Pavel Nový: Nikdy už nebudu běhat tak, jak jsem běhal, ale pořád se snažím

„Víte, co říkal Komenský? Učitel národů pravil: Všeliké kvaltování toliko pro hovado vhodné jest. Tahle jednoduchá pravda platí i dnes. Ke kvaltu mě už nikdo nedonutí,“ prozradil mi Pavel Nový, když jsme spolu seděli v klubu pražského Studia Ypsilon. A bylo jasné, že tohle přesvědčení není výsledkem vážných zdravotních potíží, ale završením, ke kterému směřoval po celý život.

„Pořád sleduju, jak si vedou naši politici a různé instituce, a jsem čím dál nasr… Nejvíc mě vytáčí ČEZ - souhlasím s tím, že náš stát není Česko, ale ČEZko. Proto jsem si udělal na střeše vlastní solární zdroj, abych byl energeticky nezávislý, a ještě si chci pořídit elektrické auto a baterku si budu nabíjet ze svého. A ti, co obchodují s naftou a benzínem a pořád je zdražují, si můžou trhnout nohou.

Mně bude stačit, když mi auto na jeden cyklus nabití dojede z Příbrami do Prahy do divadla a zase zpět. Je to asi 130 km a doufám, že tímto způsobem budu moci tuto vzdálenost zvládat už brzy. Sleduju to jak ostříž, ale co si budeme povídat, první elektrické auto bylo vymyšleno už dávno, jenže spalovací motor pana Daimlera byl v té době jednodušší, a proto dostal zelenou.“

Seriálová role profesora matematiky Mojmíra Kaliny v Ulici pro něj zrovna typická není. „Líbí se mi to, ale stejně jsem si užíval i roli cirkusáka Cyrila v Ordinaci v růžové zahradě, protože cirkus jsem miloval už jako dítě. Matematiku moc ne.“

Do role profesora Kaliny tak promítl hlavně svého otce, který byl velkým obdivovatelem matematiky a chemie. „Po reálce v Klatovech studoval na technice chemii, a když pak Němci školy zavřeli, odešel do Bavor na pivovarskou školu a poté se stal sládkem v pivovaře v Železné Rudě. Pivem jsem byl odkojený a dobře si pamatuji, že tatínek pravidelně vyhrával soutěže západočeských pivovarů o nejlepší, desítku‘.

Bylo to krásné dětství. Náramně se mi jako klukovi líbilo pozorovat vláčky, které odtud jezdily do bavorského Eisensteinu (Bayerisch Eisenstein, česky Bavorská Ruda - pozn. red.), a nějakou dobu jsem chtěl být mašinfírou nebo průvodčím, kterého jsem vídal, jak stojí na schůdcích, má trumpetku a troubí k odjezdu.“

Právě k Šumavě se vážou hercovy nejsilnější vzpomínky z dětství. „Dodnes tam mám příbuzné a je to můj rodný kraj. Když tohle dřív někdo říkal, vždycky jsem se strašně smál, ale po letech jsem jel vláčkem na Železnou Rudu, a jak začal šplhat na Hojsovu Stráž, sám jsem se přistihl, že u okýnka slzím.“

V 50. letech musel hercův táta jako politicky nespolehlivý nastoupit do uranových dolů v Příbrami, kam se přestěhoval s celou rodinou. Od té doby v tomto městě žije nejen Pavel Nový, ale také jeho bratr a sestra s rodinami.

„V Příbrami jsem si zvykl, i když je to zvláštní město, kde staré tradice vymizely a nové se jaksi ještě nedostavily. Co tu ale od nepaměti funguje výborně, je jazz a bigbít.“

V Příbrami také žijí obě hercovy dcery a čtyři vnoučata. S manželkou Jaroslavou jsou spolu už víc než čtyřicet let. „Poprvé jsem se stal otcem v devatenácti a půl a dá se říct, že to bylo z leknutí. Po Kačence přišla po dvanácti letech na svět ještě Terezka.“

Dvě vnoučata - Lucinka a Mates od dcery Kačenky - jsou již dospělá, a tak si dnes dědy užívají hlavně mladší Vojta a Eliška od dcery Terezky. „Pamatujte si jméno Vojtěch Nový, protože dám hlavu na to, že to jednou bude slavný herec. Jsou mu dva a půl a vůbec nepotřebuje mluvit. Všechno zahraje. Sklony ke skopičinám jsem očekával přes generaci a přišlo to. Moje holky mají úplně jiné profese.“

Sám Pavel Nový se hercem podle vlastních slov stal navzdory všemu a všem. Vystřídal několik divadelních angažmá - byl členem Krajského divadla v Příbrami, Divadla Vítězslava Nezvala v Karlových Varech a od roku 1989 je členem pražské Ypsilonky. „Největší škola pro mě bylo angažmá v Karlových Varech. Trvalo sedm let a mým učitelem se tam stal bard českého divadla Gustav Opočenský. Poradil mi pár fíglů, které by mi neřekli ani na té nejlepší škole.“

K tomu si také stihl vyzkoušet i devatero řemesel. „To je pravda, ale říká se, že řemeslo má zlaté dno. Nestydím se za to a hlavně jsem se díky tomu z herectví nikdy nepodělal. Vyzkoušel jsem si, jaké to je být lesní či traťový dělník - podbíjel jsem trať, opravoval železniční mosty a tak podobně a byla to dřina. Chvíli jsem byl i vysokohorský nosič a šofér u geologického průzkumu uranových dolů, kde pracovala moje manželka, ale nejraději jsem dělal číšníka.“

Jak ale podotýká, za práci číšníka ve vyhlášeném podniku v Karlových Varech nedostal nikdy ani pěťák. Chtěl se to „jen“ naučit, a tak ho tam kamarádi vzali načerno. „Učil jsem se od prvotřídních číšníků v Grandhotelu Pupp. To, co předváděli na place, byl doslova balet. Když to někdo umí, je to nádhera, ale celý život se tohle řemeslo dělat nedá, protože to člověka strhá.“

Kvůli tomu, aby se mohl vyučit přímo na place, si tenkrát koupil v pracovních oděvech za tisíc korun smoking. Všechno okukoval, vyptával se a pak to zkoušel. „A proč jsem to dělal? Nebyl to ani koníček, ani to nebylo na výdělek, ale prostě jsem chtěl umět ještě něco, co by mě případně mohlo živit, protože v herectví vám nikdo nic nezaručí.“

Přesto o svém budoucím povolání nikdy nepochyboval. „Že budu hercem, jsem věděl odmala a pochybnosti jsem neměl ani tehdy, když mě po Střední všeobecně vzdělávací škole třikrát nevzali na DAMU. A právě proto bych si chtěl splnit svůj sen a alespoň hodinu tam vyučovat, abych se pomstil. Pak už budu úplně spokojený.“

V době působení v Karlových Varech viděl také poprvé hru pražské Ypsilonky Třináct vůní a Michelangelo. Nadchla ho, jelikož šlo o dvě naprosto rozdílná představení. „Hned jsem šel za Jiřím Schmidem, že chci do Ypsilonky nastoupit, a on se mě zeptal, jestli umím hrát na nějaký nástroj. Řekl jsem, že umím na kytaru, ale zatajil jsem, že jen tři akordy k ohni. Do Ypsilonky jsem se cpal deset let, ale nakonec se to povedlo a kvůli tomu jsem se pak začal učit hrát na pozoun.“

Snižcový pozoun si herec vybral proto, že na něj v divadle ještě nikdo nehrál. Přistoupil k němu zodpovědně. Dnes si to však podle vlastních slov ulehčuje tím, že nehraje podle not, nýbrž podle čísel. „Díky číslům vím, na jakém výtahu mám hrát, a je to.“ V současné době můžeme herce v Ypsilonce vidět v nové hře podle knihy Jana Schmida Život v závorce aneb Prvobytně pospolná místa v Čechách, dále hraje v inscenacích TGM a Babička se vrací. Říká, že z Ypsilonky ho jednou vynesou až nohama napřed.

Datum, kdy sem herec nastoupil, si pamatuje přesně. „Bylo to 3. září 1989, když mi Jan Schmid konečně zavolal, že mě bere. V té době jsem dělal dělníka na dráze, protože i když jsem hrál ve filmech, stálé angažmá jsem neměl a stálý příjem byl potřeba. Když se konečně naskytla Ypsilonka,,dráhy‘ mě naštěstí uvolnily hned. Ypsilonka je velmi svérázné, a tím i báječné společenství. Zkouší se neuvěřitelně svobodně. Jan Schmid nás nechá dělat, co kdo přinese, ale přitom nás stále kormidluje tou bezbřehou fantazií k jasnému cíli.“

Kromě Ypsilonky se však Pavel Nový objevuje také na jevišti Docela velkého divadla v Litvínově v představení Něžné dámy a v Příbrami hraje už několik sezón doktora Vlacha v Saturninovi. „Práce mám dost a nestěžuju si.“

Vůbec největší aplaus na scéně, jaký pamatuje, měl poté, co ho Martin Dejdar přivezl po prodělané nemoci na jeviště ještě na vozíku při tzv. Vánočních večerech. A jak se po zdravotní stránce cítí teď? „Stojí to za prd, ale je to čím dál lepší. Takhle přesně to je. Nikdy už nebudu běhat tak, jak jsem běhal, ale pořád se snažím a pořád se zlepšuju. Takže se dá očekávat, že zemřu zdravý. Tělo má úžasný potenciál, ale také musím poděkovat lidem. Ještě dnes, když mě potkají, říkají, že na mě mysleli a posílali mi energii, a za to jim všem děkuji. Manželka a dcery mi zase v nemocnici chovaly v náručí nohy a za to jim také děkuji. Lidské teplo je zázrak, holky mi moc pomohly. Polštáře byly příjemné, ale studené.“

Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Koncem léta 2007 po dovolené na Kypru Pavel Nový zkolaboval a posléze u něj diagnostikovali západonilskou horečku, která napadá celý nervový systém včetně mozku. V důsledku toho se herec nemohl vůbec hýbat, ani mluvit. „Byla to zatím moje nejtěžší zkouška. Radost, jakou jsem měl, když jsem si poprvé po týdnech došel na záchod a sám si utřel zadek, si ani neumíte představit.“

První kroky zvládl po týdnech jen za pomoci chodítka, postupně se dopracoval k francouzským holím a teď už chodí jen s jednou. V některých případech se mu hodí i jako divadelní rekvizita.

Pauzu si musel dát i ve svých oblíbených sportovních aktivitách. Brusle znovu obul až po dvouleté pauze, když se zúčastnil hokejového utkání týmu HC Olymp. Nejvíce se však v poslední době věnuje plavání. „V Kladrubech se každoročně plave Kladrubský La Manche a letos jsem měl tu čest ho zahájit. Je to štafeta a jednotliví účastníci, ať zdraví zaměstnanci, či klienti, se v bazéně střídají celý den. Začíná se ráno po šesté hodině a končí se večer. Je to přesně jako v té písničce o tom, že všichni dohromady udělají moc.“

Dalo by se očekávat, že s cestováním Pavel Nový v důsledku toho, že si virus přivezl z dovolené na Kypru, skončil, ale vymyslel něco mnohem lepšího. „Do tepla už nepolezu, ale kamkoliv jinam cestuju rád. Vlastně na to přišel Martin Dejdar. Ptal se mě, jestli se mi někdy něco stalo, když jsme byli s divadlem v Německu, v Dánsku, v Rusku, ve Finsku nebo ve Francii. Musel jsem odpovědět, že ne, tak jsem si z toho odvodil, že do takových míst můžu jezdit klidně dál.“

A jeho zatím poslední film Tady hlídám já? Režisérem a scenáristou je Juraj Šajmovič. Jde o komedii o mezilidských vztazích, která by však měla lidi přivést i k zamyšlení. Klasická komedie to není, ale i tak by měl každý z kina odcházet s dobrou náladou. Hlavními postavami příběhu jsou osmiletá hyperaktivní Kačenka a jezevčík Hugo.

„Jako herci jsme mohli do rolí zasahovat a to se mi líbilo. Musím říct, že jsme si to se Simonou Stašovou, která hrála moji partnerku, užili. Rád bych si s ní zahrál i divadlo, protože mě to s ní opravdu bavilo.“ Prvním filmem, v němž si Pavel Nový zahrál v roce 1962, byl snímek Kuřata na cestách. V sedmdesátých letech se objevil v Baladě pro banditu, z osmdesátých let si ho všichni pamatují z filmů Fešák Hubert a Pěsti ve tmě a samozřejmě z komedie století S tebou mě baví svět, kterou Marie Poledňáková natočila v roce 1982.

„V té době jsem byl v angažmá ve Varech. Ze začátku jsem film viděl asi dvanáctkrát, takže ho dodnes umím zpaměti, ale teď už jsem se na něj nedíval léta.“ Ve dvou snímcích, kde hrál, se mihla také jeho starší dcera Kateřina. Mladší Terezka byla jeho dcerou ve filmu Když v ráji pršelo. „Bylo jí pět let a já tam měl kupu dětí - další z nich byla například Natálie, dcera Michaela Kocába. Jinak se ale u nás doma nikdy o divadle ani filmu nemluvilo.“

Mnoho diváků si Pavla Nového také pamatuje ze seriálů Zdivočelá země, Velké sedlo a Život na zámku, z novějších rolí pak připomeňme filmy Snowboarďáci a Obsluhoval jsem anglického krále.

Chvíle volna herec rád tráví na chaloupce ve středním Povltaví. „Je to na kraji vsi, ale samota to není a mám to tam rád mimo jiné i proto, že jsem tam leccos udělal sám. I moje holky tam jsou šťastné, protože tam je čisto a klid.“

Touha po klidu ovšem zdaleka neznamená, že by dal vale rošťáctví, které z něj ve většině jeho rolí čiší. Jak mi na závěr prozradil, konec natáčení filmu S tebou mě baví svět rozhodně neudělal tečku za podivuhodnými expedicemi. „Těším se na to, jak s kamarády opět vyrazíme na kole na naši gynekologickou expedici, která u nás na Příbramsku vede z vesnic Kozičín přes Pičín do Vaječníku. Pro náročné je to ještě přes Řitku a Krámy, což je dohromady asi šedesát dva kilometry.

Naše Terezka to poprvé ujela na kole Pionýr, když jí bylo asi deset. A ještě jsme vymysleli urologickou část, která je na druhé straně Brd a vede přes Kurvice, Mrdník a Kleštěnec.“