Ondřej Novák: Štve mě, že nikdo neřekne, že se má dobře

Jako svého jevištního partnera ho řediteli Ungeltu Milanu Heinovi navrhla Aneta Langerová, která hraje hraběnku Sidonii v mladých letech, zatímco Marta Kubišová ho uchovává ve vzpomínkách jako hraběnka na konci své dramatické životní cesty.

S Anetou Langerovou se Ondřej Novák poznal při práci na filmu Lidice, kde hrál jednu z hlavních postav a k němuž známá zpěvačka nazpívala jednu skladbu. Na jevišti se poprvé setkali v loňském roce v muzikálu Plantáž, který nastudovalo Divadlo Letí.

To, s jakou suverenitou se Aneta zhostila své role v Touze jménem Einodis, ho nepřekvapilo: „Věděl jsem, že má v sobě oheň, energii i obrovský herecký potenciál. Jen jsem se bál, že si nechá nějaké rezervy, že nebude mít důvěru v režiséra nebo ve mě. To se ale nestalo. Naopak.“

Ocitnout se v muzikálu mezi dvěma pěveckými legendami nebylo pro mladého činoherního herce nic lehkého: „Když jsem měl poprvé zpívat před Martou Kubišovou, podlamovala se pode mnou kolena. Její reakce však byly úžasné. Ona je neuvěřitelně přející člověk. Fandí vám, hraje s vámi, je naprosto napojená na to, co děláte,“ líčí jevištní spolupráci se ženou, ke které vzhlíží s velkou úctou.

„Pro moji generaci to je hlavně paní Marta z listopadu 1989, pak jsem ji vnímal přes adventní koncerty a její lásku ke zvířatům. Jako kultovní zpěvačku z šedesátých let jsem ji objevil až mnohem později.”

„Ona vůbec nežije tím, co bylo, ale těší se na to, co přijde. Na nic si nehraje a je tak upřímná a otevřená, že si myslím, že by bylo nebezpečné, kdyby se pohybovala v jiných kruzích. Když jsme se scházeli na korepeticích, jednou se zpozdila a omlouvala se, že se zdržela při kupování lístků na tramvaj. Bylo to po jejích sedmdesátých narozeninách a tak jsem si troufl říct, že už si přece žádné lístky kupovat nemusí, že může jezdit zadarmo. Ona to vůbec nevěděla.“

Podle Ondřeje si jsou Marta Kubišová i Aneta Langerová podobné v tom, že obě věří v hudbě i v životě svým instinktům, i v tom, že se nezabývají jen svou pěveckou kariérou. „Za Martou stojí období, o němž doufám, že ho Aneta nebude muset nikdy zažít,“ říká a dodává, že je těžké soudit, jak by se sám zachoval tváří v tvář nespravedlnosti a útlaku totality.

„Nechci vypadat namyšleně a tvrdit, že bych určitě stál na té správné straně. Jsem ale přesvědčený – a tohle je jedna z mála věcí, kterým věřím – že když by to přišlo, nebudu se bát být vidět a stát si za svým. I za cenu toho, že si tím pod sebou podřežu větev jako paní Marta.“

Naposledy mohli televizní diváci Ondřeje vidět ve čtyřdílném hraném dokumentu Cyril a Metoděj, kde hrál mladšího z obou světců. Roli Konstantina, který později přijal řeholní jméno Cyril, mu svěřil režisér Petr Nikolaev, s nímž natočil Lidice.

„Duchovní role jsou mi rozhodně bližší než nějaký sukničkář, na druhou stranu jsem nesnil o tom, že budu hrát mnicha. Bál jsem se, zda mi ty texty diváci uvěří,“ svěřuje se se svými obavami při ztvárnění role křesťanského věrozvěsta, který před 1150 lety se svým bratrem Metodějem přišel z Konstantinopole na Velkou Moravu šířit křesťanskou víru.

„Našel jsem si k němu cestu, při níž klíčové nebylo, zda Konstantin věřil v boha, ale čeho chtěl během pozemského života dosáhnout,“ vysvětluje. „Byl jeden z nejvzdělanějších lidí své doby. Ve věku, kdy my se teprve rozkoukáváme po světě, dosáhl velkých věcí a měl jasno v tom, co chce.“

Sám se za duchovního člověka považuje, s nějakým náboženstvím to však spojitost nemá: „Nerad bych zanedbával svůj současný pozemský život a ubíral ve svém životě prostor pro lidi kolem mne na úkor boha a abstraktních věcí.“

Pohrdá, stejně jako světec, kterého ztělesnil, bohatstvím a statky? „Jsem sice idealista, neříkám však, že mi na penězích vůbec nezáleží. Jsem třeba rád, že se jimi teď nějakou dobu nemusím zabývat, že nemusím mít starost, z čeho zaplatím nájem nebo za co si příští týden koupím jídlo,“ připouští. „To, po čem tíhnu, je čistota. Tím nemyslím prázdno. Chtěl bych mít čisto ve vztahu k lidem, k práci. I za cenu, že něco, k čemu bych se nutil, odmítnu.“

Ondřej připouští, že občas slyší výčitku, že v sobě nemá hnací motor ženoucí ho dopředu. „Vím, že většina lidí v mém věku touží pořídit si auto nebo postavit barák. Já se bojím, že takové cíle spolknou hrozně času a energie.“

O čem tedy tento mladý muž sní? „O tom, že se lidi naučí – dřív než začnou nadávat – přemýšlet nad tím, co mohou sami udělat, aby něco změnili. Štve mě, že vám skoro nikdo neřekne, že se má dobře, že je spokojený.“

Postava věrozvěsta Cyrila mu byla sympatická pro důraz, který kladl na vzdělanost. „Pochopil, jak je těžké hnout s lidmi bez znalostí. Vzdělání se u nás bohužel hrozně zanedbává – stačí se podívat na postavení učitelů. Kdyby byli lidé vzdělanější a měli větší rozhled, vypadalo by to tady úplně jinak. Věřím však, že to není ztracené.“

Sám své vzdělání rozhodně nezanedbal: kromě herectví vystudoval i žurnalistiku. „Po prvních dvou letech na DAMU, kdy je člověk ve škole od rána do večera, jsem cítil, že přišel čas i na něco jiného. Vždycky mě zajímala čeština, ale víc než bohemistika to, jak se s jazykem prakticky pracuje.“

Díky studiu žurnalistiky se přes mezinárodní studijní program Erasmus dostal na semestr do skotského Edinburghu, kde získal cenné žurnalistické zkušenosti a zdokonalil si angličtinu. Na fakultě žurnalistiky ho bavil seminář psaní povídek. „Jako plno lidí jsem si říkal, že bych chtěl psát, ale dokud jsem nemusel něco konkrétního do semináře přinést, tak bych se těžko dokopal s tím začít,“ říká.

„Na DAMU mi vyčítali, že mě spousta věcí od herectví odvádí a rozptyluje. Věřím ale, že člověk neexistuje jen na nějakém ostrůvku toho, čím se zabývá.“ O tom, že dal nakonec přednost herecké profesi, rozhodly lákavé nabídky, které po škole dostal – ať to byla televizní pohádka Micimutr, filmové drama Lidice či divadelní role v souboru NaHraně, který spoluzakládal. „Je možné, že za pár let zjistím, že jsem se vyčerpal a že nemám co nového nabídnout. Nerad bych si pak řekl, že když nic jiného neumím, musím se dál předvádět před lidmi,“ nechává si otevřená vrátka ke změně.

Hercem chtěl být už od dětství, přestože nepochází z umělecky založené rodiny – tatínek je hodinář, maminka učí angličtinu, starší sestra vystudovala geografii.

„Ve škole jsem byl spíš než třídní klaun zakřiknutý premiant. Se spolužáky na základce se nám hrozně líbil Jára Cimrman a tak jsme na vánoční besídku nazkoušeli hru Záskok, kterou jsem tak trochu režíroval. Zjistil jsem, že mám-li v ruce roli a text, s klidem dokážu vystupovat před lidmi.“

To, že dosud spíš připomíná zakřiknutého premianta než hvězdu, vykračující po červeném koberci, mu starosti nedělá: „Měl jsem štěstí na lidi, kterým stálo za to mě v omezené sebedůvěře podpořit. Schopnost prosadit se k tomuhle povolání jistě patří, ale nemůže přebít schopnosti, píli a talent. Jsou lidi, co se umějí někam rychle prodrat, ale pak často narazí na hranice svých možností.“

Pro někoho mohlo být překvapivé, že se Ondřej několik měsíců objevoval v Ordinaci v růžové zahradě. Této zkušenosti však nijak nelituje. „Krátce po spuštění seriálu jsem absolvoval nějaký konkurz, moc se mi do toho tehdy nechtělo a byl jsem celkem rád, že se neozvali,“ vzpomíná.

„Zažil jsem na škole ještě jeden rok s Borisem Rösnerem, který se podobným seriálům vyhýbal, a byl jsem tím ovlivněný. Po pár letech mi nabídli roli, která měla mít jen několik natáčecích dnů, nebylo to tak, že bych tam nastoupil jako jedna z hlavních postav. Natáčecích dnů však postupně přibývalo, jeden čas jsem se tam objevoval dost intenzívně a pak jsem zase zmizel. To mi vyhovovalo,“ vzpomíná na postavu studenta teologie, který se však jako pacient v nemocnici zamiluje do andělské sestřičky a před kněžským rouchem dá přednost hlasu svého srdce.

„Bral jsem to jako kurz herectví před kamerou, naučil jsem se, jak přecházet ze záběru jedné kamery ke druhé a podobné jednoduché úkoly, které jsou pro filmovou práci nezbytné,“ říká a dodává, že dalším bonusem bylo, že se při natáčení seriálu setkal s řadou známých zkušených herců. „Třeba jsem měl jeden obraz s panem Brzobohatým.“

Hraní v seriálech však v seznamu jeho priorit není: „Strávit roky v jednom seriálu znamená se herecky opotřebovat. Tam není prostor k nějakému hledání role, navíc se dost okoukáte. Filmaři a divadelníci vás pak mají za seriálového herce, který stejně nemá na víc čas.“

A kdo se těší Ondřejovu profesionálnímu obdivu? „Kromě těch, kdo mě na DAMU učili – to jsou především Boris Rösner, Marie Málková, Lukáš Hlavica – bych jmenoval Vladimíra Javorského, kterého si nesmírně vážím jako herce i člověka. Potkal jsem se s ním už na gymnáziu, kde jsem měl pár roliček v projektu k devadesátinám Bohumila Hrabala. Vladimír to svým neopakovatelným způsobem režíroval. Po letech jsme to obnovili, to už jsem hrál větší roli. Setkali jsme se i v Cyrilu a Metodějovi, kde hrál šamana divoce žijícího slovanského kmene. Je mimořádně nesobecký a citlivý, dokáže zahrát naprosto cokoli a vždycky bude originální.“

Od začátku roku je Ondřej v angažmá v kladenském divadle. „Je to pro mě nový pohled na profesi. Zkušenost v angažmá patří k výbavě herce – stejně jako být na volné noze. Mám za sebou první půlrok, nazkoušel jsem dvě hry a jednu roli přebral. Všechny moje cesty teď míří do Kladna, uvědomil jsem si, že jsem součástí něčeho většího. Byl bych rád, kdyby to tak brali všichni a vytvořili jsme pospolitost, která chce spolu pracovat a někam se dobrat.“