Článek
Za rychlostní rekord sokol vděčí zemské přitažlivosti, která mu dává zrychlení 9,8 metru za sekundu, takže prvenství patří gepardům s jejich 104 km/h.
Mezi ptáky podle loňského zjištění ornitologů „prvenství“ sokolovi sebral droboučký kolibřík kalypta růžovohlavá či Annina (Calypte anna). Samečci tohoto druhu při námluvách prosviští kolem vyhlédnuté samičky rychlostí 97,2 km/hod. a ještě přitom stihnou vydávat ocasními pery bručivý zvuk.
Mezi ptáky podle loňského zjištění ornitologů „prvenství“ sokolovi sebral droboučký kolibřík kalypta růžovohlavá či Annina (Calypte anna). Samečci tohoto druhu při námluvách prosviští kolem vyhlédnuté samičky rychlostí 97,2 km/hod. a ještě přitom stihnou vydávat ocasními pery bručivý zvuk. Ovšem co je to proti rorýsům, kteří jsou ne nadarmo řazeni do řádu svišťounů (Apodiformes).
Mezi ptáky podle loňského zjištění ornitologů „prvenství“ sokolovi sebral droboučký kolibřík kalypta růžovohlavá či Annina (Calypte anna). Samečci tohoto druhu při námluvách prosviští kolem vyhlédnuté samičky rychlostí 97,2 km/hod. a ještě přitom stihnou vydávat ocasními pery bručivý zvuk. Ovšem co je to proti rorýsům, kteří jsou ne nadarmo řazeni do řádu svišťounů (Apodiformes). Rorýs obecný (Apus apus) létá – ve vodorovném i stoupavém letu, tedy výhradně vlastní silou – rychlostí 111,6 km/hod. a jeho příbuzný rorýs východní (Hirundapus caudacutus) dokonce 169km/hod.
Mezi ptáky podle loňského zjištění ornitologů „prvenství“ sokolovi sebral droboučký kolibřík kalypta růžovohlavá či Annina (Calypte anna). Samečci tohoto druhu při námluvách prosviští kolem vyhlédnuté samičky rychlostí 97,2 km/hod. a ještě přitom stihnou vydávat ocasními pery bručivý zvuk. Ovšem co je to proti rorýsům, kteří jsou ne nadarmo řazeni do řádu svišťounů (Apodiformes). Rorýs obecný (Apus apus) létá – ve vodorovném i stoupavém letu, tedy výhradně vlastní silou – rychlostí 111,6 km/hod. a jeho příbuzný rorýs východní (Hirundapus caudacutus) dokonce 169km/hod. Tyto nové údaje o ptačích rekordmanech přinesl v lednu magazín Journal of Avian Biology.
Beznozí, ale dlouhokřídlí
Evropští rorýsi jsou stěhovaví ptáci, kteří zimují v jižní polovině Afriky. Přilétají jako poslové léta začátkem května. Jejich srpovitá křídla jsou mimořádně dlouhá, měří 17 až 18 centimetrů a jejich rozpětí je 40 centimetrů, tělo s krátkým vidlicovitým ocasem je kratší než křídla.
Co jim příroda přidala na křídlech, vzala na nohou – mají je kryté jen kůží a ne šupinami a zakrnělé tak, že v podstatě nedokážou chodit a vyhýbají se přistání na rovné ploše, z níž pak nemohou ani vzlétnout. Odtud je i jejich vědecké jméno: apus je v řečtině beznohý. Startují seskokem z vyvýšeniny nebo větve, zato létají skvěle. Tím i vzhledem připomínají vlaštovky (Hirundo rustica) a jiřičky (Delichon urbica), ale ty patří do jiného řádu pěvců (Passeriformes). Rorýsi tráví většinu času ve vzduchu. Za letu žerou, pijí, odpočívají, spí a také se páří.
Za teplých večerů je možné pozorovat skupiny rorýsů, jak donekonečna opisují široké kruhy a hlasitě se „baví“ typickými pískavými zvuky – samičky vyššími a samečkové ve stejné tónině, ale nižšími. Právě při těchto „seznamovacích večírcích“ před pářením, kterých se ale účastní i nedospělá mláďata, dosahují nejvyšší rychlosti.
Nejrychlejší jsou při námluvách
Každý rok se páry vracejí do stejných hnízd, která si staví vždy ve výškách – v trhlinách na zdech budov, skalnatých výstupcích, starých věžích kostelů nebo v dutinách stromů. Živí se létajícím hmyzem, v případě nepříznivého počasí však mladí dokážou snížit svou tělesnou teplotu a tím i metabolismus a vydrží i několik dní o hladu.
Každý rok se páry vracejí do stejných hnízd, která si staví vždy ve výškách – v trhlinách na zdech budov, skalnatých výstupcích, starých věžích kostelů nebo v dutinách stromů. Živí se létajícím hmyzem, v případě nepříznivého počasí však mladí dokážou snížit svou tělesnou teplotu a tím i metabolismus a vydrží i několik dní o hladu. Švédští ornitologové z univerzity v Lundu Per Henningsson, Christoffer Johansson a Anders Hedenstrom filmovali rorýse dvěma vysokorychlostními kamerami.
Každý rok se páry vracejí do stejných hnízd, která si staví vždy ve výškách – v trhlinách na zdech budov, skalnatých výstupcích, starých věžích kostelů nebo v dutinách stromů. Živí se létajícím hmyzem, v případě nepříznivého počasí však mladí dokážou snížit svou tělesnou teplotu a tím i metabolismus a vydrží i několik dní o hladu. Švédští ornitologové z univerzity v Lundu Per Henningsson, Christoffer Johansson a Anders Hedenstrom filmovali rorýse dvěma vysokorychlostními kamerami. „Normální“ rychlost ptáků se pohybovala mezi 36 a 43 km/h, při svatebním tanci ale běžně létali i 75 km/h, lhostejno, zda právě byli v sestupné nebo vzestupné fázi svých kruhů. Jeden z ptáků dosáhl zmíněného rekordu 111,6 km/h. Vědci ale přiznali, že metoda výpočtu rychlosti ze zpomalených filmových záběrů není stoprocentní.
Každý rok se páry vracejí do stejných hnízd, která si staví vždy ve výškách – v trhlinách na zdech budov, skalnatých výstupcích, starých věžích kostelů nebo v dutinách stromů. Živí se létajícím hmyzem, v případě nepříznivého počasí však mladí dokážou snížit svou tělesnou teplotu a tím i metabolismus a vydrží i několik dní o hladu. Švédští ornitologové z univerzity v Lundu Per Henningsson, Christoffer Johansson a Anders Hedenstrom filmovali rorýse dvěma vysokorychlostními kamerami. „Normální“ rychlost ptáků se pohybovala mezi 36 a 43 km/h, při svatebním tanci ale běžně létali i 75 km/h, lhostejno, zda právě byli v sestupné nebo vzestupné fázi svých kruhů. Jeden z ptáků dosáhl zmíněného rekordu 111,6 km/h. Vědci ale přiznali, že metoda výpočtu rychlosti ze zpomalených filmových záběrů není stoprocentní. Z odborného hlediska je ale pozoruhodný fakt, že rorýsi s tělem, „stavěným na poměrně vysoké rychlosti, dokážou v případě potřeby vyvinout snadno a dlouhodobě i rychlost více než dvojnásobnou“, napsal Henningsson. „Musí tak být schopni přizpůsobit aerodynamické vlastnosti svého těla „změnou profilu křídla i fyziologie“.
Neporazitelní kolibříci...
Relativně nejrychlejším letcem ale zůstává kolibřík, měřeno podle velikosti těla. Rychlost, jakou tento maličký pták dosahuje během střemhlavého letu při námluvách samiček, předčí rorýse i sokoly, tvrdí americký biolog Christopher Clark ve studii zveřejněné v magazínu Proceedings of the Royal Society B.
Clark natáčel v Severní Americe chování samečků kalypty vysokorychlostní kamerou. Při analýze záběrů zjistil, že tento asi deset centimetrů velký kolibřík dosáhl rychlosti 385 tělesných délek za sekundu. Sokol stěhovavý v přepočtu na velikost těla dosahuje „jen“ 200 délek za sekundu.
…předhoní i tryskáč
V závěrečné fázi střemhlavého letu, než kolibřík roztáhne křídla, aby zastavil, bylo podle vědce z Kalifornské univerzity jeho okamžité zrychlení „větší než u jakéhokoli organismu, který byl do té doby natočen při provádění vzdušných manévrů“.
V závěrečné fázi střemhlavého letu, než kolibřík roztáhne křídla, aby zastavil, bylo podle vědce z Kalifornské univerzity jeho okamžité zrychlení „větší než u jakéhokoli organismu, který byl do té doby natočen při provádění vzdušných manévrů“. „Aerodynamický odpor ptáčka tak musí být menší než 0,3,“ vypočítal Clark. Přetížení při brzdění dosahuje devítinásobku normálního gravitačního koeficientu, což je nejvyšší hodnota zaznamenaná u obratlovců.