Článek
Ale není to nijak poklidný život. Jak Abú Mahmúd přiznává, je opravdu velmi zaměstnaný. I rozhovor s ním v istanbulské kavárně trvá celé hodiny, protože ho neustále přerušují telefonáty na některý z jeho tří mobilů.
Muž odpovídá „zákazníkům“ i těm, kdo pro něj pracují. Když dostane zprávu, že jeden z náklaďáků, který převážel jeho lidi, vrátili od hranic, hbitě ujišťuje: „Řekněte těm lidem, že nebudou muset v Istanbulu strávit ani noc navíc. Pošlu je rovnou zpátky.“ Tedy zpátky na hranici k Evropě.
KOMENTÁŘ DNE:
Lyžařské Nagano - Nedá se nic dělat, dnešní komentář musí být sportovní, protože jedna mladá dáma přepsala lyžařské dějiny země. Čtěte zde >>
Spolupráce s mafií
O chvíli později tvrdě odmítá jiné žadatele. „Ne, dokud nezaplatíte za bratra,“ odbývá rodinu, která by taky chtěla do Evropy, ale neuhradila tisíc dolarů za převoz příbuzného. Občas se mu ozve i policie. Jak Abú Mahmúd řekl, policisté u něj byli den před rozhovorem. Požadovali úplatek tisíc dolarů, aby si ho přestali všímat.
Zažil už ovšem větší problémy. Před pár měsíci dostal tip, že je na seznamu lidí hledaných Interpolem. Informaci si údajně ověřoval u generála syrské policie, ten mu ji potvrdil. V té době „jel“ Abú Mahmúd v byznysu s transferem běženců do Itálie. V Mersinu na jihovýchodě Turecka najímal velké lodě, do nichž nakládal stovky lidí. Ceny odpovídaly tomu, že lodě se daly použít jen jednou. Každý zájemce o odvoz do Itálie tak musel zaplatit pět tisíc dolarů.
Když se objevila hrozba Interpolu, okamžitě skončil a zametl za sebou stopy. V tureckém hlavním městě spolupracuje s místní mafií, která má pašování běženců pod kontrolou. Má patnáct zaměstnanců, kteří shánějí klienty a dopravují je na hranici nebo k pobřeží. Špinavou práci s jejich přepravou přes hranici pak zařídí mafiáni. Těm dává 850 dolarů za běžence. Sám od nich vybírá 1100 dolarů na hlavu.
Po krku mu šly obě strany
Lékař-pašerák také vzpomíná, jak nové „podnikání“ rozjel. Začalo to před třemi lety v rodném Aleppu, o které válčila vláda s povstalci. V jedné chvíli zjistil, že po něm jdou obě strany: vláda jej chtěla zatknout, protože ošetřoval rebely. Ti ho zas podezřívali, že je provládní. Pokusil se tedy se dvěma bratranci a s přítelem uprchnout přes Turecko do Evropy. Loď se ale potopila. Viděl, jak okolo něj tonou ženy i děti. On a jeho bratranci patřili k těm, kdo přežili v moři jedenáct hodin, než je vylovili. Pak to zkoušel ještě několikrát, než uspěl.
V Turecku se začal podílet na pašování lidí. „Zpočátku jsem nebral žádný poplatek,“ tvrdí. „Potom jsem ale potřeboval peníze, abych přežil a mohl podporovat rodinu. A pak jsem zjistil, že je to dobrý byznys. Lidé mi věří, protože jsem doktor,“ dodává.
Sám odhaduje, že za poslední dva roky dopravil do Řecka a Itálie osm až devět tisíc lidí. „Aniž by se někdo z nich utopil,“ dodává hrdě.
Na zavřených hranicích vydělává jen mafie
Nynější růst počtu běženců dává do souvislosti s politikou evropských vlád a zejména s řeckým rozhodnutím otevřít hranice na sever. To má dopad i na náklady: cesta přes Balkán do Německa se tak oproti Itálii jeví jako „levná volba“.
Pro Evropu má poselství: „Utečenci budou přicházet, i když zavřete všechny hranice. Pokud bude třeba, vykopou tunely. Tak proč nezařídíte, aby se uprchlíci přijímali přes OSN? Proč dovolíte, aby lidé platili mafii? Nechte je do svých zemí přijít legálně!“
