Fico: EU páchá rituální sebevraždu

Možná použiji výraz, kvůli němuž budu opět kritizován, ale mám pocit, že my teď v Evropské unii pácháme rituální sebevraždu a všichni jen přihlížíme. Vyjádření předsedy Evropské rady chápu tak, že se monitoruje především účinnost smlouvy mezi Tureckem a EU, zda je tohle nejefektivnější způsob, jak zastavit přiliv dalších migrantů do Evropy.

Nechci to hodnotit, protože spolupráce zatím nefunguje, jak by měla. Pokud si však myslíme, že toto je nejlepší lék na hrozbu dalších miliónů migrantů, kteří podle OSN mají dorazit do Evropy, tak se asi všichni velmi mýlíme.

Je třeba maximálně urychlit sestavení tzv. evropské pohraniční a pobřežní stráže. Ta by zajišťovala ochranu schengenských hranic tam, kde národní stát selhává. U mnoha to vyvolává různé teoretické otázky týkající se suverenity. Já se ale domnívám, že schengenská hranice je i naší hranicí, ač neleží na našem území. Proto máme právo říci Unii, že pokud to národní stát nezvládá, měla by hranici jistit evropská pohraniční a pobřežní stráž.

Ano, ovšem. Naše filozofie je zastavit příliv ilegálních migrantů. Až pak můžeme řešit, co se bude dít uvnitř Evropy. Často se zbytečně dusíme ve vlastní šťávě, řešíme problém kvót, které se ukázaly jako nesmyslné a nefunkční, a mezitím do Evropy dál přichází denně několik tisíc migrantů.

V menším počtu teď přicházejí nikoli proto, že by fungovaly nějaké ochranné mechanismy, ale proto, že je prostě zima. Obávám se, že pokud evropská jednotka vznikne až někdy koncem roku 2016 nebo v roce 2017, pak Evropa tu zmíněnou rituální sebevraždu skutečně dokončí.

Je to především o vůli členských států začít důsledně chránit schengenské hranice. Začínám ale pochybovat o tom, zda taková vůle existuje. Jako by v Unii začala nějaká hra, kdo si to nakonec odnese, co se stalo. Na země jako Slovensko, Česká republika, Polsko a Maďarsko se ukazuje prstem za to, že si dovolily velmi jasně pojmenovávat problémy.

Jenže se ukazuje, že jsme měli pravdu. Přece v případě kvót, při nichž se mělo rozdělit 160 tisíc lidí, a rozdělilo se jich dosud jen 300, nelze mluvit o ničem jiném než o totálním fiasku. Pro nás je základním úkolem ochrana vnější schengenské hranice tak, jako chráníme hranici mezi Slovenskem a Ukrajinou. Stejně tak je třeba se soustředit na řešení problémů v zemích, odkud migrace přichází. To je základ řešení celého problému.

K prvnímu lednu 2016 jsme zřídili zahraniční policejní jednotku o počtu 300 policistů, kterou jsme nazvali Hrad. Tito policisté jsou připraveni speciálně k ochraně hranic. Dokážeme je poslat kamkoli. Ukazujeme to na bilaterální bázi, když jsme na základě dohody poslali policisty do Maďarska a Slovinska. Prvního února posíláme další skupinu policistů do Makedonie. Jsme rovněž velmi aktivní v příspěvcích do různých fondů.

Takže kvůli tomu, že máme rozdílný názor na jeden jediný aspekt migrační krize – a to jsou ony zmíněné kvóty – nikdo nemůže označovat země Visegrádské skupiny za nesolidární. My jsme solidární. Vždyť v Gabčíkovu jsme ubytovali už kolem 800 žadatelů o azyl v Rakousku. Přijali jsme rovněž přes sto asyrských křesťanů, které chceme přirozeně integrovat. Pokud se vezme síla naší ekonomiky, pak naše příspěvky jsou nadstandardní – personálně i finančně. Mimochodem – V4 společně nabídla největší příspěvek do Frontexu.

Vidíme totiž vážné hrozby kolem takové komunity. Nebojíme se přirozené integrace. Vždyť na Slovensku žijí lidé vyznávající jiná náboženství, kteří se v průběhu let přirozeně integrovali. Pokud nás však někdo na základě dočasných nebo permanentních kvót přinutí dovézt 50 tisíc lidí s totálně rozdílnými zvyky a náboženstvím – a jsou to především mladí muži – nedovedu si představit, jak se dají integrovat.

Nedají. Skončili by v nějakém prostoru s vlastním životem a vlastními pravidly. Proto říkám, že tato myšlenka je nerealizovatelná a špatná. A velmi špatné je, pokud se stala jediným kritériem v hodnocení země, zda participuje na migrační krizi či nikoliv.

Slovensko bude i v tomto ohledu dál prezentovat suverénně své názory. Ukázalo se, že jsme měli pravdu i ve varování před nekontrolovanými migračními vlnami a souvisejícím rizikem terorismu. Ukázala se i souvislost mezi migrační vlnou a sexuálními útoky.

Nedovedu si představit, že by veřejnoprávní televize na Slovensku zamlčovala sexuální útoky, jako se to stalo v jiných zemích ve jménu jakési nemístné politické korektnosti.

Někdy to vypadá, že malé členské země svou ekonomikou a počtem obyvatel nemohou určovat tempo života v EU. Je to pravda a já to respektuji. Váha slova velkých zemí je větší než váha malé země. Převládl však pocit, že tyto země musí jen mlčky následovat nějaká rozhodnutí. Domníváme se, že v regionu střední a východní Evropy je hodně cenných zkušeností. Prošli jsme do roku 1989 odlišným způsobem života. Máme právo na vlastní názory. Výsledkem je i jasné odmítnutí kvót a ona žaloba.

Víte, je zvláštní, že jsme za ni kritizováni: pokud prohrajete spor u soudu první instance, máte právo se odvolat. Tento princip je součástí právního řádu. Je-li tedy žaloba součástí právního řádu EU a my ji využijeme jako legitimní nástroj k ochraně svého názoru a svých zájmů, nelze nás kritizovat, že takový legální nástroj využijeme. Kam jsme se to dostali? To máme být zticha? Nesmíme využívat žádné právní prostředky? Nesmíme nabízet jiná právní řešení? Byl bych nerad, kdyby EU žila další léta v tomto duchu.

Bude velmi důležité: musíme zjistit, zda je správné, aby v tak zásadních otázkách, jako je umístění desetitisíců lidí v dané zemi, byl takový krok jen výsledkem většinového hlasování ministrů. Je to vážné politické rozhodnutí, jež by mělo být schváleno konsenzem hlav států a vlád. V případě žaloby byl na nás vytvářen obrovský tlak, abychom to neudělali.

Bylo to předmětem kritiky například i ve Straně evropských socialistů.

Když ve starověkém Řecku přišel posel se špatnou zprávou, hodili ho do studny. Na Slovensku se říká, že kdo mluvil pravdu, většinou ho oběsili. Tady ovšem nejde o mě. Spíše mám obavu, aby nešlo o pokus zastrašit ostatní, aby neříkali vlastní názory – brzy totiž máme v SR parlamentní volby.

My neříkáme, že každý, kdo vyznává jiné náboženství, je automaticky terorista. Jenže při tragédii v Paříži i útocích v Kolíně a v dalších městech se ukázala souvislost s migrační vlnou. Nám jde o budoucnost: nelze navozit do země masu lidí s jinou kulturou a náboženstvím – v případě permanentních kvót by to bylo 50 tisíc osob. Nedokážeme je totiž integrovat. A když je budeme držet na jednom místě, vznikne obrovské bezpečnostní riziko.

Je tady část politiků, kteří nenesou za nic odpovědnost. Pokud by se na Slovensku něco stalo, ti, co nás kritizují za postoj ke kvótám a k migraci, budou první žádat mou hlavu a hlavu ministra vnitra. Bezpečnost země je prioritou číslo jedna. Pokud mám nést za to zodpovědnost, musím mít právo svobodně vyslovovat své názory a přijímat konkrétní opatření, která zajistí eliminaci rizik spojených s těmito bezpečnostními otázkami.

Tato nestandardní opatření začínají přijímat země, které byly k migrantům dosud nejvelkorysejší. Nejdříve doširoka otevřená náruč a srdce, pak pod tlakem reality vystřízlivění. Najednou staví ploty, zavádějí hraniční kontroly a stanoví limity. Aniž bych chtěl někomu něco vyčítat, vnímám to jako tlak: my zavřeme hranice, nastavíme si limity – a ostatní migranti budou muset někde skončit.

Pokud nechcete respektovat, co jsme my, velcí, vymysleli, tak vás sama situace přinutí něco udělat. Slovensko je ale rovněž připraveno chránit své zájmy – možná podobným způsobem. Je to však cesta do pekel a začátek té již zmíněné rituální sebevraždy.

Bylo několik návrhů, zda by unijní prostředky poskytnuté Turecku ve výši tří miliard eur neměly být efektivněji použity na ochranu uvnitř Schengenu. Turecko je však rozhodující zemí, protože na jeho území je velký počet migrantů. Pokud by se hnuli, mohou vyvolat v Evropě kolaps.

Trvám na svém postoji, že absolutní většina těchto lidí jsou ekonomičtí migranti. Kdo má věřit člověku, který se necítil bezpečně v Srbsku, v Maďarsku ani v Rakousku, a tak šel až do Německa? Evidentně mu šlo o ekonomické zájmy.

Těm, kteří to reálně potřebují, jsme připraveni pomoci. Ale aby se do Evropy nahrnulo obrovské množství ilegálních migrantů, o nichž nikdo nic neví, to není přijatelné. Musíme jasně oddělit ty, kdo tady nemají co dělat, a ty, kteří potřebují ochranu. To se doposud nedělo. Jsou země, kde jsou nyní migrantů desetitisíce, možná statisíce, o nichž tam nic nevědí – nic, co se týká jejich pohybu, kontaktů. Rizika jsou to obrovská. Tragédie v Paříži to potvrdila.

Teorií je hodně. Musíme si však přiznat, že jsou členské země EU, které například podporují občanskou válku v Sýrii. Libye ještě za Kaddáfího varovala Evropu, že ze Sýrie se může stát nástupiště lidí, kteří budou využívat středomořskou cestu do Evropy.

Odpovědí na tato varování bylo rozbombardování Libye a likvidace tamního režimu. Kaddáfí byl diktátor, a lze tedy říci, že to bylo správné. Jenže pokud chceme ve jménu našich hodnot svrhnout stávající režim, musíme mít variantu B. Tu jsme pro Libyi neměli, a nemáme ji ani pro Sýrii. Podívejte se na Irák a na Afghánistán. Je to velké ponaučení a lídři velkých států už připouštějí, že bylo chybné spustit vojenskou akci, aniž se vědělo, co bude po jejím ukončení.