Článek
První jesličky postavil v roce 1223 v Grecciu František z Assisi. Během několika let se zvyk rozšířil po celé Itálii. Historik Franco Cardini soudí, že svatého Františka k jejich stavbě vedlo zklamání, že on osobně nemohl pro válečné události a papežův zákaz navštívit svatá místa při své cestě do Palestiny v roce 1220, kdy se konala čtvrtá křížová výprava.
Od té doby prakticky v každé italské rodině, ať už hluboce věřící, či nikoliv, před Vánoci připravují jesličky.
V Římě se každoročně koná soutěž o nejnápaditější napodobení místa, kde se narodil Ježíš.
V tomto okamžiku jich je asi sto, včetně těch velkých na Svatopetrském náměstí. Jesličky se staly tradicí, zvykem i pro ty, kdož nejsou věřící, a těch je i v Itálii stále více. Proto nikomu nevadilo, že se stavěly i ve státních školách, jež podle zákona nemají stranit žádnému vyznání.
Ředitelův příběh
Jenže i jesličky by se hloupostí několika jednotlivců mohly stát symbolem zastánců i protivníků multikulturalismu. Jeden příklad: nedaleko Milána, v obci Rozzano, stojí průmyslová škola. Ředitel Marco Parma letos stavbu jesliček a předvánoční večírek nepovolil, protože „dvacet procent studentů nejsou Italové a náboženské symboly by se jich mohly dotknout“. Několik rodin se pokusilo ředitele přemluvit, marně.
Spor pronikl do médií. Výsledek? Do Rozzana dorazil Matteo Salvini, tajemník Ligy Severu, a přinesl s sebou doma vyrobené jesličky.
Mariastella Gelminiová, poslankyně Berlusconiho Forza Italia, zase přivedla před školu několik matek, které před televizními kamerami falešně zazpívaly několik tradičních vánočních písní. Ředitel nabídl rezignaci a ustoupil protestům.
Nikoho nezajímalo, co chtějí muslimové
Přitom většině ušla dvě hlavní fakta – první: několik rodičů muslimských rodin marně prohlašovalo, že „nám jesličky vůbec nevadí a naše děti klidně každý rok zpívaly koledy“.
Druhé: studenti chodí do školy, jež je v dezolátním stavu, se špinavými zdmi, špatně zavírajícími se okny a trapně mizernými toaletami…
Podobné věci se odehrály v minulých dnech i na Sardínii, v Toskánsku a dalších místech. A vždy to bylo nikoliv pod tlakem či na žádost muslimských či jinak věřících rodin, ale na popud italských ředitelů či správců, obávajících se, že „by naše symboly mohly někoho urazit“.
„Problém bohužel není v silné náboženské identitě muslimů, ale ve velmi oslabené kulturní identitě Italů. Oni se našim hodnotám přizpůsobí, ale jsme my schopni jim skutečně říct, jakým?“ upozornil politolog Ernesto Galli della Loggia.