Článek
Šestatřicetiletá Ana María Molinaová poslední dva roky pracovala pět dní v týdnu v keramičce na okraji Valencie, kde ručně malovala dlaždice. Na konci měsíce ale často zjistila, že jí zaměstnavatel neposlal mzdu. Přesto dál chodila do práce a snažila se příliš nedávat najevo své rozhořčení. Došla totiž k závěru, že kdyby dala výpověď, svých peněz by se už nikdy nedočkala. A navíc: kde by dostala jinou práci? Minulý měsíc jí zbývalo na účtu pouhých sto eur (asi 2500 korun), a to ji čekala splátka hypotéky. "V den, kdy dostanu zaplaceno, si připadám jako by slunce vyšlo třikrát, je to den radosti," svěřila se v domě, kde žije s postiženým manželem a dospívající dcerou.
Lidé nemají kam odejít a mají strach. Mají dokonce strach si i stěžovat.
Zaměstnavatel paní Molinaové dluží přes 10.000 eur (250.000 korun), podobných případů je ale nepočítaně. Ve Španělsku, které bojuje s vážnou hospodářskou krizí, už vůbec není samozřejmé, že za práci by měl člověk dostat zaplaceno. Spoléhat se nedá ani na práci ve veřejném sektoru, protože kvůli zadlužení měst a regionů jsou bez výplat třeba i řidiči autobusů nebo pracovníci ve zdravotnictví.
"Před krizí si mohl zaměstnanec dovolit jeden měsíc z práce odejít a pak si najít jinou. Teď to ale nepřipadá v úvahu. Lidé nemají kam odejít a mají strach. Mají dokonce strach si i stěžovat," tvrdí právník José Francisco Perez, který ve Valencii zastupuje lidi, kteří se nezaplacených výplat domáhají.
Statistika, která by říkala, kolik zaměstnanců nedostává svůj plat, neexistuje. Leccos lze ale odvodit z počtu žadatelů, kteří se snaží získat peníze z vládních pojišťovacích fondů. Ty vyplácejí náhrady ve chvíli, kdy selže zaměstnavatel. Například ve Valencii, třetím největším španělském městě, je míra nezaměstnanosti 28,1 procenta. Soudy jsou žádostmi o náhradu od státu natolik zavalené, že jejich vyřízení netrvá obvyklých tři až šest měsíců, ale tři až čtyři roky.
Demonstrující Španělé před parlamentem v Palma de Mallorca
Od začátku krize v roce 2008 pojišťovací fond vyplatil peníze asi milionu lidí. V roce 2007 jich bylo 70.000, letos by měl uspokojit 250.000 Španělů, číslo by ale bylo mnohem vyšší, pokud by soudy pracovaly rychleji.
Jedenatřicetiletá Beatriz Moralesová si už nepamatuje, kdy si naposledy koupila něco jen tak pro radost. Ještě před několika lety si s manželem Danielem mysleli, že jako terapeutka a řidič autobusu placený městem mají zajištěné živobytí. Velké peníze nečekali, předpokládali ale, že si mohou dovolit vzít hypotéku a pořídit si děti. V uplynulém roce však mnohokrát nedostali v práci zaplaceno: jen paní Moralesové zaměstnavatel dluží 6000 eur (asi 150.000 korun).
Přišli jsme sem za lepším životem, ale tohle je noční můra.
"Jsou noci, kdy vůbec nemůžeme spát. Chvíle, kdy si pro sebe mluvíme nahlas na ulici. Je to prostě strašné," zoufají si manželé. Paní Moralesová se svěřuje i s tím, jak bolestný je pro ni pohled na matky, které se s dětmi procházejí v parku, zatímco ona nechává své batole v jeslích, aby mohla jít do práce. "Pracujeme osm hodin a trpíme víc než lidé, kteří do práce nechodí."
Fronta před vládním úřadem, kde podávají žádosti o náhrady mzdy z fondů pojištění, je dlouhá. A nálada v ní panuje pochmurná. Někteří horko těžko zadržují vztek, když popisují své zážitky. Několik stavebních dělníků třeba vypráví, jak se prakticky přestěhovali na staveniště, protože pracovali 12 až 16 hodin denně. To všechno proto, že firma slibovala, že určitě dostanou zaplaceno, pokud zakázku stihnou před termínem. Peníze ale stejně neviděli.
"Vím, že to, co mi dluží, už nikdy zpátky nedostanu," říká rezignovaně osmatřicetiletý Tudo Vrendicu, který se už před deseti lety do Španělska přestěhoval z Rumunska. Na stavbě pracoval zadarmo dlouhé měsíce. "Přišli jsme sem za lepším životem, ale tohle je noční můra," uzavírá.