Jitka Obzinová: Nejsem samovládce

Myslím si, že když člověk vejde do nových dveří a rozhodne se okamžitě udělat změny, je to špatně.

Ale tady nejde o mou koncepční změnu, ale o změnu, která sahá do doby před mým nástupem.

To nejsem, pokud nejsou nezbytné. Člověk má někam vejít, rozhlédnout se, zjistit zvyky místních a pak si udělat obrázek, co je dobře a co špatně. Teprve pak se dá uvažovat o změnách. Navíc nejsem samovládce. O změnách se snažím komunikovat a najít dohodu. Na opravdovské koncepční změny zpravodajství ještě není čas.

Neumím posoudit, jestli jsem přísná, ale myslím, že jsem spravedlivá. Jestli můj obličej působí přísně, tak lidé, kteří se mnou spolupracují, poznají rychle, že se se mnou domluvit dá.

To je asi tak důležité, jako kdybych řekla, že moderátorkám obarvím hlavu. Je to nepodstatný detail.

Záměrem každé televize je, aby moderátorky byly co nejlíp oblečené. Chtěla bych, aby moderátoři působili esteticky v očích mých i diváka. A do sekáče nakupovat nepůjdeme, i když je celosvětová krize.

Ježíšmarjá, mockrát! Nemám s tím vůbec žádný problém. Nikdo není neomylný. Já naopak velmi ráda začínám diskusi o něčem, o čem si myslím, že už někdo promyslel. A pokud řekne, že je to jinak, než si myslím já, mám radost, že mi ulehčil práci.

Ty časy, kdy jsem pracovala před kamerou, jsou definitivně pryč. Brala jsem to jako nutnou součást své novinářské práce, ale práce v zákulisí, organizování a management mi vyhovují podstatně více.

Jak vypadá moje estetická image, už je jedno, protože stejně nejsem vidět. Vždycky jsem chtěla nosit vlasy delší a k ostříhání docházelo v důsledku vnějších okolností. Když jsem se chystala odjet do Chorvatska a šéfredaktor mě tam nechtěl pustit, ostříhala jsem se v pánském holičství na ježka. Šéf tvrdil, že mě tam jinak znásilní. Když mě pak viděl, prohlásil, že tak, jak jsem se zřídila, mě tam klidně pustí.

A druhý ježek byl v České televizi, taky v 90. letech. Měla jsem dobrou kamarádku kadeřnici a ona mi řekla, že jeden z těch nových výrobků, co se tu tehdy objevily, umí udělat lehkou trvalou. A že to bude krásné a přírodní. Měla jsem večer vysílání, ona mi vlasy natočila dopoledne. Když je roztočila, plynule se rozplakala. Zeptala jsem se, proč pláče, a ona odpověděla, že mi vlasy úplně zničila a že s tím nepůjde nic udělat.

Takové roštíčko. Poradila jsem jí, ať mi to tedy střihne znovu na ježka. Když jsem nakráčela do newsroomu s tímhle účesem, trochu jsem se i bála, že mě vyhodí z práce. Ale nejsem srab, a tak jsem se tvářila, že je to bomba. A zabralo to. Do týdne byly asi tři moje kolegyně ostříhané taky. Svými účesy jsem dokázala ovlivnit i ostatní. (směje se)

Ke zvládání stresu je celoživotní zkušenost dobrá, ale na druhou stranu je to součást balíčku, co nám pánbůh nadělil, když nás posílal na svět. Jsou způsoby zvládání stresu, které se dají naučit. Ale buď tu klidnou reakci v sobě máte, nebo ne.

Bezpochyby. Na určité lidi však nebezpečné situace působí tak, že sami přitahují průšvih. Pokud jede člověk do nebezpečné situace prožívat nebezpečnou situaci, je to špatně. A nemá tam co dělat.

To, co mi z Balkánu zůstalo v hlavě, byly záležitosti týkající se lidského neštěstí. Opuštěné dětské domovy, domovy důchodců, kde byli lidé upoutáni na lůžko a kam jim nikdo tři dny nic nepřinesl, protože personál utekl. Na to myslím dodnes. I proto jsem tam potom jezdila ne jako válečný zpravodaj, ale ve spojení s humanitárními nadacemi. Vozili jsme tam lékaře a zdravotnický materiál.

Tehdy jsem měla pocit etického souznění zpravodajství s realitou. A dodnes mě věci spojené s etikou ve zpravodajství opravdu trápí. A zajímají. Rovinu zpravodajství chci v tomto smyslu držet velmi vysoko.

Jasně. Když jsem nastupovala na nejmenovanou komerční stanici, sliboval mi šéfredaktor, že se takové věci jako krimi s kalužemi krve už vysílat nebudou. A hned moje první studio se toho týkalo. Jsou situace, kdy jako zaměstnanec toho moc měnit nemůžete, a pak jsou ty, kdy můžete. A to je můj současný případ. A taky důvod, proč jsem tuhle nabídku přijala. Chtěla bych na komerční stanici dělat zpravodajství, které je atraktivní a přitom zachovává etiku.

Na hosta si nepamatuju, ale na bývalého kolegu Martina Severu ano. Tehdy při zprávách nešel pustit nějaký příspěvek a on zůstal takzvaně viset na obrazovce. Nevěděl, co má dělat, a bleskurychle to přehrál na mě. „Je vidět, že je tu nějaký technický zádrhel, Jitko,“ řekl. Jakmile mě oslovil, kameraman přepnul na mě a na obrazovce jsem visela já. Nepamatuju se, jak to dopadlo, ale asi dobře.

Je to věc mezi egem moderátora a politika. Jak vy jdete do něho, tak on jde do vás. Nedá vám nic zadarmo a vy musíte rychle reagovat a přemýšlet. Nepamatuju si ale konkrétní situaci, kdy bych se dostala do úzkých a nevěděla, co mám říct. Když moderátor neví, co má říct, lidé si to pak dlouho pamatují.

To je pravda. V tomhle je vidět, že je Slovensko opravdu víc na jihu. Skleničku v práci si v Čechách neumím vůbec představit. A tam to pro ně bylo normální.

Já si skleničku v práci nedopřávala, protože nevím, jak bych se soustředila. V práci zkrátka nepiju. Na Slovensku je tendence k obědovým siestám. V Bratislavě je 250 slunečných dnů v roce a kolik jich je u nás? A i my se v srpnu chováme uvolněněji než v prosinci. Slovensko mám spojené se sluníčkem.

Moc se nedostanu. Občas jsem byla na festivalu, ale úplně to nevyhledávám. Nemusím být součástí davu. A navíc - co si budeme říkat, lidi tam trochu moc kouří a pijou.

Určitě nekouřím trávu. I já mám občas nějakou tu neřest, ale s velkou mírou. Mou jedinou každodenní neřestí je kafe. Jestli ho dají na seznam zakázaných látek, budu v pytli.

Kolik chci. Mám nízký tlak, takže kolik mě napadne. Každé kafe je dobré.

Ano. Jsem jednadvacet let rozvedená.

O tom mluvit nechci.

Mně feminismus nevadí ani mě neuráží. Mnohokrát jsem se potýkala s tím, že pokud chce žena uspět, musí být dvakrát lepší než muž. A musí mít větší pracovní nasazení. Neříkám, že je to tak i teď. Moje současná pozice je toho důkazem. Ale kolik je žen šéfek zpravodajství v Česku? Nejsem příznivkyní kvót, ženy se ve vedoucích funkcích musí prosadit vývojem, a ne revolucí.

Ano, jsem samostatná. Asi opravdu nemám ráda, když jsem závislá.

Nemusím, ale v životě jsem udělala kromě těch dobrých i několik trpkých zkušeností. Z toho jsem si vzala poučení, že v některých věcech nebudu závislá nikdy. A proto jsem si pořídila chatu pro holky.

Není velká, je na suchém místě a má hotovou střechu. Základní stavba je bezproblémová a nemusím řešit elektřinu a tak.

Kutit ano, to já ráda. Jeden můj kolega mě tam navštívil, zrovna když jsem podřezávala nosný trámek. Tak mi ho tam vrátil zpět a upozornil mě, že takhle ne. Cestu ke kutilství si najdu vždycky. Baví mě to. Koupila jsem si elektrickou pilku, která má zvláštní nože na železo a na dřevo s hřebíky. O ženách se říká, že jsou neschopné vyndat ze dřeva hřebíky a teprve pak řezat. Takže já mám na to speciální list v pilce. Na chatě mě práce nesmírně baví. Už jsem ji třikrát přemalovala.

Vždycky jsem měla nějaký nápad, ale skutečnost se mi pak nelíbila. A přemalovat mou chatku není problém, protože jeden můj kamarád ze Slovenska říká, že je to velikostí „drevom obitý stan“. Takže ji můžu za jeden den přemalovat, kolikrát chci. Je tam neuvěřitelný výhled na řeku. Moji psi se tam změní z domácích mazlíčků na hlídače. Štěkají na cokoli, co se hne v krajině. Ale když jdu spát, hlídat přestanou. Tak nevím, jestli by mi byli co platní.

Pomalu ne. Nebylo to možné na Radiožurnálu a tady v televizi už vůbec. Možná stihnu za tím svým vyjet někdy o víkendu. Pořád mám svého bílého šimla, kterému říkám Šimi.

Už to nechci komentovat. On je dospělý a je to jeho život.

Pokud vím, tak prohlásil, že je to proto, že se tak stydí.

Nemůžu brát vážně celý ten rozhovor, co vyšel v novinách. Nevím, do jaké míry byl pravdivý. Ani do jaké míry jsou pravdivé ostatní informace, které se tam psaly.

Řeknu vám to takhle. Když bude vzorný, nikdo se o něj starat nebude. A pokud není, tak kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Neudělala jsem žádné pochybení. Mou jedinou každodenní neřestí je kafe. Jestli ho dají na seznam zakázaných látek, budu v pytli.