Richard Krajčo: Nejsem oblíbeným hercem současných režisérů

Daří se mu také v osobním životě, kdy po nezdařeném půlročním manželství se zpěvačkou Ivou Frühlingovou prožívá rodinné štěstí s manželkou Martinou, dvouapůlletým synem Richardem a devítiměsíční dcerkou, jejíž jméno nechce prozradit.

Přesto se považuje za celoživotního outsidera. Jeho písničky znějí z rádií a lidé si je zpívají ve sprše, on však cítí, že Kryštofa i Krajča je po deseti letech profesionální činnosti dost, a naordinoval jim od října roční pauzu.

Budeme doma. Doufám, že tam každý budeme skládat, abychom si dali do léta nějaké soustředění. S Maťou (manželkou Martinou Krajčovou-Poulíčkovou) budeme pilně pracovat na turné pro příští podzim: budeme shánět sponzory, zamlouvat haly, domlouvat mediální sponzory, kreslit scénu. Těším se, že nebudu nikam jezdit a budu s rodinou. Chci si taky během toho roku zkusit roli producenta a vydavatele. Založil jsem vlastní hudební značku a vydám nejspíš na podzim desku havířovské kapele Nebe. Jsou to mladí kluci, jejichž písničky mě oslovily. Teď to dokončujeme, už jsme vybrali singl, na který kluci natočí klip. Doufám, že nějaké rádio najde odvahu je hrát a že jim to otevře cestu k festivalům a do klubů.

Nazkouším během té pauzy dvě divadelní hry: jednu v Národním a jednu v Ungeltu. Tam budeme s Davidem Švehlíkem připravovat hru Deštivé dny, současný broadwayský hit, v němž hrají Daniel Craig a Hugh Jackman. Je to hodně drsná hra ze současného New Yorku. Režírovat ji bude Janusz Klimsza, což je můj profesor z ostravské konzervatoře. Naposledy jsme spolu v Ostravě dělali Skleněný zvěřinec, což byla velmi úspěšná inscenace. Moc se na to těším. Z vlastní vůle jsem dlouho nic nového na divadle nedělal, a tak to zase bude výzva.

Ne, nejsem oblíbeným hercem současných režisérů.

Máte pravdu, třeba nechodím na castingy. Myslím ale, že tahle země je tak malá, že by režiséři mohli vědět, kdo jak hraje. Jenže já se s žádným nekamarádím.

Zhruba před dvěma lety. Něco takového se musí plánovat hodně dopředu. Věděl jsem, že chci dělat halové turné, pak festivaly, turné po klubech, pak koncerty v multikinech… Podobně už teď plánuju, co bude kapela dělat po návratu. Chceme přinášet divákům stále nové zážitky: aby nás na jaře viděli jinak než v létě a zase jinak na podzim. Teď si odpočinou a doufám, že se za námi do hal a klubů vrátí. To, že nebudeme rok nikam lákat, prospěje fanouškům i nám. Bude víc času na rodinu i na přípravu nové desky.

Kluci z kapely nejsou úplně nadšení, že ta pauza přichází, ale já si myslím, že to je v pravý čas. Doufám, že tu dobrou novou desku dáme do příštího podzimu dohromady a nevrátíme se třeba až za tři roky.

Momentálně ne. S některýma klukama jsem už 17 let, nejkratší doba je 13 let. Jsme spolu hodně spjatí, saxofonista Nikos Kukuris často říká, že už jsme jako rodina. A má pravdu.

Když jsem v patnácti začal hrát a skládat písničky, složil jsem jednu o novorozeněti, kterého máma odloží do popelnice. Pojmenoval jsem ho Kryštof. Když jsem zakládal kapelu, zdál se mi jako název příhodný, protože jsem si myslel, že se nám nikdy nepodaří vylézt z té pomyslné popelnice. Přišlo mi jako dobrý symbol.

Asi to bylo muzikou, kterou jsem poslouchal: Cure, Depeche Mode, U2. K tomu puberta, kdy jsem si, asi jako každý, myslel, že mi svět nerozumí, že jsem osamocený a nemám šanci se projevit. V Havířově a pak v Ostravě jsem ten pocit měl. Dodneška se cítím jako životní outsider. Únik jsem nacházel v muzice. Do písniček jsem dával všechno, z čeho jsem se potřeboval vyzpívat. To trvá dodnes. Je to pro mě očistný proces, terapie.

Mohu soudit pouze podle názorů fandů: takže našimi texty. Těmi jsme k sobě fanoušky přitáhli především. Pak že máme hodně energické koncerty, na které lidi baví chodit. Pro tu energii mám taky tu kapelu rád.

Vidíte, já teď mám pocit, že mi vyschl inkoust. Ale žena tvrdí, že to říkám pořád. Nutno dodat, že ne všechny texty jsou jen moje. Občas mi někdo vypomohl. Na posledních dvou deskách třeba Tomáš Roreček. Většinou jsem napsal první sloku a refrén, vymyslel jsem ten „příběh“, ale pak jsem se začal trápit. Napsal jsem na 80 textů, potřeboval jsem oko a ucho zvenku. Tomáš mi v tom hodně pomohl. Teď se naše cesty rozešly a píšu je zase sám.

Asi ano. Naštěstí mám vedle sebe ženu, která je na tom podobně. Nejde spát, dokud nevyřídí poslední e-mail. Nic si nenechává na druhý den. Snažíme se vzájemně korigovat.

Na ní leží největší tíha papírování, domlouvání koncertů, já spíš vymýšlím, kam se má kapela ubírat a jak prezentovat, jak by mělo vypadat další turné.

Ne, říkala, že si o mně myslela to, co si o mně myslí spousta lidí - že jsem frajírek a bohém.

Jsem dost otevřený, nehladím každého po srsti, jak je tady zvykem. Když jsme třeba před deseti lety odmítli hrát na playback, očekával jsem, že to bude mít nějaký ozdravný efekt, že to bude impulz pro obecenstvo i kolegy, ale mělo to efekt opačný - byli jsme náfukové, kteří místo toho, aby byli vděční, že mohou vystupovat na Nově ve společnosti zasloužilých celebrit, šlapou si po štěstí a vykřikují své trapné názory.

Na koncertě Hany Zagorové.

Ne, proč? Moje žena ji miluje. Já tam byl jako host. Ve filmu Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště jsem hrál jejího fanouška, který má pokoj polepený jejími fotkami. Paní Zagorová si mě i Honzu Budaře pozvala na svůj vánoční koncert. A tam jsme se s Martinou potkali. Paní Zagorová je takový partner našeho vztahu. Milovala ji i moje maminka, takže jsem na jejích písničkách vyrostl. A navíc si ji cením i za to, že se na rozdíl od jiných nebála a podepsala Několik vět.

Ne, měli jsme velmi malou a velmi uzavřenou svatbu. Nechtěli jsme, aby se o tom někde psalo. Ale slíbil jsem své ženě ještě jednu svatbu. Tu velkou, romantickou. A tam ji určitě pozveme.

Spíš někdy musí, protože když je dodělávám, znějí u nás pořád dokola. Momentálně má nejraději Střepy. Tu si nejčastěji zpívá.

To netuším, v současnosti jsou pro něho nejdůležitější popeláři. Vždycky je vyhlížíme a běžíme za nimi přes celou ulici. Dobře si u něho stojí i bagristé. Nedávno jsme byli v zoo, kde stavějí nový pavilón pro slony. Stály tam jeřáby a bagry. Ty ihned vyhrály nad všemi zvířátky. Trochu mě trápí, že bude vyrůstat se jménem Richard Krajčo. Kdyby chtěl náhodou dělat hudbu nebo divadlo, pořád ho budou srovnávat. Ale třeba bude vynikající doktor nebo vynikající popelář.

Moje žena mi říká, že jsem málo tvrdý.

Bylo. Máma si užila svoje jak s bráchou, tak se mnou. Byl jsem hodně vzdorovitý: tak trochu anarchista, tak trochu hipísák. Ve škole jsem naštěstí problémy neměl, ale odráželo se to hodně na mém oblékání, takže mamince dělala hroznou starost ta vizuální stránka. Ani jeden jsme nechtěli ustoupit. Naštěstí v tom nikdy nebyly drogy ani alkohol.

Ne. Vždycky mi tvrdila, že to tak bude. Vykládala mi horoskopy a karty a pamatuji se, že mi v roce 2000 předpověděla smlouvu a vydání desky, přičemž se spletla o den. Bylo to ve chvíli, kdy jsme vůbec žádnou nabídku neměli.

Životy mých rodičů se rozešly, když mi bylo devět. S tátou jsme se ale scházeli.

Co vím, tak nikdo.

Moje máma hodně četla. Doma jsme žádnou bohatou knihovnu neměli, chodila do místní knihovny. Přinesla si knih třeba dvacet a já byl vždycky otrávený, že bez obrázků. Když mi bylo tak čtrnáct, začal jsem taky hodně číst a byl jsem na tom stejně jako ona. Za měsíc jsem těch dvacet knížek zvládl. To mě asi nejvíc ovlivnilo. Ve slovní zásobě, práci se slovem.

Bylo jich určitě víc. Poprvé to bylo při Rubikon Tour, kdy jsme zaplnili Tesla Arénu. Pak vyprodané divadelní turné a všude aplausy ve stoje. Podobné to bylo u Kino Tour. Ale asi největším zážitkem bylo vloni Jeviště Tour před devíti tisíci diváky v ostravské ČEZ Aréně, v Praze jich přišlo deset tisíc, v Brně sedm. Těší mě to i proto, že jsme to celé dělali ve třech lidech. Myslím, že jsem své ženě za tu velkou a úžasnou práci ještě ani pořádně nepoděkoval. Při té husí kůži mě tehdy napadlo, jestli se to ještě vůbec někdy zopakuje.

Lhal bych, kdybych řekl, že se mi to nikdy nezdálo. Podobný sen mívám i před začátkem divadelní sezóny: zdá se mi, že jsem uprostřed představení zapomněl text a diváci začínají odcházet.

Potlesku v Národním divadle, kde stojím na forbíně s paní Janžurovou, s panem Štěpničkou, s Davidem Prachařem a dalšími, které jsem obdivoval v televizi, a nikdy mě nenapadlo, že bych s nimi mohl hrát, se těžko něco vyrovná. Na divadle však chybí euforie davu. Nikdo si s vámi v Richardu III. z publika nezakřičí Království za koně! Když zvednu mikrofon a lidi s vámi zpívají Střepy nebo Obchodníka s deštěm, to je fantazie. Mnoho písní bych vlastně nemusel zpívat vůbec, posluchači to udělají za mě. Ten pocit se nedá slovy popsat.

Já ten pocit úplně nemám, ale nechci, aby to vyznělo nějak rouhavě. Za tím, co už je vidět, je spoustu let, a určitě i štěstí. Měl jsem ho na profesory herectví na konzervatoři, na paní Cónovou, na Janusze Klimszu, měl jsem štěstí, že si mě v Divadle Petra Bezruče vybrali do Hamleta, že jsme ve stejný rok hráli na Ostravaru školní představení Skleněný zvěřinec, kde si mě všimli z Národního. Že se naše demo dostalo k lidem, kteří se Kryštofovi rozhodli dát šanci. Tu jsem se pokusil chytit za pačesy a makat.

Nikterak negativně. Máme třeba s kapelou dohodu s Kodecarem, ostravsko-olomouckohradeckým autosalonem. Kupoval jsem u nich auto daleko předtím, než o Kryštofovi někdo slyšel. Je to malá firma, žádný oficiální dovozce, ale naše spolupráce mě baví a dnes už je taková přátelská. Vždy ale k dohodám nedochází, chci se spojovat jen s tím, co mě baví, za co se můžu postavit. Dělat reklamu na hubnutí a nehubnout se mi zdá jako podraz.

Trochu. Asi deset kilo.

Ne, ne. Prostě jsem se jen začal hlídat. Hlavně nejím pozdě večer.

Kdepak, té se naopak líbilo, když jsem byl ten medvídek. Chápe ale, že se takhle cítím lépe.

Po pár nedobrých zkušenostech jsme se rozhodli, že si vybereme jednu dvě akce za rok, které podpoříme. Požadujeme už určitou finanční prověrku: kolik se vybralo na minulém ročníku a kam ty peníze šly. Mnohdy nám to organizátoři vůbec nejsou schopní předložit. Jindy si není těžké spočítat, že ten koncert musel vynést daleko víc a že se část peněz prostě někde ztratila. A tak si dáváme pozor. Dobrou zkušenost máme s Nadací Terezy Maxové, která vždy poskytla zprávy a podklady. Jasné finanční toky: od koho co dostali a jak se prostředky využily.

Spíš chlapský sen. Začalo mě to lákat až tak před pěti lety. Asi jsem potřeboval nějaký adrenalin. Hrozně jsem chtěl koně, ale v Praze to není možné a mít ho ustájeného někde na venkově, by mě nebavilo. Takže vyhrála motorka. A jsem do ní blázen. Je to velký zážitek.