Hana Maciuchová: Láska přichází sama

Všechny mé životní pojistky – šťastná čísla, osvědčená místa, dny v týdnu – vzaly za své, takže pověrčivá už nejsem.

V rodinné vztahy, v přátelství. Vzdělání je základní životní investice, humor osvobozuje, dobrá výchova, slušnost, laskavost zpříjemňují život. V to všechno věřím.

Lásku zbožňuji. Její sílu, něhu, porozumění, vášnivost, náročnost, pro ten omamný pocit štěstí, že jste aspoň na chvíli vyvoleným středem něčí pozornosti. Ale není všemohoucí, protože lásku si nevynutíte. Přichází sama, nečekaná a často se těla v lidech milují víc než duše, takže zase uniká, mizí.

Nevím, o které své lásce mám mluvit jako o první. Během školní docházky jsem zažila několik vzletných lásek, tajemných známostí, pamatuji si je. Vážnou lásku jsem potkala v patnácti Na Lině (jméno hlavní ulice v Olomouci). Byla podmanivá, objímající, vzrušující, můj tatínek však nesměl nic vědět. Jenže Vaška nezajímalo divadlo, herectví se smál. Mě můj koníček bavil, věnovala jsem se mu, proto zvítězil.

O svých láskách mám poměrně slušné povědomí. Brankář mezi nimi nebyl. Pokud myslíte Petra Stasiewicze, který chytal za Slavii Praha, byl to můj kamarád. Jeho drazí rodiče mě vzali pod svá křídla jako adoptivní dceru. Mira a Oldra byli mými celoživotními vzácnými přáteli. Jsme spolu stále v kontaktu.

Není to můj sport, ale s Jiřím (hercem a partnerem Adamírou – pozn. red.) jsem chodila na utkání Bohemky a slavné Dukly Praha. Jiří měl mezi hráči několik kamarádů. Fandila jsem rychlému, chytrému, kombinačnímu fotbalu a ta mužstva tenkrát neměla hrubé agresivní fandy.

Pokud by stíhal i jiná životní témata, neměla bych problém.

Děkuji, ale trestuhodně svou kondici zanedbávám a jen doufám, že se mi to nevymstí. Faktem je, že mám nepravidelný životní režim, ale spíš tím omlouvám svou lenost.

O silvestrovské noci. To je mé taneční eldorádo.

Často jí nepropadám. Notoricky mi vadí neschopnost, nekompetentnost mnoha lidí na místech, kde nemají co dělat. Ale dávno vím, že žánrem demokracie je fraška, takže se snažím tu bezmoc rychle setřást třeba posezením s přáteli. Na svízelném problému pak nezůstane nit suchá.

Smrt múz od Marie Michlové. Rozkoš, všem doporučuji! Mladá, talentovaná, nevídaně vzdělaná autorka úchvatnou češtinou křísí pomíjivou dobu a rysy těch, které budou příští generace znát jen skrze její díla.

Čtu Ovace nevlídnosti Sylvy Lauerové. Už sám titul otvírá zásadní téma. Lépe mlčet než říkat něco, co je málo, to je verš z básně – Tvé moře jedu.

Ne. Je tolik úchvatných básníků, že je zbytečné, abych lovila verše i já. Ani mě to nikdy nenapadlo.

Ano. V říjnu jsem hrála v Divadle Na Kovárně v Poděbradech monodrama Žena Vlčí mák a vyhledala jsem ji. Měla poupě.

Nemyslím. V každé generaci se najdou andělé, misionáři, propojení s jinými světy, mají své nejosobnější kontakty a jsou schopni předávat nám poselství. Bohužel společnost je často hluchá a slepá.

Je to věcí vkusu každé ženy. Když si klobouky, ty zábavné apartní doplňky, narazím na hlavu, mám hned lepší náladu.

Mám ráda zimu mírného mrazu plnou sněhu a slunce na horách i ve městě, než se ten sníh ušpiní a rozčvachtá. Má v sobě totiž milosrdnou čistotu, klid, mír a sněhová peřina chrání mé květiny a stromečky na zahradě před mrazem. Ale můj čas je předjaří a jaro a pak vlastně celý rok až do hlubokého podzimu.

Na letošní rok mám velké cestovatelské plány. S přáteli začneme už v dubnu, kdy navštívíme Barcelonu a Katalánsko, v červnu zamíříme do Alp, a protože veronská aréna impozantně oslavuje své výročí, pojedeme v září do Itálie.

To byla má volba a jsem spokojená.

Ulice je stále moje srdeční záležitost a žádné překvapení to nebylo. Taková byla domluva s producentem. Potřebovala jsem čas na nazkoušení divadelních projektů – monodramatu Žena Vlčí mák, v Divadle na Vinohradech jsme s kolegy a režisérem Pavlíkem nainscenovali Strindbergův Tanec smrti.

To jsme byli absolutně mladičtí. Když se začaly točit Krkonošské pohádky, bylo mi 29 let a Jaroušek je o pět let starší. Ještěrka na slunci je o stárnutí herečky. Přichází o své teritorium, které niterně zná, opouštějí ji diváci a ona v pudu sebezáchovy inscenuje s Pitouem alespoň kousky z představení, aby se pamětí dobrala svých životních etap. Když režisérka Jana Kališová obsadila i Jarouška, moc jsem se zaradovala.

Nemám žádný rituál, jen potřebuji mít hodně nazkoušeno, vymyšleno, procezeno, abych pak na jevišti ani před kamerou neměla vůbec žádné starosti.

Pokud by to byla skvělá role, tak s radostí.

Jestli mám nějakou noblesu, je moje osobní. Role, které hraju, s ní nemají nic společného.

Další divadelní práce. Zkouším v Divadle Ungelt s režisérkou Lucií Bělohradskou hru Růžové brýle a potom mě čeká inscenace Oldy Daňka Žena z Korinta, kterou bude režírovat Tomáš Vondrovic pro pražskou Violu. V prvním představení se setkám se Zuzou Bydžovskou, ve druhém s Mírou Medunou a Johankou Tesařovou.

Ženy v té hře jsou také nesourodé.

Ne a jsem zvědavá. Ta hra má neuvěřitelné téma. Premiéra má být na začátku března.

Ne, ne. Má je mnoho lidí a naše hra růžové brýle strhává.

Nevím, dokonce si myslím, že jsem je nikdy moc neměla.

Neobyčejně: abych byla zdravá.

Ne, to je vše, neobyčejně – abych byla zdravá.