Anna Letenská: Z natáčení šla na smrt

Vědět to ani nemohli, protože tento údaj spadal pod tzv. tajnou říšskou záležitost. Anna Letenská a dalších 134 žen a dívek (a také 127 mužů a chlapců) bylo 24. října 1942 zastřeleno v koncentračním táboře Mauthausen. Na rozdíl od předchozích exekucí po atentátu na Heydricha bylo rozhodnuto nezveřejňovat jména popravených.

Těchto 262 zavražděných spadalo do tzv. akce Kubiš (jak se o nich mluvilo na gestapu) a byli to příslušníci rodin parašutistů nebo jejich spolupracovníků, tedy těch, kteří je podporovali či ukrývali. Zvláštním řízením osudu se mezi nimi ocitla také Anna Letenská. Byla jedinou českou herečkou, kterou nacisté za války popravili.

Narodila se 29. srpna 1904 v Nýřanech u Plzně v herecké rodině Marie a Oldřicha Svobodových. Od malička jezdila s rodiči a pěti sourozenci po různých štacích, začínala v kočovné společnosti u Tuttrů.

V roce 1919 získala první angažmá u divadelní společnosti Suková-Kramelová, kterou vedl její otec po návratu z první světové války. Následovalo působení v českobudějovickém divadle a potom pokračovala u společnosti Otty Alferiho. Na štaci v Třeboni poznala operního herce Ludvíka Letenského, za něhož se ve svých jedenadvaceti provdala. Původně se jmenoval Hrdlička, ale mezi kolegy se vyskytovalo i několik dalších herců s „ptačími“ jmény.

Ředitel nechtěl mít „spolek ptáků“ a doporučil Ludvíkovi, ať si dá pseudonym. Ten nevěděl jaký, načež se ředitel zeptal, odkud pochází. Když odpověděl, že z Prahy-Letné, šéf rozhodl: „Tak budete Letenský!“

Rok po svatbě se manželům narodil syn Jiří a společně prošli divadly v Olomouci, Košicích a v Bratislavě. V polovině třicátých let se natrvalo přestěhovali do Prahy. Anna vystřídala několik souborů (krátce působila i v Osvobozeném divadle a spolupracovala s rozhlasem), až se jí podařilo v srpnu 1939 získat vysněné angažmá v činohře Městského divadla na Vinohradech. To už měla pověst přesvědčivé herečky, která zvládala vážné i komediální role. Všimli si jí také filmaři a zvolna se prosazovala i tam.

V soukromí to ale manželům Letenským neklapalo. Po vleklé krizi se v červnu 1940 rozvedli, zůstali však nadále přáteli.

Anna dlouho sama nezůstala. Na jedné společenské akci se seznámila s architektem Vladislavem Čalounem (byl o tři roky mladší) a pro oba to byla láska na první pohled.

Před nacistickou okupací působil na Slovensku, odkud byl po březnu 1939 slovenskými nacionalisty vyštván do Čech. V Praze si našel velmi dobře placené místo prokuristy německé dopravní společnosti. V říjnu 1941 se Anna s Vladislavem vzali, pořídili si krásný byt a navzdory nelehké protektorátní realitě žili ve spokojeném manželství. Čaloun již v době svého pobytu na Slovensku pomáhal pronásledovaným lidem a do obdobné práce se zapojil i v Praze. Byl činný také v Sokole, odkud se znal s MUDr. Břetislavem Lyčkou. Oba se po rozpuštění této organizace dali k dispozici ilegální sokolské skupině Jindra.

Manželé Čalounovi se s Lyčkovými přátelili a je nepochybné, že Vladislav Čaloun o odbojové činnosti doktora Lyčky věděl. Tento lékař převzal do péče člena výsadku Anthropoid Jozefa Gabčíka, který si při seskoku pohmoždil nohu. Ošetřil 27. května 1942 i druhého parašutistu Jana Kubiše, jehož při útoku na Heydricha zranila v obličeji střepina z vržené bomby.

Nevíme však, zda o Lyčkově pomoci atentátníkům něco věděla také Čalounova manželka Anna Letenská. A že i její Vladislav pracuje pro odboj. Je pravděpodobné, že ledacos tušila, možná věděla i víc – a třeba všechno. Žádné hodnověrné svědectví však o tom nemáme.

Když se 16. června 1942 dobrovolně na gestapu přihlásil parašutista Karel Čurda (a jeho výpověď znamenala klíč k objevení úkrytu jeho druhů v kostele), prozradil při výslechu také četná jména a adresy těch, kteří poskytovali parašutistům pomoc.

V polovině července se vlna zatýkání přiblížila k manželům Lyčkovým. Na poslední chvíli byli varováni a dostali šanci zmizet. Pro Františku Lyčkovou byl připraven úkryt na Moravě, kam měla odjet ráno 15. července. Předchozí večer přišla k Čalounovým a požádala o nocleh.

Její manžel se tentýž večer také krátce u Čalounů objevil, ale noc nakonec strávil v jiném pražském bytě. Františka Lyčková na Moravu nedorazila, protože byla ráno 15. července na Hlavním nádraží zatčena kriminálním komisařem gestapa Friedrichem Müllerem.

Dodnes není známo, zda někdo plán jejího odjezdu vyzradil, nebo ji toho rána gestapo u nádražní pokladny zajistilo náhodně na základě vlastního sledování (nebo ji identifikoval nějaký informátor).

Okamžitě byla odvedena do Petschkova paláce a podrobena tvrdému výslechu. Nevěděla, kde se ukrývá manžel (ten se 21. července v beznadějné situaci zastřelil), ale prozradila, kde strávila minulou noc.

Šéf řídící úřadovny gestapa v Praze Hans Geschke poslal v den Lyčkovy smrti do Berlína zprávu o aktuálním stavu šetření atentátu na Heydricha. „Manželé Lyčkovi byli varováni s dvouhodinovým náskokem,“ píše v ní mimo jiné. „Zatímco jeho útěk proběhl z podnětu prof. Vaňka, Lyčková se chystala odjet do Ostravy…

Češi poskytují podporu s vnitřním souhlasem při vědomí všech nebezpečí a rizik plynoucích z těchto okolností, byť všichni věděli, že stanný soud vynesl a nechal vykonat mnoho rozsudků smrti a že v současné době je platné nařízení, podle něhož přechovávání říši nepřátelských osob se trestá smrtí.

Rozhodnost poskytovat ještě nyní tuto pomoc a podporu dokresluje případ dr. Lyčky a dalších včetně manželů Čalounových. Čaloun je příkladem vlastenectví a houževnatosti, s jakou i za cenu sebeobětování usiloval o dosažení ilegálních cílů… Zkušenost je důkazem, že ve většině případů nelze použít jiných prostředků, než jsou zostřené výslechy.“

Anna Letenská jezdívala v té době skoro denně firemním autem Lucernafilmu do hostivařských ateliérů, kde se v režii Otakara Vávry už několik týdnů natáčel film Přijdu hned. Hrála v něm postavu hubaté domovnice. Když gestapo zatklo 17. července přímo na pracovišti v pražském paláci Kotva jejího manžela, svěřila se druhého dne se vším Vávrovi. Ten o tom píše v pamětech. Řekla mu, že je předvolána na gestapo a obává se, že tato okolnost může mít vliv na celý štáb a ohrozit další práce na filmu.

V Petschkově paláci ale s Annou Letenskou překvapivě jednali slušně. Podle poválečného svědectví Václava Václavíka – tehdejšího tlumočníka na gestapu – kriminální úředník vylekané herečce řekl: „Milostivá paní, nemusíte se ničeho bát. Nehrozí vám žádné nebezpečí. Prokáže-li se nevina vašeho manžela, bude vše v pořádku. Klidně jeďte za svou prací a pak domů.“

A skutečně, Anna Letenská mohla pokračovat v natáčení. Musela se však každý den cestou do ateliérů hlásit na gestapu v Petschkově paláci – a mohla tam pro manžela zanechat balíček s čistým prádlem nebo jídlem. V pamětech to potvrzuje Svatopluk Beneš, který ve filmu rovněž hrál a jezdíval s ní stejným firemním vozem.

Zdá se, že gestapo chtělo využít herečku jako volavku a sledovalo, zda ji bude někdo (z možných spolupracovníků atentátníků) kontaktovat. Vávra ovšem v pamětech také uvádí, že se Miloš Havel (producent tohoto filmu a majitel Lucernafilmu) pokoušel za Letenskou intervenovat u Martina Wolfa, šéfa kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora. Wolf mu však údajně dal najevo, že je to marné, a radil, ať dá od všeho raději ruce pryč. Havel prý nakonec docílil alespoň toho, že nechali Annu Letenskou dokončit natáčení – aby jako producent neztratil vynaložené peníze.

Pravidelné cesty firemního vozu k Petschkově paláci pokračovaly celý srpen. Zatímco herečtí kolegové Saša Rašilov, Svatopluk Beneš a Růžena Šlemrová čekávali v autě, komisař gestapa vynervovanou herečku ubezpečoval, že se vše brzy urovná.

Otakar Vávra na stránkách memoárové knihy Moje filmové století (2011) vzpomínal: „Viděl jsem paní Letenskou, jak sedí za kulisami, s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže, i když jí gestapáci namlouvali, že se jí to netýká. Ale když byl čas a scéna byla připravena, vstala a šla před kameru výborně zahrát svou komickou roli. Potom si zase sedla za kulisy a čekala.

Nikdo v ateliéru kromě mne o tom nevěděl. Pokud ji někdo sledoval, bylo to zcela tajné, byl to někdo ze zaměstnanců ateliéru nebo možná některý kolega. Když jsem natočil poslední záběr, normálně se odlíčila, převlékla a filmové auto ji odvezlo domů.“

Závěrečná klapka padla 2. září 1942. Byl natočen poslední záběr. Příštího dne se Anna Letenská opět ráno dostavila do Petschkova paláce. Tentokráte ji zpět už nepustili. Komisař Müller ji pro „nebezpečí matení stop“ (jak bylo uvedeno v protokolu) na místě zatkl a pod vězeňským číslem 110124 byla předána do věznice gestapa v Praze na Pankráci.

Na začátku října byla se třemi stovkami již dříve zatčených převezena do vazební věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín. Možná se nějak dozvěděla, že mezi převáženými vězni je také její manžel, ale určitě neznala děsivou skutečnost, že o osudu všech už bylo rozhodnuto. Ve dvou dnech (29. září a 5. října 1942) totiž v Praze proběhl tzv. stanný soud gestapa, který všechny odsoudil k trestu smrti (v jejich nepřítomnosti a bez možnosti jakékoli obhajoby). Poprava se měla uskutečnit tajně v koncentračním táboře Mauthausen.

Se svými oběťmi hráli nacisté falešnou hru a do poslední chvíle je drželi v naprosté neznalosti toho, co je čeká. Všichni dostali 23. října 1942 chleba s margarínem a museli v Terezíně nastoupit do transportu – prý budou zařazeni do jiného tábora, kde projdou normální procedurou: osprchováním, ostříháním, lékařskou prohlídkou.

Byla to součást scénáře, jehož účelem bylo oběti uklidnit tak, aby předem určený harmonogram nebyl narušován případnými scénami a panikou. V jednom z baráků mauthausenského tábora vešla ráno přesně v půl deváté 24. října první žena do „ordinace“ – místnosti zčásti obložené dřevem.

Byla vyzvána, aby se postavila k měřicímu zařízení. „Lékař“ posunul dřevěný kolíček míry nad její hlavu. V tom okamžiku další „lékař“, doposud skrytý vzadu za stěnou, zamířil v dlouhé štěrbině výškoměru a vypálil z pistole malé ráže tlumenou ránu do jejího týla.

Písař zaznamenal přesný čas, sousední dveře se prudce otevřely a trestanci z vyškoleného pomocného komanda spěšně odtáhli bezvládné tělo do vedlejší vykachlíkované chladírny. Vždy za dvě minuty byla přiváděna další česká žena nebo dívka…

Podle úmrtního oznámení z Mauthausenu zemřela Anna Letenská 24. října 1942 v 10.56 hodin, Františka Lyčková v 10.00 hodin, Vladislav Čaloun byl na stejném místě zastřelen s jinou skupinou českých občanů 26. ledna 1943 v 16.45 hodin. Nikdo z nich na premiéře komediálního filmu – pro Annu Letenskou s krutě absurdním názvem Přijdu hned – o Vánocích 1942 být nemohl…

Dnes tuto statečnou ženu a její tragický osud připomíná bysta ve foyeru Vinohradského divadla a kousek odtud také ulice Anny Letenské.