Článek
Evropskou unii v poslední době zasáhla řada sporů. Po posledním kole řecké finanční krize je ohniskem rozkolu migrace. Také hrozí, že Unii opustí Velká Británie, a vypadá to, že jsou na vzestupu euroskeptické, pokud ne přímo protiunijní strany. Jsme svědky rozpadu společného evropského projektu?
Evropská unie je v ohrožení a není pochyb o tom, že situace je extrémně znepokojivá. Nikdo nemůže říci, že EU bude v této podobě existovat i za deset let. Osobně jsem ale odhodlán za evropský projekt bojovat, protože alternativou k němu by byla regrese k Evropě nacionalismu, hranic a zdí. Taková Evropa by hůře prosperovala a nebyla by tolik bezpečná a spolupracující.
EU je civilizační projekt. Mír a nadnárodní spolupráce mezi někdejšími nepřáteli je mimořádný úspěch, a proto byl před třemi lety oceněn Nobelovou cenou míru. To však není nezvratné a my musíme za tento projekt bojovat. Je zcela absurdní věřit, že se jedna samotná země může vyrovnat s globálními výzvami 21. století, jako jsou migrace, terorismus, obchod, změna klimatu či mezinárodní zločinnost. Týká se to stejnou měrou velkých i malých evropských států. Národní státy nejsou pro řešení těchto globálních výzev náležitým nástrojem. Můžeme uspět jen tehdy, když jako EU společně nalezneme udržitelná řešení. EU ovšem může být silná jen natolik, nakolik to připustí její členové. A my jsme dnes svědky toho, že některé členské státy si nepřejí silnou Unii, nýbrž slabou.
Evropský parlament podpořil přemístění 160 000 uprchlíků. Česká republika byla proti tomuto plánu a nesouhlasí ani s návrhem na vytvoření stálého systému přerozdělování. Češi a spolu s nimi i další tvrdí, že stálé kvóty nebudou fungovat. Ze zmíněných 160 000 se dosud podařilo přerozdělit asi jen 200 lidí. Budou tedy fungovat stálé kvóty?
Je pravda, že program přerozdělování ještě nefunguje, a to je nepřijatelné. Znovu to ale také ukazuje na základní problém EU, a to na rozbíjení solidarity. Solidarita je fundamentální ideou evropské spolupráce.
Země jako Řecko, Itálie, Rakousko, Německo a Švédsko v tuto chvíli nesou hlavní zátěž a vydávají velké prostředky a úsilí na řešení tzv. uprchlické krize. Pohyb uprchlíků ale vyústil v krizi proto, že nemáme spravedlivé rozdělování uprchlíků mezi členské státy. Když přerozdělíme milión uprchlíků mezi 508 miliónů evropských občanů v 28 zemích, tak to dozajista zvládneme.
Dokáže mě rozlítit, když státy, které nechtějí ubytovat uprchlíky, kritizují silně Evropskou unii za to, že nezvládá krizi, ale samy k řešení nepřispějí. Přitom to byl jejich postoj, který vedl k této krizi. Nikdo nemůže říci, že uprchlík je problém Německa, Rakouska nebo Slovenska. Je to evropský problém.
Kritici v ČR by zřejmě argumentovali tím, že to byla vláda německé kancléřky Angely Merkelové, která posílila a urychlila migrační vlnu svým jednostranným zřeknutím se Dublinského systému a „vyzváním“ k azylantům, ať projdou partnerskými zeměmi do Německa.
Uprchlíci, kteří přicházejí například ze Sýrie, prchají před brutalitou teroristů takzvaného Islámského státu a také před bombami Bašára Asada. Ti lidé utíkají, aby si zachránili život. Neutíkají kvůli rozhodnutí německé, rakouské nebo švédské vlády, ale jednoduše proto, že chtějí přežít. Kdyby svou zemi neopustili, tak by s vysokou pravděpodobností zemřeli. Proto utíkají, a jak vidíme, zdi nebo ploty je nezadrží, protože oni pak jen změní trasu. To znamená, že pokud chceme uprchlickou krizi vyřešit, musíme bojovat s kořeny problému, tedy dělat všechno pro to, aby skončila v Sýrii válka a abychom podpořili a pomohli, a to i finančně, zemím jako Turecko, Libanon a Jordánsko, které ubytovávají milióny uprchlíků. A ano, musíme rozdělit uprchlíky napříč celou Evropskou unií, protože, jak už jsem řekl, je to evropský problém, a ne jen problém jediné země nebo několika málo zemí. Pokud budeme jednat solidárně, snadno tuto situaci zvládneme.
Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker nedávno uvedl, že se EU bude muset proměnit tak, aby její jádro mohlo úžeji spolupracovat a lépe a rychleji postupovat. Ostatní země by podle něj zůstaly kolem tohoto jádra. Souhlasíte s tím? A není to jen popis toho, co tady dnes už máme, např. v podobě skupin zemí eurozóny a zemí mimo ni?
Bližší spolupráci předpokládají smlouvy. Není to otázka úzkého jádra, ale spíše otázka odvahy některých států pokračovat v dohodnutých záležitostech. Domnívám se, že toto je pro některé země rozumný krok, zvláště co se týče uprchlické problematiky.
V Řecku finanční krize ještě neskončila a země se znovu ocitla v naléhavé situaci, tentokrát kvůli migraci. Před pár dny se objevily spekulace o tom, že by mohlo být Řecku pozastaveno členství v Schengenu. Myslíte si, že se to může stát? Přežije schengenský systém?
Schengen musí přežít. Dohoda o něm je klíčová pro společný evropský trh, protože je výrazem principů svobody lidí, volného pohybu zboží a kapitálu a volného poskytování služeb. Když mluvíme o konci Schengenu, mluvíme o uzavírání hranic a stavbě plotů a také o návratu k Evropě, kterou nikdo nechce. Také z ekonomického hlediska není možné na našem jednotném trhu nastálo zavřít hranice.
Stavění zdí nebo pohraničních plotů v Evropě nebude funkční. Musíme se více snažit o zajištění ochrany vnějších hranic EU. Řecko se potýká s největší ekonomickou krizí ve svých dějinách a současně je konfrontováno s problémem s uprchlíky. To jsou mimořádné okolnosti. EU je připravena s důležitým úkolem kontroly vnější hranice pomoci, je to úkol pro všechny. Řecko zase potřebuje přijmout to, že EU se v této věci nesnaží jednat povýšenecky.
Evropská unie bude kvůli migraci z Blízkého východu více spolupracovat s Tureckem. To oživuje otázku o přistoupení Turecka. Mělo by se Turecko stát součástí EU?
Přístupové rozhovory se s Tureckem vedou od roku 2005, ale v posledních letech byly pozastaveny. Samozřejmě že dosažená dohoda s EU pro Turecko představuje šanci zintenzívnit a posílit vztahy s EU. Spolupráce s Tureckem v záležitosti uprchlíků je nezbytností, která je výhodná pro Turecko, Evropu, ale především pro uprchlíky.
EU má bezpochyby dál s Tureckem spoustu neshod a rozporů týkajících se svobody tisku či konfliktu mezi tureckou vládou a kurdskou menšinou. Tyto otázky se pod koberec nezametou a budou otevřeně projednávány.
Velká Británie požaduje změny v Unii, jinak by z ní mohla vystoupit. Domníváte se, že některé britské požadavky je možné přijmout? A jak by se vedlo EU bez Británie?
Přeji si, aby Spojené království zůstalo plnohodnotným členem Evropské unie. EU je mnohem silnější, když je Británie její součástí, ale to samé platí o Británii. Velká Británie je životně důležitým členem a Unii tlačí k tomu, aby byla konkurenceschopnější, demokratičtější a rychlejší. O tom, že takové reformy potřebujeme, panuje shoda. Evropský parlament se těmito velkými tématy zabývá a roky na dosažení těchto cílů tvrdě pracuje.
Některé požadavky britského premiéra Davida Camerona ale budou velice obtížné, protože se dotýkají základních svobod vnitřního trhu, a přímá diskriminace občanů EU sem jasně spadá. V žádném případě nemůže být omezena svoboda pohybu. Věřím ale, že britský požadavek na dynamičtější EU je důležitý, a lze dojednat dohodu, z níž bude mít prospěch celá EU i Velká Británie.
Jak by tedy měla vypadat budoucí EU, řekněme za deset, dvacet let? A jak si představujete podobu Evropského parlamentu v dlouhodobé perspektivě?
Chci Evropskou unii, která si uvědomuje svou sílu a svou důležitost v globálním světě. Unii, která přednostně za své občany řeší velké a důležité otázky, aniž by se zasekávala v drobnějších detailech. EU by měla přestat prodávat se lacině. Rovněž musíme skoncovat s nepřijatelným obviňováním ze strany některých vlád. Zatímco úspěch EU si národní země přisvojují, tak v případě jakýchkoliv problémů nebo nových výzev bývá Unie použita jako obětní beránek.
Doufám, že Evropský parlament půjde sebevědomě dál svou cestou šíření demokracie. Potřebuje si ještě víc uvědomit svou klíčovou roli přímo volené instituce evropskými občany a svou legislativní moc v EU. Evropský parlament představuje centrum evropské demokracie a stal se důležitým fórem pro politickou debatu. Jak jsme mohli v letošním roce vidět, na plénum se obrátili maďarský premiér Viktor Orbán a předseda řecké vlády Alexis Tsipras, a také se tu konalo historické společné vystoupení německé kancléřky Angely Merkelové a francouzského prezidenta Françoise Hollandea. To jasně ukazuje, že vliv pléna na evropskou debatu roste.
Martin Schulz
je předsedou Evropského parlamentu od roku 2012, ale působí v něm už 21 let, naposledy jako šéf frakce socialistů.
Schulz je bývalým starostou německého města Würselenu, kde také mezi lety 1982 a 1994 provozoval knihkupectví.
Je členem Sociálnědemokratické strany Německa (SPD).