Článek
Posouvání magnetického pólu, místa na které ukazují střelky v kompasech, je známý jev. Náhlé změny magnetismu v nedávné době, vedly podle francouzského geofyzika Arnauda Chulliata k zrychlení jinak pomalého posouvání.
Od roku 1831, kdy byl magnetický pól oficiálně určen, se posouval jen minimálně a první zrychlení bylo zaznamenáno v roce 1904, kdy magnetický pól vyrazil na severovýchod rychlostí 15 kilometrů za rok. Další zrychlování začalo na konci 80 let. V roce 2007 rychlost posuvu dosáhla 55 až 60 kilometrů za rok.
Pohyb pólu nelze předvídat
Teoreticky by severní magnetický pól mohl jednou doputovat k severnímu pólu, v němž se na mapách protínají poledníky. Kompasy proto ukazují na sever s jistou odchylkou a s posouváním magnetického pólu na sever se vlastně zpřesňují. Ovšem to, zda se posouvání opět nezpomalí, nebo se pól dokonce nevydá jiným směrem je podle Chulliatta nemožné předpovědět.
Moderní navigace v současnosti stejně využívá k určení přesné polohy spíš než kompasy družicový systém GPS. Tradiční kompasy se nicméně dál používají především pod vodou nebo pod zemí, kam signál GPS nepronikne.
Zemské jádro je pro vědce nedostupné
Vědci nemohou zemské jádro, které ovlivňuje magnetické pole Země, sledovat přímo, protože je příliš hluboko (v hloubce 2900 km). Detekují změny v magnetickém poli na povrchu nebo pomocí satelitů na oběžné dráze.
Střed Země je podle v současnosti všeobecně uznávané teorie vyplněn polotekutým vnějším jádrem (2900-5000 km pod povrchem) a pevným vnitřním jádrem (též jadérkem). Otáčení jádra vytváří ohromné dynamo, které generuje geomagnetické pole Země.
Toto pole, které sahá až sto tisíc kilometrů daleko od planety a chrání zemi i před slunečním zářením. Bez jeho existence by nebyl na Zemi možný život. Geomagnetické pole je přitom proměnlivé a kromě posouvání magnetických pólů došlo v minulosti i k jeho přepólování.