Cesta k vládě národního porozumění

Kontakty mezi premiérem Adamcem a opozicí byly navázány zásluhou iniciativy Most v září 1989. „Mostaři“ Michal Horáček a Michael Kocáb zprostředkovali i historickou schůzku v neděli 26. listopadu v 11 hodin v Obecním domě. Ladislav Adamec (jediný, kdo byl ochoten jednat s opozicí, navíc bez souhlasu politbyra) a Václav Havel si poprvé podali ruce a začal dialog.

Hned v úvodu svého vystoupení pozval Václav Havel premiéra - jako hosta OF – na druhou velkou manifestaci na Letenskou pláň. Demonstranti, kteří zpočátku vyvolávali Adamcovo jméno, však postupně vyjadřovali s obsahem jeho projevu nesouhlas pískotem, který přešel až ve skandování „už je pozdě“ a voláním po demisi. Adamcovo nepříliš šťastné vystoupení a průběh pondělní generální stávky (který posílil legitimitu OF při jednání s komunisty) se promítly do vztahu OF k federální vládě. Vedení OF rozhodlo, že podstatně zesílí svůj tlak.

V úterý 28. listopadu vyzvala společná delegace OF a VPN při svém druhém setkání s Ladislavem Adamcem federální vládu k okamžité demisi. Od toho nakonec ustoupila, když premiér po výměně názorů souhlasil, že do konce týdne provede rekonstrukci vlády na koaličním základě. Nabídku ke spolupráci při sestavování vlády delegace OF a VPN odmítly, neboť se držely dosavadní taktiky – nevstupovat do vládních struktur, ale pouze vyjadřovat souhlas či nesouhlas s jejich složením a konkrétními politickými kroky.

Výsledkem Adamcova snažení se stala 3. prosince vláda, známá jako 15:5 (z 20 vládních funkcí zůstalo 15 pro KSČ). Veřejnost tuto vládu spontánně odmítla. Adamcův postup při rekonstrukci byl jedněmi označován jako sebevražedný, špatný nebo přinejmenším nepochopitelný, pro jiné to znamenalo, že premiér nebyl schopen překročit svůj druhý Rubikon.

Navíc nebyl vyhlášení vlády 15:5 ani osobně přítomen, neboť tou dobou odlétal do Moskvy na zasedání států Varšavské smlouvy. Nesplnilo se ani jeho přání, aby první místopředseda této vlády Bohumil Urban na tiskové konferenci zdůraznil, že jde o vládu v rekonstrukci. Do Moskvy jel premiér s vírou, že bude soukromě přijat Michailem Gorbačovem. Úsilí o takové setkání bylo neúspěšné a Adamec se nevrátil jako oficiálně posvěcený reformátor, jak zřejmě doufal.

Intenzita vzedmuté nespokojenosti s rekonstruovanou vládou překvapila i samotné opoziční politiky a vedení OF se i pod tímto tlakem rozhodlo k zásadní změně taktiky: Občanské fórum se musí podílet na sestavení federální vlády. Bude do ní delegovat několik svých zástupců a navrhne vytvoření tzv. užšího vládního kabinetu, složeného se sedmi místopředsedů, z nichž dva by měli být za OF.

Předpokládali, že Adamec zůstane premiérem i nadále a vládu podle jejich představ doplní.

S takovou představou odcházeli její představitelé 5. prosince k třetímu jednání s premiérem. Schůzka se konala po návratu Adamce z dvoudenní návštěvy Moskvy. Premiér s předloženými návrhy nesouhlasil.

„Vláda není spolek dobrovolníků ani diskusní klub,“ zareagoval (podle magnetofonového záznamu), „vláda musí řídit národní hospodářství, vážení pánové! A to ať si vezme na zodpovědnost ten, kdo si to troufá. Já si s takovou vládou netroufám národní hospodářství řídit. A dovést ho ke krachu jako v Polsku nebo v Maďarsku. Adamec nebude!“

V dalším průběhu nervózního i dramatického jednání dal Adamec (prostřednictvím svých poradců) v patové situaci překvapující návrh - podá demisi s úmyslem kandidovat posléze na prezidentskou funkci a premiér, na němž by se společně dohodli, by sestavil novou vládu.

V jedné fázi diskuse potom vládní tým navrhl do premiérské funkce stávajícího místopředsedu Mariána Čalfu, přičemž jeho taktika se opírala o národnostní paritu, kterou nebylo možné obejít – v čele federální vlády bude Slovák, do prezidentského křesla usedne Čech. Debata skočila nakonec dohodou, že OF do druhého dne připraví nové personální návrhy, které budou Adamcovi předány v osobním dopise.

Výsledek celonočních diskusí v Laterně Magice doručil ráno 6. prosince „mostař“ Michael Kocáb. Dopis kromě mírně upravených personálních návrhů na složení vlády obsahoval i doušku, že Adamec nemůže při své prezidentské kandidatuře počítat s podporou OF, VPN ani široké veřejnosti.

Před polednem 6. prosince došlo z iniciativy komunistů vůbec poprvé k dvoustrannému setkání vedení KSČ s představiteli OF a VPN. Nový generální tajemník Karel Urbánek při něm mimo jiné označil požadavky OF a VPN na složení federální vlády za „samozřejmé a minimální“.

Hned poté následovala krátká schůzka OF s Adamcem, který na Havlovu přímou otázku, zda ustoupí od včerejší myšlenky demise, odpověděl, že k tomu zatím nezaujímá stanovisko.

Večer v televizi ovšem řekl, že bude-li na jeho osobu stupňován společenský tlak, nezbude mu než demisi podat. Po půlnoci sdělil Ján Budaj jménem VPN telefonicky do Špalíčku návrh ukončit s Adamcem rozhovory o další rekonstrukci vlády a doporučil iniciovat sestavení vlády „národní záchrany“. Ve vedení OF ale nadále převládl koncept menšinových „předsunutých hlídek“, které by hájily v nových vládách politiku OF a připravovaly pozdější úplné převzetí moci.

V půl jedenácté 7. prosince doručil Michael Kocáb premiérovi nový dopis. Obsahoval zpřesněné a rozšířené návrhy na složení vlády, v jejímž čele měl Adamec zůstat. Ten však již byl rozhodnut a oznámil prezidentu Husákovi svou demisi. Zároveň doporučil, aby byl sestavením nové federální vlády pověřen Marián Čalfa, dosud téměř neznámý Slovák, který byl ve Štrougalově i Adamcově vládě ministrem pro legislativu a ve vládě 15:5 nahradil M. Lúčana ve funkci prvního místopředsedy.

I když byl Marián Čalfa pouze pověřený funkcí předsedy vlády, moc reprezentoval. Proto se s ním OF „rozhodlo v zájmu odvrácení ústavní krize a zklidnění společenské situace spolupracovat“, byť, jak také řekl Václav Havel, „pan Čalfa se netěší v této chvíli důvěře OF a VPN a neprojevil se zatím jako pružný a silný politik“.

Příští hodiny však tuto představu postavily na hlavu. Čalfa začal okamžitě ústavním způsobem jednat s relevantními politickými subjekty. Hledal širokou společenskou podporu – to, co Adamec při sestavování vlády 15:5 nedělal. Věděl, že podporu musí získat. Pokud by byla rekonstruovaná vláda znovu odmítnuta, už by nebylo o čem a s kým jednat. Situace musela mít mocenské řešení.

Marián Čalfa byl přitom ve zvláštní situaci. Neměl se politicky o koho opřít. Urbánkovo vedení KSČ bylo sterilní a nedostal od něho žádné dispozice. K řešení situace mohl přispět jedině vlastním postupem. Současně věděl, že i protistrana se chce domluvit, neboť neměla jiného partnera.

Vedení OF po jednání s Urbánkem vycítilo, že proti sobě nemá rovnocenného protivníka a odpoledne 8. prosince upozorňoval Havel na poradě krizového štábu OF na posun poměru sil v neprospěch vládnoucí KSČ. Vysvětloval, proč je nutné opustit taktiku „předsunutých hlídek“ a usilovat nyní o obsazení většiny strategicky významných vládních resortů, zejména v oblasti legislativy, ekonomiky a mocenských nástrojů.

V průběhu 9. prosince vedl Marián Čalfa oficiální rozhovory se socialisty, lidovci a komunisty. Atmosféru nejdůležitějšího, čtyřhodinového maratónu jednání mezi designovaným premiérem a delegacemi OF a VPN zachytil magnetofonový záznam. Ukazuje, že byla oboustranně vstřícná, jednající se dokázali vyslechnout a akceptovat argumenty protistrany.

Nakonec se ještě téhož dne zdařilo něco, co působilo až neuvěřitelně – rozhodující politické síly se dokázaly dohodnout a 10. prosince představil Marián Čalfa vládu národního porozumění. Do červnových svobodných voleb v roce 1990 dokázala svou činností překlenout složité období rozpolcení společnosti.

Vladimír Hanzel byl od září 1989 osobním tajemníkem Václava Havla a nahrával v listopadových a prosincových dnech prakticky všechna významná jednání představitelů Občanského fóra mezi sebou a s oficiálními činiteli.

Později na základě nahrávek vydal knihu Zrychlený tep dějin (1991). Citujeme z ní závěr  z jednání designovaného předsedy vlády ČSSR Mariána Čalfy a delegací Občanského fóra a Veřejnosti proti násilí na Úřadu předsednictva vlády ČSSR (17.00 až 21.15 hodin 9. prosince 1989):

Pane Havel, chtěl jsem se vás na závěr zeptat: máte pocit, opravdu se ptám přede všemi, že můžeme v tomto kolektivu pracovat? Mě trochu trápí to vaše hodnocení, že mám trojku. Já chápu, že z něčeho vyplývá. Škoda, že jste se neseznámil normálně s ústavou, kterou jsme připravovali, protože tam byste viděl určitý posun.

Můj osobní názor. Já jsem vás neznal a poznal jsem vás při dvou třech rozhovorech s panem Adamcem – mně se to všechno plete, ty rozhovory.

No, já jsem tam jenom seděl.

Já vím pouze toto, že jste v této vysoké vládní funkci dva roky, je tomu tak?

Rok a půl.

A že za tu dobu jste se výrazně politicky neprofiloval. A ono za tu dobu bylo kde se profilovat. Pan Štěpán se za dva a půl roku profiloval naprosto dokonale. To je jediné, co já vím. Co jste dělal někde v skrytu nebo na přípravách ústavy nebo někde jinde, to samozřejmě nevím, protože o tom veřejnost nic neví, že.

Ale určitým způsobem to charakterizuje způsob práce.

(tiše k Havlovi) Dnešní jednání bylo hodně – hodně se udělalo.

Já to řeknu. Po dnešním jednání mám pocit, že to dotáhnete až do voleb. (smích)