už si zvykli. Na jedné straně jsou rádi, že se film povedl a lidem se líbí, na druhou stranu je fakt, že když tam přijede čtrnáct autobusů za den, je tam pak fofr větší než na Svaté hoře. Ale jsou potěšeni, že se Hoštice staly slavnými.

Bylo to v páté třídě, když jsem si řekl, že budu filmovým režisérem. U nás v Hošticích byla silná ochotnická scéna a já divadlo miloval. Televize nebyla a my jsme chodili za korunu do první řady do biografu na všechny filmy. Přístupný nebo nepřístupný, to bylo jedno. A já si řekl, že divadlo je hezké, ale film je magie a já až budu velký, budu režisérem.

Ne, to ne, hercem jsem byl už v těch ochotnických scénách. Tam jsem si to vyzkoušel. Ale už tehdy jsem koukal pod ruku paní režisérce Sládkové, jak to dělá. Když jsem byl kluk, přečetl jsem si pohádkovou knížku, pak jsem si namaloval postavičky, které v ní vystupovaly, vybarvil, vystřihl, nalepil na špejli a svému bráškovi jsem hrál loutkové divadlo.

Myslel jsem si, že budu dělat filmy jako Krška nebo jako Weigl, který točil opery, balety, filmové obrazy s hudbou. Ovšem první film, který jsem natočil, byla komedie ze školního prostředí Bota jménem Melichar, a druhý Slunce, seno, jahody. A šup, už jsem měl nálepku komediant. Třetí film byl Poklad hraběte Chamaré, čtvrtý pak Jasněnka a létající švec, pátý Slunce, seno a pár facek. Lítal jsem ze stylu do stylu a nikdo si mě nemohl zařadit. Vždy jsem si myslel, že budu dělat krásné a ušlechtilé filmy. Na Poklad hraběte Chamaré přišlo pár lidí, a na Slunce seno přes čtyři milióny za půl roku. Zjistil jsem, že filmy reagují na objednávku, a ta přichází od diváků.

A já je chci pobavit. Toho vzdělání mají odjinud spoustu. Ne, nechci nikoho vzdělávat. Své já si realizuji v režírování oper. Když udělám Dona Carlose nebo Rusalku či Fausta a Markétku, vím, že to dělám pro lidi, kteří mají operu rádi. A těm chci ukázat tohle krásno.

Jako o tom psali v novinách? (směje se) Myslím si, že jsem v klidu a v pohodě a že lidská duše je tak velká, že se do ní vejdou jak Rusalka, tak Kameňák nebo Babovřesky.

Mám pocit, že je to až hysterie. Že jsem snad tajně podepsal válečný pakt se severní Koreou. Ale já přece od samého začátku říkal, že jsme udělali obyčejnou letní lidovou komedii, volovinu pro zasmání. Povedla se? Povedla, protože divák, co si ji objednal, na ni přišel. Během prvního měsíce jich bylo přes půl miliónu. Byli to snad samí lidé, co mají IQ = WC, jak si myslí kritici? To těžko.

Nic jiného už třicet let přece nedělají. Já jejich názory nečtu, proč taky. Když se jim moje filmy nelíbí, ať na ně nechodí, snadná pomoc. Nikoho nenutím, aby se na ně díval.

Babovřesky vznikly na přání diváků. Stále mě zastavovali, psali mi, abych zase natočil něco jako Slunce či Kameňáky. A tak jsem na základě zaslaného námětu slovenského fanouška a milovníka hoštických komedií natočil Babovřesky. Ale že to bude až takový trhák, to jsme netušili nikdo. Zřejmě jsme se trefili do toho, co si lidi přejí vidět, u čeho si chtějí odpočinout, zasmát se, vyčistit si hlavu, jak se říká.

Rád bych se někdy dočkal nějakého srovnání vulgarit v ostatních českých filmech, o zahraničních ani nemluvě. Pro někoho je neslušné už slovo pupík, jiný se nepozastaví ani nad nejsilnějšími výrazy nespisovné češtiny. Mám dojem, že vulgarity v mnohých českých filmech, které jsou ovšem brány jako umění, jsou samozřejmou součástí filozoficko-psychologického náhledu a vyjádření tvůrců. To žádná vulgarita přece není, to je umění. A laciná zápletka patří do jednoduché taškařice či grotesky. Už jste viděli náročnou zápletku v komedii? Češi mají rádi český humor – od Švejka přes Menšíka, Cimrmany až po Partičku. Každý podle svého gusta. Je přece pryč doba, kdy nám bylo vnucováno, jak a na co se máme dívat, a na co ne. Nebo že bych se mýlil?

Každý vtip, který mě rozesměje, je k nezaplacení. A je jedno, jestli je to humor černý, suchý anglický, politický, dvojsmyslný. Zaplať pánbůh za ně. A poslední vtip? Ale nevím, jestli umíte rusky: V letadle z Moskvy do Kyjeva vtrhne chlap s pistolí do kokpitu a zařve: V Pariž! Pilot: Něvazmožno. Chlap: Ja skazal v Pariž! Pilot: A ja skazal něvazmožno. Chlap: A pačemu něvazmožno? Pilot: Patamu što v samaljotě bábuška, u bábušky bombuška a bábuška chóčet v London!

Ne, to jsem ještě od nikoho neslyšel. Ale takhle se přece chovají skoro všichni. Podívejte se třeba na naši vládu nebo církev – a co uvidíte? Přesně to, na co se mě ptáte.

Helena je Helena, zůstane navěky spjata s hoštickou trilogií. V Babovřeskách zazářila Jana Synková jako drbna Horáčková. Stejně skvělá, úžasná. A taková v nich zůstane.

Těch historek je za třicet let, co jsme se znali, nekonečné množství. Helena byla přímý a optimistický člověk, s neustálým pozitivním pohledem na svět. Když šla poprvé do nemocnice, nesehnala tak velkou noční košili. Nevím, kde koupila flanel s potiskem velkých dopravních značek, ale spíchla si noční košili sama. Na prsou měla značky zákazu odbočování, dole zákaz vjezdu a vzadu zákaz troubení. Když šla nemocniční chodbou, pacienti se váleli smíchy…

Všechny ty staré babky, které hlídaly řádný život na vsi. Věčně vysedávaly na návsi a nic jim neuniklo. A co nevěděly, to si domyslely. A žalovaly, když jsme něco provedli. Kelišová, Horáčková, jedna rasa. Česká, nezaměnitelná.

Oslovila mě sama. V Pardubicích ke mně přistoupila a říká: „Podívejte, pane režisére,“ otevřela kabelku, vyplivla do ní zuby, vytáhla šátek, uvázala si ho pod bradou a řekla: „Tady máte náhradu za Kaplanovou.“ „Vás si budu pamatovat,“ smál jsem se. A když jsem jí vloni v dubnu, po čtyřech letech! zavolal, že mám pro ni tu roli, zprvu nevěřila a pak byla radostí celá pryč. Nahluchlou babku zahrála skvěle.

Tady vidíte, jaká je to skvělá herečka a profesionálka. Stačilo, abych jí ukázal, jak se chovala moje babička Trošková, a okamžitě věděla, jak chci, aby ji hrála. A vžila se do ní naprosto úžasně.

Babovřesky jsou složeny ze šesti vesniček mezi Netolicemi a Českými Budějovicemi.

Už je napsaný, dodělali jsme poslední korekce a točit by se mělo začít co nevidět.

Ano. Včetně té stařenky, co vypadá, že mele z posledního, ale je to velice čupr energická paní. Když jsme točili Babovřesky jedna, probíhalo zrovna mistrovství světa ve fotbale a ona po natáčení seděla v hospodě, kde vypila sedm osm dvanáctek, dívala se na zápas, vykouřila dva doutníky a pak z radosti nad vítězstvím šla skákat na trampolínu. V osmdesáti letech! To si nedovedete představit! Když jsem viděl tu její nezdolnou energii, taky jsem do filmu namontoval jednu scénu, kde se skáče na trampolíně.

Nevím, jak je to možné, ale když píšu scénáře ke komediím, pouštím si u toho vážnou muziku, ať je to Mahler, Wagner, Brückner, Rachmaninov. Dává mi to sílu. Jasně, kdybych psal vážnou věc, tak to koresponduje, ale mě to ani u komedií vůbec neruší, naopak. Dopíšu, zaposlouchám se, a ještě se podívám do not, abych viděl, jak je ta skladba hudebně vystavěná.

Chodil jsem do hudebky ve Volyni k panu řediteli Soumarovi, ten mě učil na klavír. A když u nás v Hošticích umřel pan řídící, přišly za mnou místní babky, ať jim jdu hrát do kostela na varhany. Klapky jako klapky, říkaly, piano nebo varhany, to je jedno. Tak jsem šel. Léta jsem pak hrál v Hošticích při mších na varhany.

To mě mrzelo. Kamkoli jsme při natáčení Babovřesk přijeli, vítali nás s otevřenou náručí. Nosili nám koláče a všechno možné. Děkovali mi za práci, za filmy, co pro ně točím. A to je pro mě Český lev, to je ten Oscar! To, že lidé znají mou práci. Jediný problém, který nastal, byl s církví svatou. Ale zbytečně!

Točili jsme v Pištíně u Českých Budějovic a zbyla nám po natáčení chvilka času. Tak jsem se obrátil na jednoho místního člověka, zda by nám kostelník neodemkl kostel, že bych tam s ženskýma nacvičil kostelní mariánskou písničku. Bez kamery, bez zvuku. Jen abychom to uměli, až přijde čas. On se vrátil a byl celý špatný, že pan jáhen řekl, že Trošku do kostela ne. Druhé boží přikázání říká, že budeš milovat svého bližního jako sebe sama, jenže takhle to asi nevypadá.

Ne, protože pak jsem hledal kostel pro natáčení a faráři byli sice velmi slušní, ale odkázali mě na biskupství, že musejí mít povolení odtud. Na biskupství nám ale řekli, že filmaře do kostela nepouštějí, aby prý si zloději nevyhlídli ve filmu to, co chtějí ukrást. Jenže když bude chtít zloděj vykrást kostel, přijde na mši a tam si to pěkně obhlídne. Byla to jen hloupá výmluva.

Tak jsme se pokusili dostat do kostela, který nepatří církvi, ale obci. Starosta byl vstřícný, podepsali jsme spolu smlouvu, všechno bylo v pořádku. Ale když se to doslechl pan farář, přilétl na národní výbor, jak se ve vsi pořád říká, a ječel na starostu, co si to dovoluje pouštět do jeho kostela toho debila Trošku. Kněz! Že prý tam točím zvěrstva. Z takových sluhů by Kristus radost neměl. Je to o lidech, jako všude. Církev je organizace, která má svoje pravidla a podle nich jede. Marná sláva, je to stejná diktatura, jako byla jakákoli jiná. Tahle vydržela už dva tisíce let a už je nejvyšší čas, aby odešla do historie.

Ne. Vůbec nebilancuju, jedu furt dál a tady vevnitř mi je dvacet. Jen ta karoserie jde trochu do pryč, jak říkala Helenka Růžičková, a měla pravdu. Znám spoustu lidí, co jsou starší než já, je jim sedmdesát, pětasedmdesát a začínají univerzitu třetího věku nebo se učí hrát na piano. Tak před těma klobouk dolů. Ale znám i osmnáctileté, kteří jsou mrtví, ani o tom nevědí. Nic je nebaví a jsou unudění k smrti. Nevědí, co s časem, o nic se nezajímají, flákají se a čekají, že přijde nějaký den D, kdy se něco stane, ale pak zjistí, že je jim padesát a žádný takový den nepřišel. Žijí život nanečisto, od pondělí do pátku honem, honem, aby to nějak proběhlo, a pak přijde víkend a to prý začnou žít. Ale jak? Sedí doma u televize a čumí na ni. A cpou se buřty a pijou pivo. To je ten život?

Býval jsem vždycky studijní dítě a pořád jsem ležel v knížkách. Co mi přišlo pod ruku, jsem četl. V osmé třídě jsem louskal Třebízského, Světlou, Zeyera, naše staré klasiky jsem doslova hltal. A bavila mě italská renesance. Historie mě baví dodnes a pořád ji celkem detailně studuju.

Myslím, že jo. To ve mně bylo. Jsem klidný člověk, moc se nerozčiluju, byť jsem ve znamení Býka. Rozčílím se tak jednou za tři roky, ale to bych pak zabil. Jinak jsem dlouho splachovací. Natočil jsem dvacet filmů, za tu dobu jsem z placu vyhodil jen dva lidi.

Jednu paní, která si pletla natáčení s dovolenou. A ještě jednoho pána. V obou případech to bylo za flákání, protože nesnáším šlendrián a lenost.

Vzal jsem si je stranou a mezi čtyřma očima jsem jim řekl, co se mi na jejich práci nelíbí a co po nich chci. Ale když to samé ta paní udělala počtvrté, tak jsem zastavil natáčení, zavolal produkčního a oznámil, že tahle paní teď zrovna na filmu skončila. Sice nekřičím, ale mluvím důrazně.

Pořád! Věk si vůbec nepřipouštím. Ve mně je tolik energie a radosti, že se musím až krotit. A dělat staršího pána, protože se kolikrát přistihnu, že jsem ve společnosti nejbujnější a nejstarší. Takže babky na trampolíně jsou moje krevní skupina.

Třeba Elton John a jeho partner si nechali odnosit už druhé dítě. Ne, tak to mi nechybí. My jsme velmi rozvětvená rodina. Nedávno měla moje tetička narozeniny a sjelo se nás přes třicet. A to jsme zdaleka nebyli všichni. Když jsem viděl, jak tam ty děti lítají, říkal jsem si Bože, děkuju! Vyznávám názor: Dítě štěstí rodiny denně na půl hodiny. Ne, v mém věku už opravdu rodinu ne. Tu má založit člověk mladý, když na to má sílu. Když je starší, chce mít svůj klid, svou pohodu. A já mám pořád tolik práce a tolik koníčků, a nic nestíhám, a ještě aby mě zdržovala nějaká děťátka robátka! To ať mají na starost druzí, to jim rád přenechám!

Ne. Nikdy mi to nescházelo. Mám dvě neteře, mám děti od sestřenic, příbuzní se činí za mě.

Sen zůstává. Ale na to je třeba hodně peněz. Nechtěl bych, aby tak inspirativní příběh skončil jako televizní inscenace. To by muselo být něco ve stylu Formanova Amadea. A při vší úctě k Mozartovi, Myslivečkův život je daleko víc strhující. Vyhrát tři sta miliónů ve Sportce, jdu do toho. Jenže – bude to dneska ještě někoho zajímat?