Článek
Přes sílící strach z nástupu muslimů netvoří vyznavači islámu v žádné zemi Unie rozhodující část obyvatel. V celé Evropě ale už celkem žije přinejmenším
Nejpočetnější muslimskou menšinu v Evropě má přitom Rusko – šestnáct miliónů. Ve Francii jich žije 4,7 miliónu. Spolková republika se 4,8 milióny drží jistý rekord: má přibližně tolik muslimů jako celá Severní a Jižní Amerika dohromady.
V rámci Unie tvořili vyznavači islámu před čtyřmi lety necelá čtyři procenta obyvatel. Podle údajů amerického Pew Forum on Religion and Public Life z roku 2011 se ale jejich podíl na obyvatelstvu Evropy zvýší.
Ani v roce 2030 by však neměl překročit osm procent, byť třeba ve Francii stoupne až na deset procent. Až pro rok 2050 předpovídá americký Migration Policy Institute, že muslimové budou tvořit v dnešní EU pětinu obyvatel.
Strach nedbá na žádná čísla
I zdánlivě pomalý růst ale vyvolává paniku, protože je provázen vlnou obav, jak ukázal loňský výzkum Ipsos-Mori ve Francii. Tam si lidé myslí, že muslimové už tvoří třetinu (31 procent) obyvatel země – ve skutečnosti je jejich podíl čtyřikrát nižší.
Někde však muslimové už nyní představují většinu – v Kosovu a v Albánii, v Turecku, Ázerbájdžánu a Kazachstánu, jež ovšem leží v Evropě jen zčásti. Jinde však jsou a zřejmě i nadále zůstanou menšinou – aspoň pokud sami Evropané nezačnou masově uvažovat o konverzi tak jako hrdina Houllebecqova románu.
Přes to všechno jsou na západě Evropy muslimové vidět na mnoha místech. Asi nejvíce v pařížské aglomeraci, kde jich žije 1,7 miliónu, takže některým předměstím dominují. K pařížským číslům se blíží i londýnská či moskevská aglomerace.
V rámci Unie mají muslimové největší podíl v britských městech Blackburn a Luton, kde tvoří čtvrtinu až třetinu obyvatelstva. K tomu se pomalu blíží i švédské Malmö a Stockholm, francouzské Marseille a Roubaix nebo bulharské Chaskovo, kde každý pátý člověk vyznává islám nebo má muslimské předky.
„Staří“ i noví
Existují vlastně dvě „muslimské Evropy“: v jedné sahá přítomnost vyznavačů islámu celá staletí zpátky do minulosti, v druhé se staly masy muslimů novinkou.
V různých částech Ruska a Balkánu žijí vyznavači Mohameda přinejmenším pět století, často i déle. Naopak do Itálie či do Španělska se muslimové vracejí po staleté přestávce a často se tu dlouho nezdrží – pro nemalou část z nich jsou to jen přestupní stanice na cestě k bohatšímu severu Unie.
Pro Němce, Francouze, Brity a řadu menších zemí Evropy jde však o zcela nový demografický jev – někdy spjatý s koloniálním dědictvím, jindy s ekonomickými potřebami. Počet muslimů začal v těchto zemích výrazně růst zhruba od 60. let.
Tehdy Francie končila válku v islámském Alžírsku a přijímala Alžířany, kteří bojovali na její straně. Německo mezitím lákalo muslimské Turky a Kurdy jako stavební dělníky a síly do továren.
Muslimové v Evropě přitom etnicky netvoří jednotnou skupinu: nejvíce je tu Kurdů a Turků (hlavně v Německu), Pákistánců a Bangladéšanů (především v Británii), jakož i obyvatel severní Afriky (ve Španělsku, Francii či Itálii).
Rozdílnost se týká i jejich víry. Část evropských muslimů se postojem k islámu příliš neliší od „matrikových katolíků“. Jiní naopak velmi přísně dodržují dogmata víry.