Článek
V Brně v poslední době jako houby po dešti vyrůstají nejrůznější bohulibé projekty. Co je jejich podhoubím?
Před půldruhým rokem se se změnou v brněnské komunální politice pohnula řada věcí. Proměnila se atmosféra na magistrátu a na kulturním odboru, kam doputovaly peníze, za něž se dá kultura dělat důstojně. Lidé z hnutí Žít Brno otevírají důležitá témata a umožňují obyvatelům i turistům město opravdu prožít. V minulém roce proběhl například Rok smíření, propojující řadu brněnských institucí i ideových a náboženských skupin, do toho se začal scházet Brněnský kulturní parlament a takzvaná Brněnská ozvučná deska, kde se diskutují strategie pro město se zástupci nejrůznějších oborů. Má to i zpětný vliv dovnitř kulturní sféry – lidé se díky takovému prosíťování poznávají a lépe se pak spolupracuje.
Jak jsi vnímala kulturní tvář Brna v minulosti, třeba v době svých gymnaziálních let?
Hlavně přes kamenné instituce, v nichž byla kultura zavřená, a člověk musel dát peníze, aby se k ní vůbec dostal. Dnes je to jinak. Dům umění vynáší každý druhý rok sochy a originální instalace do ulic, kde každoročně probíhá i přehlídka divadel Na prknech, dlažbě i trávě a letos poprvé také Maraton hudby Brno, Moravská galerie se jako první v ČR rozhodla zrušit vstupné do svých stálých expozic a zdarma lze navštívit i největší středoevropský literární festival Měsíc autorského čtení. V posledních letech mám pocit, že se umění na člověka v Brně doslova valí. Takhle si představuju ráj.
Stojí tyto změny i za vznikem akce Meeting Brno, kterou spoluorganizuješ?
Bezpochyby. Začalo to Rokem smíření, který inicioval Petr Kalousek. Tehdy se udála nečekaná věc – totiž že se magistrát omluvil obětem, které zemřely během brněnského pochodu smrti na konci května 1945. Zážitek pietního gesta v podobě pochodu od hromadného hrobu v Pohořelicích až na brněnské Mendelovo náměstí, kde primátor Petr Vokřál společně s arcibiskupem Vojtěchem Cikrlem oficiálně vyhlásili Deklaraci smíření za účasti rakouského a německého velvyslance, zástupců rodin, které tehdy Československo musely opustit, a téměř tisícovky Brňanů, byl velice emotivní.
To, co vzniklo Rokem smíření, jsme se pak rozhodli uchovat a dále s tím pracovat. Zrodil se Meeting Brno, během kterého by se měla jedinečná brněnská historická zkušenost každoročně připomínat a zároveň i diskutovat v kontextu s nějakým aktuálním tématem. To se letos nabídlo samo: všichni z organizačního týmu se zabýváme uprchlickou otázkou, ve které jde vlastně o podobnou zkušenost, jakou zažily milióny lidí v roce 1945 – o ztrátu a znovunalézání domova.
Myslíš, že tvůj román Vyhnání Gerty Schnirch k uskutečnění Roku smíření napomohl?
Ta myšlenka žila už před tím, než jsem tu knížku napsala, ale můj román a jeho následná adaptace v HaDivadle asi dokázaly zprostředkovat prožitek odsunu širšímu publiku.
Myslela jsi na společenský dopad, už když jsi volila téma své knihy?
To ne, kalkul v tom nebyl. V roce 2003 jsem se přestěhovala do Brna, a to náhodou do jeho části kolem Cejlu, které se jinak všichni vyhýbají. A tam jsem na ten příběh natrefila. Začala jsem se zajímat o svou novou čtvrť, divila jsem se, proč je v tak strašném stavu, proč je to dnes „no-go zóna“. A zjistila jsem, jak moc je tam minulost stále přítomná, jak moc se projevuje, že odtamtud kdysi vysídlili židovské, potom německé obyvatele – a začátkem šedesátých let do nově vystavěných sídlišť na kraji Brna odešli i Češi. Domy v krátké době třikrát i vícekrát měnily majitele, až tam byli nakonec usazováni Romové. Cejl, to je vlastně příběh Sudet uprostřed Brna.
Jak se ti dneska v „brněnském Bronxu“ žije?
Moc dobře. Je to stále levná oblast s dobrou dostupností do centra, takže pro mě, nebo obecněji pro umělce a liberálnější obyvatele, ideální. Navíc tu opravdu nacházím inspiraci na každém rohu, výsledkem je i moje poslední kniha, novela Fabrika, která sloužila jako libreto k výstavě Brno – moravský Manchester. I ta se odehrává v brněnském Bronxu, protože právě ten byl v 18. a 19. století epicentrem průmyslového rozvoje města. Stavěly se tu první fabriky, dělnické pavlačové domy i honosná sídla majitelů továren, než se přesunuli na luxusnější adresy. V dohledu bytu mám úplně všechno včetně spolkového domu, kde byla založena brněnská sociální demokracie. A silné příběhy ta čtvrť generuje doteď, aktuálně třeba úspěch romské módní značky Gypsy MaMa, míří do ní koncept sociálního bydlení pro rodiny s dětmi Rapid Re-Housing či ji rozděluje smutný příběh zdejší barokní káznice.
Myslíš, že jednou přestane být „no-go zónou“?
Poslední dva tři roky přicházejí finance z evropských fondů na opravy domů, čtvrť se mění vizuálně i složením obyvatel. Přičemž je jasné, že mnoho stávajících nájemníků je odsouváno jinam. Je to dvousečné, protože domy se sice opravují „díky nim a pro ně“, ale polovinu z nich už tam člověk nevidí. Bojím se, aby z toho nebyl další malý odsun, byť nenásilný a jen v rámci Brna…
Jak jsme na tom my Češi v soužití s menšinami?
Rozhodně to není ideální. Osobně se cítím konfrontací s jinakostí obohacována, ale když ve svém okolí nakousnu témata, jako jsou odsun Němců, romská nebo uprchlická problematika, zjišťuju, kolik je v lidech neochoty a zášti. Pořád přemýšlím, čím to je. Tvrdí se sice, že jsme příliš dlouho žili v homogenní společnosti, na druhou stranu jsme se v padesátých letech dokázali vypořádat s řeckými přistěhovalci, za minulého režimu tu byli Rusové, a když byla válka v Jugoslávii, přicházeli k nám bosenští muslimové. Proč je zrovna tato migrační vlna, během níž k nám nikdo nepřichází, ten největší problém? Došla jsem k závěru, že za to alespoň zčásti mohou média, která situaci uměle zveličují, bulvarizují.
Stala ses i jednou z tváří kampaně HateFree Culture. Cítíš, že by dnes negativní zpětná vazba vůči tvým názorům nějak sílila?
Dostávala jsem spoustu nechutných mailů kvůli problematice odsunu, často jsem byla konfrontována na autorských čteních a snad tisíckrát jsem svůj postoj musela hájit a vysvětlovat. Přitom mi stále přijde, že lobbuju za věc, která je přece jasná – za popření kolektivní viny, která dopadla na ženy, děti a staré lidi. Co se týče problematiky uprchlické, zatím ještě příliš reakcí nedostávám, ale očekávám, že po festivalu Meeting Brno budu mít o korespondenci postaráno.
Spisovatelka Kateřina Tučková v „brněnském Bronxu“
Ale vlastně – mám jednu čerstvou zkušenost, kdy mi vynadal prodavač v obchodě, když jsem do telefonu konzultovala instalaci Lukáše Houdka HopeTour, která bude stát během festivalu na Moravském náměstí. Ta reaguje na událost, jež se stala loni v létě v Rakousku, kdy v kamiónu odstaveném u silnice zemřelo 70 uprchlíků. Prodavač mě nechtěl nechat zaplatit, dokud si se mnou nevyřídí diskusi typu „kdo je tady bude živit?!“ a „ať si táhnou, odkud přišli!“.
Rozumíš tomu, z čeho vycházejí takové postoje?
Často se skloňuje strach z neznámého, ale myslím, že větší roli hraje neochota se dělit. Lidé se bojí o své zahrádky a víkendové nákupy v hypermarketech. Myslím, že nechtějí pomáhat, protože mají dojem, že sami mají málo. Neuvědomují si, že žijí ve státě, jenž patří mezi 20 procent nejbohatších na světě, a že vyhazujeme třetinu jídla, které nakoupíme. Je to absurdní – dnes tady máme asi stovku uprchlíků a menší počet detenčních zařízení než v devadesátých letech, přesto jsou vášně tolik vyostřené.
Jsou podle tebe tyhle postoje vázané na uprchlickou krizi, anebo je to hlubší problém v naší společnosti? Co budeme dělat, až uprchlická krize skončí?
Obávám se, že se jednou budeme stydět, jak málo jsme uprchlíkům pomáhali a jak trapně jsme hájili vlastní zahrádky proti hordám, které nepřišly.
Loni na Sjezdu spisovatelů se řešilo, jak spisovatelé dokážou, nebo spíše nedokážou oslovovat veřejnost. Ty to zvládáš – v čem je ten trik?
Už od loňského června jsem zvažovala, jak se k otázce uprchlictví postavit. Došlo mi, že k ní nemůžu přistoupit jako autorka, protože mám jednak rozpracovanou jinou knihu a navíc je to téma, které bych nedokázala prožít. Mohla jsem se k tomu ale postavit jako občanka s kurátorskou zkušeností. Bylo pak už jen otázkou financí a času najít umělce různých žánrů, kteří se k tématu „ztracených a nalezených domovů“ vyjadřují, shromáždit je a pokusit se zprostředkovat publiku co nejširší paletu pohledů na věc. Je mi jasné, že svým současným angažmá zklamu řadu těch, kteří třeba rádi četli mé knihy o minulosti, co nebyly nijak konfliktní ve vztahu k jejich životům. Tady si asi podřezávám větev. Ale co se dá dělat, situace si žádá nějakou reakci a já umím nabídnout jen tuto.
Je to tedy tak, že pokud se chce dneska spisovatel veřejně angažovat, musí z literatury tak trochu vystoupit?
Myslím, že spisovatele dělá spisovatelem dobrý text, to předně. Ale pak za něj také ručí svými postoji a veřejnou aktivitou. V době sociálních sítí a informacemi přehlceného světa je skoro nemyslitelné jen sedět doma a psát. Ostatně spisovatelé vždycky cestovali na literární čtení nebo přednášet na univerzity, a tak se vlastně veřejně projevovali. Je to myslím součást té práce nebo řekněme role.
Kateřina Tučková bude spolu se spisovatelem Martinem Reinerem a salonními vyslanci Štěpánem Kučerou a Zbyňkem Vlasákem hostem večera Miliónový časy: Povídky pro Adru, který v rámci festivalu Meeting Brno připomene stejnojmennou sbírku povídek. Výtěžek z prodeje této knížky putuje na projekty humanitární organizace ADRA. To vše v pondělí 30. května od 20.00 v brněnské kavárně PRAHA (Husova 18).
