Článek
Nevadí vám, že si povídáme zrovna ve Slávii?
Proč? Můj pradědeček zemřel 23. října 1935 a to jsem opravdu ještě nebyla na světě. Navíc měl nádhernou smrt. Ještě před představením Smetanovy opery Tajemství, kde zpíval Bonifáce, si sem zašel na kafíčko. Seděl u okna, díval se na Pražský hrad, pak se mu zatmělo před očima a skácel se do klína své krásné kolegyně Oty Horákové. Infarkt. Stalo se to v den, kdy slavil 35. výročí svého působení v divadle…
Škoda, že jsem pradědečka Emila nikdy nepoznala, myslím si, že bych si s ním rozuměla. Byl to velký bonviván, což je mi blízké.
Váš rodokmen je opravdu plný slavných jmen: prastrýc Ignác postavil zadní trakt Prozatímního divadla, váš otec Jaroslav je trojnásobným mistrem světa ve vodním slalomu, bratr Jaroslav vyhrál na vodě v hlídkách světový šampionát čtyřikrát, bratranec Lukáš je olympijský vítěz ve slalomu a vy si baletíte! Jak to, že jste také neskončila u pádla?
No, tatínek to trochu zkoušel. Když mi byly asi čtyři, posadil mě na Čertovce do lodě. Byla jsem drobná, zahučela jsem do ní tak, že mě vůbec nebylo vidět. Z toho usoudil, že pádlo bude vždycky větší než já, a svůj nápad zavrhl.
Váš starší bratr Jaroslav drobný nebyl?
Byl, proto jezdil debla. I moje sestřenice Klára (Pollertová Trojanová), kdysi dětská herecká hvězda a dnes členka Švandova divadla, je drobná. Výborně lyžuje, ale v lodi taky žádnou kariéru neudělala. To jen Lukáš hodně vyrostl…
Stýkali jste se v dětství?
S bráchou, Lukášem a Klárou jsme jako děti jezdívali k babičce do Dobřichovic, což bylo skvělé, i když mě, jako benjamínka, moc nebrali. Moc se jim nedivím, byla jsem o pět let mladší, pro ně zkrátka mrně. Lukáš později vystudoval medicínu, nějaký čas jezdil se Záchrannou službou a teď pracuje jako anesteziolog v Motole. Brácha absolvoval ČVUT a dneska pracuje - stejně jako náš tatínek - ve vodohospodářství. My jsme zkrátka taková vědecko-umělecká rodina, kterou spojuje sport.
Na moderní gymnastiku vás jako malou přihlásila maminka?
Kdepak, na gymnastiku mě dal tatínek. Začala jsem na Rudé hvězdě na Letné, kde si mě vyhlédla úžasná trenérka Běla Bašná-Hátlová; zrovna zakládala v Ďáblicích při základní škole oddíl moderní gymnastiky. Byd lela jsem v Troji, takže jsem to měla dost blízko. Od šesti do patnácti let jsem zažila nádherné gymnastické období, dokonce jsem měla i nějaké úspěchy. U rodičů dodnes zůstalo pár medailí, mezi nimi i stříbrná ze závodů v Bulharsku. Visí vedle tatínkových zlatých, hned nad Cenou Thálie za rok 2006.
:.Za výkon Julie v roce 2006 získala Thálii, na zemi leží Michal Štípa coby Romeo. FOTO: archív Národního divadla
Čím byla vaše trenérka tak výjimečná?
Její otec byl primářem léčebny v Bohnicích, ona sama vystudovala tělocvik a také psychologii, takže nás skvěle zvládala. Mě osobně Běla naučila disciplíně a dodnes jsem jí vděčná, že jsem ni kdy neprocházela takovou tou pitomou pubertou. Ona zas dodnes chodí na moje představení…
Co vám v gymnastice šlo nejvíc?
Oblbování rozhodčích, na to jsem byla pyšná. Sestavy s kužely, švihadlem a obručí mi nikdy moc nešly. Všiml si toho otec jedné mojí soupeřky a řekl mi, že jsem hodně taneční, ať prý zkusím taneční konzervatoř. Bylo mi patnáct, chtěla jsem jít jako bratr na sportovní gymnázium, pak pokračovat na FTVS a nakonec se stát trenérkou moderní gymnastiky jako Běla.
Jenže to bylo jinak…
Život se mi ze dne na den změnil. Na konzervatoři mi řekli, abych udělala most a provaz, což pro mě jako gymnastku byla úplná banalita, takže mě okamžitě přijali; rovnou do poloviny čtvrťáku!
Samozřejmě jsem byla nejhorší a působila jsem hrozně neohrabaně. Vždyť já v životě na nohou neměla baletní špičky, zatímco moje spolužačky je trénovaly už od pěti let. Ale zhruba do dvou let jsem to zvládla takzvaným stylem oko vidí, noha dělá. Prostě jsem od holek všechno odkoukala.
Po absolutoriu jste odešla do Hamburku. Proč jste se tak rozhodla?
Miluji samostatnost a zahraniční angažmá jsem si vysnila. Bylo mi devatenáct, padly hranice, tak jsem se přihlásila na konkurz do Drážďan a do Hamburku. Vyšly mi oba, ale zvolila jsem prestižnější Hamburk, kde jsem nakonec strávila devět let. Je to krásné město plné kouzelných parků a k moři to máte jen šedesát kilometrů.
A jak to šlo?
Začátky byly krušné. Německy jsem neuměla ani slovo, a to jsem byla nucena jednat s úřady! Ale zase jsem měla štěstí, že jsem sehnala podnájem blízko divadla, kde jsem trávila většinu času.
Jak vás v divadle přijali?
Dobře. Tehdy se mnou do souboru přišlo čtrnáct cizinců, tak jsme se navzájem podporovali a táhli jsme za jeden provaz. Navíc v hamburském souboru nikdo neřeší, jestli jste nový člen nebo starý. Pro tamního choreografa a šéfa baletu, kterým je Američan John Neumeier, je nejdůležitější výsledek. A práce tam byla skutečně fantastická. Zatančila jsem si skvělé role, třeba Marii v Louskáčkovi, Helenu ve Snu noci svatojánské, Olympii v Dámě s kaméliemi a spoustu dalších.
:.Nová generace Pollertů - zleva Klára, její manžel Ivan Trojan, Adéla, Jaroslav, Pavla, manželka Lukáše s dítětem a Lukáš. FOTO: archív Adély Pollertové
Měla jste úspěch, a přesto jste se po devíti letech vrátila. Proč?
Cítila jsem se osamělá. Měla jsem v Hamburku pár dobrých přátel. Do naší baletní školy třeba chodil malý chlapeček, jehož rodiče emigrovali v osmašedesátém roce. S nimi jsem se poměrně rychle skamarádila. Naše přátelství trvá dodnes, ale jinak jsem byla dost sama.
Žádný Němec vás nezaujal?
V takovém zápřahu nemáte na soukromý život moc času. Ale měla jsem tam jednoho obdivovatele! Jmenoval se Manfred a na každé představení mi posílal květiny a dárky, psával mi dopisy a chtěl si mě vzít. To mi přišlo roztomilé. Bylo to jako v carském Rusku. Pracoval jako oční lékař a bylo mu asi šedesát. To je vše, co o něm vím. Nikdy jsme se totiž nesetkali.
Co se vám v Německu líbí?
Pořádek, řád a přesnost. Lidé jsou dochvilní. Když něco řeknou, tak to splní. V baletu se určí čas od-do a nikdy se nepřetáhne. V Česku občas postrádám německou serióznost v jednání.
Váš návrat v roce 2005 musel být dost šokující…
Byl to takový všehošok, z některých lidí i z poměrů. Ale už jsem se chtěla vrátit kvůli rodině, pak jsem taky chtěla studovat, ale hlavně už jsem nechtěla být sama. Rozumově jsem to měla vyřešené, ale bohužel v srdci ne…
Teď úplně nerozumím…
Moc dobře jsem věděla, že v Hamburku mám skvělou práci, kterou by mi mohla leckterá tanečnice závidět, ale nic naplat - táhlo mě to domů. I když jsem vůbec netušila, co mě v Praze po pracovní stránce čeká. Naštěstí jsem i v Národním divadle dostala úžasné role, takže jsem nikdy nemusela litovat, že jsem z Hamburku odešla.
Hned v následující sezóně jste dokonce získala Cenu Thálie za roli Julie v baletu Romeo a Julie. To bylo pohlazení!
Určitě. Navíc to byla vždycky moje vysněná role. A vidíte - zatančila jsem si ji právě až v Praze! Stejně jako celou řadu dalších rolí - Sylphidu, Kláru v Louskáčkovi, Olgu v Oněginovi nebo Růženku v Šípkové Růžence.
A mimo jiné i Zlatovlásku, krásné představení pro děti.
Zlatovlásku máme moc rádi - dětské publikum je tak upřímné, bezprostřední. Třeba když vyjdou princezny a Jiřík má určit tu pravou, tak mu napovídají: „Tu zelenou ne, ta oranžová je hezčí!“ Škoda že se Zlatovláska nehraje častěji, v této sezóně jsme ji hráli jen šestkrát.
Prožíváte své role?
Že bych po představení seděla zhroucená v šatně, to ne. Ale je pravda, že když umírám jako Julie, tak mi pak trvá nejméně hodinu, než se uklidním. Ale když pak přijdu domů, jsem úplně normální, rozhodně si nehraji na nějakou umělkyni, která se nedokáže vzpamatovat z toho, že ještě před chvílí na scéně Národního divadla umírala.
:.S tátou, mámou a bratrem na horách - lyžování je v rodině povinné. FOTO: archív Adély Pollertové
Lze srovnat angažmá v Hamburku s vaším působením v Praze?
Co se týká práce, je to úplně totožné: stejná pracovní doba, stejné vytížení, v podstatě i stejné kroky. Proti Národnímu divadlu hamburský soubor přece jenom o něco víc jezdil na velké, prestižní zájezdy; sjezdili jsme sice celý svět, ale na druhou stranu to bylo fyzicky docela náročné. Národní divadlo má zase zcela zvláštní atmosféru…
Co budete dělat, až skončíte s aktivním baletem?
Momentálně studuji taneční vědu na HAMU, což jsou možná zadní vrátka, abych ještě něco vedle baletu dokázala; jsem ve třetím ročníku. A musím říct, že je to velké oživení. Mám tam samé mladé spolužačky, takže když jsme měli v prvním ročníku zkoušky, přinesla jsem si sešit ještě z konzervatoře a jedna z nich si všimla, že na štítku je uveden rok 1995. Vyjekla: „Jé, to jsem byla v první třídě!“ No a já v té době už balila kluky.
Chtěla byste třeba jednou učit děti?
Možná ano.
Co vás kromě baletu baví?
Ráda sportuji - jezdím na lyžích, někdy na inlajnech.
Myslela jsem, že tyhle aktivity máte zakázané?
Když na sebe dáváte pozor a nějak neblázníte, tak se nic nestane. Žádný vážný úraz jsem zatím neměla (klepe do stolu), podvrtnuté kotníky nepočítám.
Plánujete rodinu?
Pro všechny případy jména pro děti už máme vybraná.
Ale?
No jo, už vybíráme i snubní prstýnky. Mým nastávajícím je novinář Honza Dědek z Reflexu. Když jsem se vrátila z Hamburku, dělal se mnou interview, pak jsme se tři roky neviděli a nakonec jsme se potkali před Národním divadlem. Bylo to 17. listopadu na představení Romeo a Julie! Děsný kýč! To bylo před půldruhým rokem a teď řeším, jak mají vypadat svatební šaty. Rodinu chci, ale jsem staromódní - nejdřív svatba, potom děti.
"S pradědečkem Emilem bych si určitě rozuměla," říká Adéla. FOTO: Michaela Feuereislová
Jaké to je žít s novinářem?
Je to prima, aspoň mi má kdo kontrolovat rozhovory! Jestli v nich moc neblábolím.
Vaše děti budou tančit?
Já doufám, že ne, Honza doufá, že jo. Tak uvidíme…
Víte, kde budete trávit důchod?
S Honzou už máme naprosto jasnou představu: ve Španělsku si koupíme vinici a budeme vyrábět víno. Po večerech ho pak budeme popíjet, číst knížky, vyprávět si všechno, co jsme si za celý život říct nestihli, a čekat, jestli se na nás přijedou podívat děti.
Co jednou budete vyprávět vnoučatům?
Jak vím z vlastní zkušenosti, tak když starý člověk něco vypráví, tak to vypráví asi tak pětsetkrát. Takže ať už svým vnoučatům budu vyprávět cokoliv, stejně mě nebudou poslouchat.
A vaše přání na závěr?
Baletně mám splněno všechno. Toužila jsem po Julii, zatančila jsem si ji a bonusově jsem k tomu ještě dostala Thálii. Když přijde další nová role, bude to už jen nadplán. Teď se těším na roli maminky. Neznám hezčí roli a jako jediná je na celý život.
Pod trigami na balkóně Národního divadla si za pár dní vezme novináře Jana Dědka.
FOTO: Michaela Feuereislová
