Marta Kubišová: Považovali mě za pannu zázračnicu

Když pak v listopadu 1989 zaznělo zaplněným Václavským náměstím Ať mír dál zůstává s touto krajinou, začala její druhá kariéra. Jako by ji zaskočila: návrat na pódium nebere jako zadostiučinění, ale jako nutný zdroj obživy ke svému důchodu. Zaskočily ji i poměry v showbyznysu, které byly o hodně jiné než v době, kdy do něho vstupovala.

Ne, a nemám pro to žádné logické vysvětlení. Helena byla fajn kamarádka, nic nenaznačovalo, k čemu jednou dojde. Ještě v roce 1994, když jsme dělali Golden Kids Comeback, bylo všechno v pořádku. Netušila jsem, že by se něco takového vůbec mohlo jednou stát.

Když jsme s Vaškem (Neckářem - pozn. red.) chtěli vidět návrh smlouvy na koncerty Golden Kids po 40 letech, dočetli jsme se tam třeba, že neposkytneme rozhovor žádným časopisům, s nimiž se Helena a její manžel soudili. Jenže v bulváru o vás vyjde článek, aniž by s vámi vůbec mluvili. A za to bychom měli být penalizováni? Tak jsme to vyškrtli. A takových věcí tam bylo víc.

Třeba že agentura MM (agentura H. Vondráčkové a jejího manžela M. Michala, který je jednatelem - pozn. red.) může s titulem Golden Kids opět spoludisponovat dalších dvacet let. Jenže druhá strana nám opřipomínkovanou smlouvu nevrátila a jen vzkázala, že od té chvíle se máme obracet na jejího právního zástupce.

Napsala jsem Heleně esemesku, že značně přestřelili, ale že je stále čas to zastavit. Ona ale tvrdila, že žádný vzkaz nedostala, protože prý odjela na hory a mobil zapomněla doma. Její manžel mi po 10 dnech poslal e-mail, že po mně budou požadovat osm miliónů. Vůbec nevím, co to mělo znamenat. Nakonec po mně u soudu chtěli 1,3 miliónu. Zřejmě budou další stání a odvolání, ale rozhodla jsem se, že se už nenechám vláčet po soudech, budou tam za mě chodit právníci.

Jednu kočku, tři kocoury a azavačku Ganietu. Bude jí devět, musím uvažovat o tom, že bych jí přikoupila kamaráda. Dcera Káťa mě nabádá, abych si nekupovala velkého psa, že už to pro mě není, ale azaváci jsou velmi inteligentní a chodí vedle nohy. Nemůžeme se shodnout, a tak to ještě odkládám.

Dixieland, ovčáček, který sedával u vrat statku, kam jsme si chodili pro mléko, když jsme byli u dědečka a babičky v jižních Čechách. To mi bylo asi čtrnáct. Jednou jsem se k babičce a dědečkovi vrátila se psem. Jenže krátce nato ho zajel traktor. Až někdy za deset let jsem si pořídila středního pudla Jimmyho. Měl tendenci ovládat celou rodinu, takže jsme k němu pořídili Happy Lady. Od té doby mám zvířata pořád.

Všechny. Když mi zajeli azavaka Djaga, měla jsem pocit, že to nepřežiju. Stejně jako když mi před dvěma lety umřeli dva kocouři.

Je to velmi užitečný pořad, ne proto, že ho dělám já, ale proto, že lidé díky němu už vědí, jak se mají zachovat, když najdou nějaké zvíře nebo když vidí, že se zvířatům děje něco špatného. Někdy je to pro mě dost náročné. Hlavně když při natáčení promoknu nebo promrznu a druhý den mám koncert.

To ne. Jen mě už dost unavují zájezdy. Hlavně v zimě, když z auta vidím, jak lidé spěchají domů do teplíčka, a já se šinu do nějaké dálavy. Když tam ale v pořádku a včas dojedeme a já to odzpívám, dělá mi to dobře. Se začátkem vystoupení ze mě spadne veškerá nechuť a začne mě to bavit. Do té doby si říkám, zda to mám zapotřebí.

Že mám, já totiž v životě nic nezprivatizovala. Důchod mám jedenáct tisíc, za byt dám šest.

Nevím. Vždyť já jsem dvacet let nezpívala a nijak mi to nescházelo. Smířila jsem se s tím tak lehce, že se domnívám, že by mi nedělalo potíže být pouze důchodkyní. Teď jsem důchodkyní zpívající.

Když mám kolem sebe přátele, dceru a zvířata a všichni jsou zdraví.

Je to milé, zájem diváků je pro mě vzpruhou, ale nijak se v něm nezhlížím. Neříkám si, co by si beze mě všichni počali…

Vůbec ne. Povinnosti všedního dne pro mne byly v podstatě stejné.

Kdybych se dneska měla znovu rozhodovat, šla bych studovat veterinu. Jenže veterináři mi říkají, že bych při mojí nátuře těžko nesla, kdyby mi zemřelo pod rukama zvíře. Když jsme začali s pořadem Chcete mě?, měla jsem pocit, že si musím vzít domů celý útulek. Teď jsem rozumnější, říkám si, že stačí, když těm zvířatům pomůžu. Jsou útulky, kde nemají na podestýlku, na piškoty. Dřív jsem nesnášela, když někdo mluvil o tom, že ochrana zvířat je o penězích. Teď už vím, že to je bohužel pravda.

Nejspíš nenáviděný profesor klavíru v Poděbradech, který mi v den tanečních ostříhal nehty do živého. Hrála jsem na piano jedenáct let, ale byly to vyhozené peníze. Pořád jsem musela hrát Chopinovy valčíky. Jenže já jsem si místo toho hrála šlágry, co jsem slyšela na Radiu Luxembourg. My jsme s bratrem nic jiného neposlouchali.

Jednou jsem si k tomu zpívala u okna otevřeného na kolonádu a z ulice se ozval potlesk. Krátce nato mě oslovil jeden muzikant z lázeňského symfonického orchestru, zda bych nechtěla zpívat do mikrofonu. A tak jsem každou sobotu od půl osmé do půl desáté zpívala lázeňským hostům. Dostala jsem za to pokaždé 30 korun. Zanedlouho se o mně dozvěděl pan Sedlatý z Nymburka, jehož orchestr hrával na nedělních odpoledních čajích. Dávali mi dokonce padesátikorunu, takže jsem měla za víkend 80 korun. To byly tehdy nějaké peníze!

Když jsem poprvé pocítila strach z davu. Snažili jsme se po jednom koncertu dostat z jeviště, kolem nás stáli policajti. Měli s sebou nádherného ovčáka s modrýma očima, chtěla jsem ho pohladit a on na mě vylítl. Ten esenbák ho samozřejmě strhl, ale tehdy jsem si uvědomila ten šílený cirkus, který je kolem nás.

Jednou jsem si koupila růžový kabát, dodnes nevím, co mě to napadlo. Šla jsem si do redakce Mladého světa vyzvednout nějakého Zlatého slavíka, vystoupila jsem z auta a dav, který tam stál, to auto úplně pohltil a já se v tom růžovém kabátu válela na chodníku.

Když jsem zpočátku vlezla do tramvaje, tak jsem většinou přejela, protože lidé se se mnou hned začali bavit a já ani nemohla říct, že už potřebuji vystupovat. Takže jsem kolikrát šlapala pěšky z konečné. Lidé si o mně mysleli, že jsem „panna zázračnica“, že nejspíš u Havlů bydlím a můžu všechno zařídit. Ani mi nedali šanci říct, že pro ně nemůžu nic udělat. Přestala jsem raději jezdit veřejnými dopravními prostředky.

Málo. Občas přijde do divadla Ungelt, s Dášou jsme v kontaktu přes ochranu zvířat.

Lidé, kteří ani nejsou tak známí a ani o svých činech tolik nemluví. Jako třeba Nicholas Winton, který léta letoucí nikomu neřekl, že tady za války zachránil stovky židovských dětí. Kdyby jeho žena nenašla na půdě zahrabané dokumenty, nikdy by o tom nepromluvil. Nebo třeba Zdena Mašínová. Báječná, vzdělaná, inteligentní žena, která prožila neuvěřitelně krutý osud a zemřela na podlaze komunistického kriminálu. Naše rodiny se dobře znaly, bydleli jsme v Poděbradech naproti sobě v jedné ulici. Když onemocněla rakovinou, můj otec ji začal léčit a podařilo se mu ji uklidit do nemocnice v Městci Králové. Ale stejně ji odtamtud odvezli.

Otec byl taky zavřený, obvinili ho, že nechtěl odevzdat socialistickému zdravotnictví ze své soukromé ordinace rentgen a raději ho zničil. Ve skutečnosti tam jen nesvítila lampa. Maminka pak myla černé nádobí na kolonádě, já nemohla na vysokou školu a dělala jsem tři roky ve sklárně.

Rodiče o nich před námi nikdy nemluvili, ale pro mě i pro bratra Honzu to byli naprostí hrdinové. A zůstali.

Prosím vás, když za války partyzán zastřelil někoho, kdo po nich slídil, nebo byl ve špatný čas na špatném místě, taky ho pro to nikdo nesoudil. Jsou to situace, které se musí hodnotit prizmatem války nebo převratu. Kdo soudil ty, kteří na konci války pozabíjeli naprosto nevinné Němce? To přece byly strašné křivdy a bezpráví. Na činy bratří Mašínů je třeba hledět jako na činy ve válečném stavu.

Jediné, co bych jim vyčítala, je, že museli vědět, že to odskáčou maminka a sestra. Neměla jsem nikdy možnost o tom s nimi mluvit, takže nevím, jak se s tím srovnali. Vím, že moje maminka, která si byla s paní Mašínovou hodně blízká, to těžce nesla. Paní Mašínové o svých plánech neřekli, dozvěděla se o všem až z rádia. Byla určitě ráda, že se probojovali na svobodu, ale zaplatila za to krutou daň. Já v tom však vidím velkou dávku bezohlednosti. To je jediná pochybnost, kterou o nich mám.

Ani na okamžik. Byla jsem si naprosto jistá, že jsme v právu. Vždyť tehdejší vláda podepsala v Helsinkách celoevropskou dohodu o lidských právech a nejednalo se o víc než o to, aby to, co podepsala, dodržovala. Podepisovala jsem to už někdy v říjnu 1976 a úplně jsem na to zapomněla, protože jsem si říkala, že to nemůže být nic, co by vzbudilo takovou hysterii. A najednou v lednu slyším v televizi o zrádcích a vyděděncích a Chartě 77. A začalo být veselo.

Druhý nebo třetí den mě přijeli zatknout. Byli to ale Havlíčkobrodští, protože jsem byla na chalupě na Dřevníku. Řekla jsem jim, ať přijedou tak za dvě hodiny, že se musím připravit. Vytrhala jsem kočce chlupy a nastražila je mezi dveře, abych věděla, zda mi budou dělat domovní prohlídku.

Obecně těžko říct. Dcera je na mě hrdá a ochotná bít se za mě do krve. Dost toho se mnou prožila. To nejhorší furóre prožila jako miminko, ale když byla větší, učila jsem ji, jak dojet k Havlům. Taky jsem ji učila, že kdyby vedle ní cestou do školy jelo auto, že se musí otočit o 180 stupňů a rychle utíkat na opačnou stranu. Pořád jsem se bála, že mi ji unesou, aby mě dostali. Když jsem ji dávala spát do zahrady, přivázala jsem kočárek na řetěz.

Nikdy. To víte, že na mě tlačili. Paní Kubišová, říkali, vy jste si to tady tolik odnesla a dáváte hlavu na špalek za takové lidi. Stačilo by, kdybyste ten podpis odvolala. Jenže já jsem podepsala něco, za čím si stojím, máte smůlu, říkala jsem jim.

Někdy ano, někdy ne.

Když se dozvím o nějakých podvodech, korupci, krádežích, slova o tom, že zločin předběhl právo.

Nikdy. Vždycky jsem říkala, co si myslím, a nečekala, až se to bude moci říkat. Ale jsem si vědoma toho, že politika se musí dělat s plným nasazením. A do toho se mi nechce.

Zpívám v něm písničky, které jsem si v první kariéře chtěla zazpívat, ale nedošlo k tomu. Zdá se, že se lidem tyhle staronové písničky líbí. Samozřejmě jsem se smířila s tím, že pokaždé zpívám i ty staré známé kusy. Napřed mě trochu zlobilo, že pořadatelé nechtěli slyšet o tom, že bych nezazpívala Hej, Jude nebo Modlitbu.

Mám raději písničky, které mohu odzpívat, aniž bych musela přemýšlet, zda mají dnes v mém podání nějaký smysl. Pro mě byl po té dvacetileté přestávce problém, že jsem nevěděla, jak se postavit k písničkám jako Depeše, Loudá se půlměsíc nebo Nechte zvony znít, které jsem zpívala v pětadvaceti. Budou mi to lidi věřit, říkala jsem si. S jakým výrazem to mám zpívat? Ale lidem se to líbí, a tak to zpívám.

Po lidské stránce maminka. Po té hudební Bohuslav Ondráček a Honza Schneider.

Mám toho čím dál víc. Zamlada mě otravovalo, když mi připomínala, abych se dost oblékla, byla na sebe opatrná a zavolala jí, až se odněkud vrátím. Dělám teď Kátě úplně totéž.

Možná to má se mnou ještě horší, protože jsem ji měla v sedmatřiceti. Opravdu jsem ji piplala. Myslím ale, že láskou ještě nikdo nic nezkazil.

To nevím, zatím se nic nerýsuje. Možná jsem si to způsobila sama. Asi před pěti lety jsem potřebovala vyměnit auto, kterému už bylo devět let. Chtěla jsem totéž, ale prodejce mě upozornil, že se do něho blbě dávají dětské sedačky. Takže jsem se rozhodla pro čtyřdveřovou verzi. Vyprávěla jsem to doma Kátě a moc se jí to nelíbilo. Divila se, o čem to mluvím, když jsem ji měla v sedmatřiceti. Pak jsem to ještě podělala ve chvíli, kdy jsem řekla, že to s chlapama moc neumíme, takže mi musí porodit vnučky: jedna bude Sofie a druhá Julie. Její přítel je totiž z dvojčat.

Neměla jsem ani čas, ani potřebu o tom přemýšlet. Opravdu si neumím představit, kdo by se mnou vyšel a s kým bych vyšla já. Po totálním zklamání ve druhém manželství jsem to v jednačtyřiceti zapíchla.

Možná do toho prvního. Ovšem do té doby, než jsem ho v Praze potkala s jinou. Jezdila jsem tehdy do Orientálního ústavu, kde jsem studovala hindštinu, vyšla jsem z Masarykova nádraží a vidím je. Byla to platonická láska už z tanečních, rodiče mě s ním pouštěli z Poděbrad do Kolína na zmrzlinu. Pak jsem si už dávala pozor.

S Janem Němcem to vypadalo, že mě rodina vydědí, protože dělal psí kusy, ale sliboval mi, že když se vezmeme, přestane vyvádět. Vzali jsme se a nepřestal. Moravce jsem si vzala, protože jsem chtěla napravit ten malér s prvním dítětem. To člověka strašně žene do chlapské náruče.

Zprvu to vypadalo, že mi vezmou dělohu, protože jsem prodělala totální sepsi, když jsem v sobě týden nosila mrtvé dítě, nakonec mi ji nechali, ale řekli mi, že na dítě mohu pomýšlet až za hodně dlouho. Začala jsem přemýšlet o adopci, ale najednou jsem přišla po čtyřech letech manželství do jiného stavu. Bylo to právě v době, kdy jsem podepsala Chartu, naháněli mě policajti, úplně se to nehodilo.

Dělá mi asistentku a hledá práci, která by odpovídala jejím představám. Není to lehké, protože chce, aby to bylo o zvířatech, ale to je zase většinou zadarmo. Jsem ráda, že ji mám při ruce, trochu jsem se bála, že vezme něco v zahraničí, to už bych tu neměla vůbec nikoho. Můžu jí zavolat, že se z koncertu nevrátím před půlnocí, a ona jede z Vinohrad ke mně na sídliště do Motola vyvenčit psa.