Jan Keller: Sociální integrace včera a dnes

Podívejme se tedy, co o sociální integraci ví věda o společnosti. Ve Velkém sociologickém slovníku, který vznikal před dvaceti lety a jehož jsem spoluautorem, heslo integrace sociální nenajdeme. Je v něm pouze heslo dezintegrace sociální. Tam se dozvíme, že „dezintegraci sociální nelze přesně definovat, protože neexistují obecně uznaná a srovnatelná kritéria pro optimální stav sociální integrace“.

Tato jakási – řekněme si to otevřeně – mlhavost termínu nebrání politikům, aby o sociální integraci migrantů hovořili jako o něčem, k čemu svou činností energicky a jednoznačně směřují. Komentátorům nebrání v tom, aby se o integraci zasvěceně rozepisovali naplněni představou, že čtenáři o ní vědí ještě méně než oni sami. A diskutérům tato mlhavost nijak neubírá na přesvědčení, že sociální integrace je vysoce žádoucí, popřípadě naprosto zavrženíhodná, vždy v závislosti na jejich světonázoru.

Co je o sociální integraci skutečně známo? Především to, že se toto téma nevynořilo primárně v souvislosti s migrací. O žádoucnosti sociální integrace a sociální regulace pro správné fungování společnosti hovoří někteří klasici sociologického myšlení už v 19. století. Od poloviny šedesátých let 20. století se o sociální integraci pojednává jako o opaku sociálního vyloučení (sociální exkluze).

V té době je exkluze brána jen jako synonymum životního neúspěchu hrstky lidí, kteří trpí určitým hendikepem. Tento termín je používán pro označení individuální chudoby, která kontrastuje s rostoucím blahobytem zbytku společnosti. Předpokládá se, že se jedná o pozůstatek relativně nuzných předválečných dob a že péčí sociálních pracovníků budou časem i poslední opozdilci integrováni do společnosti masivních středních vrstev.

Během osmdesátých let zájem o problematiku sociální integrace prudce stoupá. Vyrůstá ze šoku nad tím, že po třiceti poválečných „tučných letech“ se i v bohatých společnostech začíná šířit bída, závratně roste nezaměstnanost a opět se vynořuje bytová otázka.

Autoři se vesměs shodují v tom, že příčiny rozvoje exkluze, a tedy poklesu míry sociální integrace, je třeba hledat v oblasti trhu práce.

V posledních dvaceti letech 20. století stále citelněji chybí plnohodnotná práce, stále většímu počtu zaměstnanců jsou vnucovány jen dočasné pracovní kontrakty, pracují na sníženou pracovní dobu s okamžitou možností výpovědi. Za takových podmínek je obtížné udržet si důstojné místo ve společnosti, která zdůrazňuje význam plného nasazení, výkonnosti a konkurenceschopnosti pro životní úspěch. Zatímco v průběhu třiceti poválečných let se jaksi automaticky předpokládalo, že velká část příjmově nižších vrstev přejde plynule na konzumní úroveň vrstev středních, najednou se nejistota ohledně udržení životní úrovně začala vkrádat i do středních pater společnosti.

V devadesátých letech v ekonomicky nejvyspělejších zemích dál rostl podíl těch, kdo se ocitali vně standardního pracovního kontraktu a na něj navázaných pojistných systémů.

Francouzský sociolog Alain Touraine tehdy přichází s tezí o „převážení osy“. Namísto vertikálního rozčlenění na ty nahoře a ty dole, které charakterizovalo průmyslovou společnost, nastupuje rozčlenění horizontální – na spolehlivě integrované a na ty, kdo jsou vytlačováni na periférii. Být sociálně integrován v té době znamená udržet si životní úroveň obvyklou pro střední vrstvy. Mít tedy relativně dobře placené a stabilní zaměstnání s možností kariéry, disponovat vlastním bydlením, mít solidní úspory a možnost dopřát svým dětem vysokoškolské vzdělání.

Touraine počátkem devadesátých let ještě věřil, že střední vrstvy vytvářejí spolehlivé jádro sociální integrace a že společnost je schopna dát těm na periférii maximum prostředků k tomu, aby se vlastním přičiněním do tohoto jádra začlenili. Právě na této úrovni představ se dnes pohybují iluze politiků, analytiků a komentátorů ohledně perspektiv migrantů, kteří do Evropy masově přicházejí.

Vývoj v samotné Evropě však šel mílovými kroky dále. Už koncem minulého století proti sobě nestojí naprostá většina spolehlivě integrovaných a pouze nepatrné, jasně odlišitelné ostrůvky chudoby. Řada domácností si přechodně polepšuje, řada dalších ale o standardy života středních vrstev nenávratně přichází. Pro označení této nestability se používá termín „sociální zranitelnost“.

Začíná být zřejmé, že poruchy sociální integrace nevznikají kdesi na okraji společnosti, jsou vyvolávány přímo z jejího centra. Vychází spousta prací, které již svým názvem připomínají, že exkluze je postindustriální společností doslova produkována, vyráběna. Upozorňuje se na to, že slábnutí sociální integrity postupuje v bludných kruzích. Studie věkových kohort ukazují, že poruchy sociální integrace mají generační charakter. Zejména mladí lidé z nižších příjmových vrstev se ocitají v „trvale dočasné situaci“, což z nich vytváří jedince bez budoucnosti.

Toto všechno dokáže provádět se svými členy ekonomicky zdatná a bezprecedentně bohatá společnost, aniž by k tomu potřebovala jakékoliv migranty, utečence či běžence odjinud.

Vyspělá postindustriální společnost sama sebe dezintegruje a její úspěšnější členové opouštějí méně úspěšné jakoby ze strachu, že se jejich neúspěchem nakazí. Jak konstatuje sociolog města Éric Maurin, každá skupina se snaží utéci od té, která společensky leží bezprostředně pod ní. Dělníci, kteří ještě mají práci, utíkají od nezaměstnaných imigrantů, zaměstnanci s vysokými příjmy od středních vrstev, lidé, kteří díky vyššímu vzdělání zaujímají střední patra v organizační hierarchii, utíkají od řadových zaměstnanců.

„Není to tak, že by město bylo rozděleno na minoritu sociálně vyloučených a na ty normální. Segregují se všichni: dál od těch pod sebou, blíže k těm nad sebou. Všichni chtějí být mezi svými a vyhnout se těm, co stojí níže. Jde o tichou válku o teritorium. O to dostat se k těm s lepším statusem a lepšími vyhlídkami do budoucna.“

Jak integrovat ty dolní, táže se Maurin, jestliže se každý chce odlišit od těch, kdo jsou pod ním? Tutéž otázku lze vyjádřit ještě pregnantněji: Jak integrovat lidi, kteří ztrácejí své pozice, do společnosti, která se přímo před našima očima dezintegruje?

Sen o zajištěné budoucnosti středních vrstev se pomalu rozplývá a každý se snaží pokud možno začlenit v tom patře společnosti, do kterého ho její rozklad zanesl.

Všiml si toho opět již v devadesátých letech 20. století jeden z nejcitovanějších francouzských sociologů Pierre Bourdieu a nazval to „vnitřním vyloučením“. Hovoří v této souvislosti například o studentech, kteří neuspěli v ambicióznějších studijních oborech a přešli na ty méně náročné. Jedná se o jakousi vynucenou integraci do méně hodnotného a méně žádaného prostředí. Studenti, kteří neuspěli v náročnějším oboru, se snaží integrovat v méně vyhovujících podmínkách a zvykají si na jejich limity. Něco podobného se může přihodit také nezaměstnaným, lidem v předdůchodovém věku, příslušníkům etnických minorit, ba i bezdomovcům.

V této fázi je už koncept integrace hodně vzdálen od ideálu prosperujících a perspektivních středních vrstev. Samotné střední vrstvy jsou stále výrazněji ohrožovány nejistotou práce, tedy něčím, co se dříve týkalo jen příjmově nižších pater společnosti. Ani vysokoškolské vzdělání neochraňuje jejich potomky v takové míře jako dříve. To vše v situaci, kdy se právě střední vrstvy stávají posledním sponzorem sociálního státu.

Podle řady sociologů střední vrstvy ztrácejí schopnost propojovat společnost. Jejich malá část zažívá vzestup až na pomezí těch skutečně bohatých, většina se propadá do řad průměrně odměňovaných pracovníků služeb bez šancí na lepší budoucnost. Začíná se hovořit o „prekarizaci středních vrstev“.

Politici, kteří jsou i čtvrt století po nastartování těchto procesů přesvědčeni, že výzvu integrace migrantů úspěšně zvládnou, by měli vždy specifikovat, kterou z rovin integrace mají na mysli. Integrovat se totiž dá i mezi ty nejméně úspěšné. V takovém případě je ovšem nutno počítat s tím, že integrace do horších podmínek, která se s ohrožením středních vrstev stává pravidlem, nemusí přinést politikům tolik potřebné hlasy. Jak ukázal například François Dubet při studiu nepokojů potomků imigrantů na předměstích francouzských měst, tito lidé nevěří, že by jim v jejich neuspokojivé situaci mohl vůbec někdo pomoci. Mnozí z nich se proto úspěšně integrují do kriminálního prostředí.

Řada badatelů se shoduje v tom, že oběti sociální exkluze i po svém pádu dál sdílejí hodnoty středních vrstev. U obyvatel sociálně slabých čtvrtí proto existuje výrazné napětí mezi aktuálními podmínkami života a původními aspiracemi. Roste počet lidí, kteří vězí oběma nohama v ekonomické nejistotě, hlavu však mají v kulturním univerzu středních vrstev.

Významný sociální teoretik Robert Castel v jedné ze svých prací reaguje na masové nepokoje na předměstích francouzských měst z roku 2005. Píše o mladících, kteří mají zaručena základní práva, nemají však šanci získat žádnou hodnotnou práci. Nežijí tedy ani zcela vně, ale ani tak docela uvnitř společnosti. Sdílejí hodnoty majoritní populace, chybějí jim však prostředky k jejich naplnění.

Castel v jejich případě hovoří o „negativní individualitě“. Tito lidé jsou jakýmsi negativem lidí dobře integrovaných. Jde o osoby definované pouze nedostatkem: nedostatkem uznání, nedostatkem bezpečí, nedostatkem majetku a stabilních pout.

Ještě před současnou vlnou masové migrace vznikla v mnoha vyspělých zemích povážlivá situace, kdy v nich roste počet formálně zcela svobodných jedinců, na které ale nezbývá žádné místo v sociální struktuře. Nedostává se pro ně míst v dosavadní organizaci práce a v systému distribuce uznávaných pozic. Tito lidé musejí pracovat v nových poměrech, ale nejsou schopni se v nich uživit. Stávají se oběťmi rostoucího nedostatku takových míst v sociální struktuře, s nimiž je spojena sociální užitečnost a veřejné uznání. Patří sem především stárnoucí lidé kolem padesáti let věku, ale také mladí hledající své první zaměstnání a bloudící mezi nekonečnými stážemi.

Nárůst jejich počtu zatlačuje do defenzívy sociální politiku. Během třiceti poválečných let bylo v řadě zemí jejím ideálem zajistit všem přístup k veřejným službám a ke vzdělání, snížit sociální nerovnosti a rozvíjet mechanismy kolektivní ochrany námezdních sil. Dnes jde v sociální politice stále více jen o záchranu nejohroženějších částí populace, tedy obyvatel „sociálně citlivých čtvrtí“, žáků s nejhorším prospěchem, špatně socializovaných rodin a dlouhodobě nezaměstnaných.

Při této politice už nejde o redukci nerovností, ale o ústup logice trhu při zachování kontroly alespoň nad nejextrémnějšími důsledky neoliberalismu. Na nic víc už stát nemá.

Politika inzerce se snaží přiblížit úroveň těchto skupin těm, kdo jsou dostatečně integrováni. Co když jsou ale tyto populace v dnešní situaci neintegrovatelné, klade otázku Castel. Co když jednotlivci a celé skupiny, kterým se pomáhá, nejsou schopni přizpůsobit se stále neúprosnější dynamice námezdní společnosti?

Stejný autor v jiné práci hovoří o výrazném protimluvu celé naší doby: Na jedné straně máme akutní nedostatek placené práce, který se bude do budoucna spíše stupňovat. Na straně druhé oslavujeme pracovní výkon jako jediný legitimní zdroj úspěchu a uznání. Všichni mají pracovat, k dispozici je však stále méně plnohodnotné práce.

Ještě v sedmdesátých letech byly neplnohodnotné formy práce vydávány za pouhá nouzová opatření, jež pominou, jakmile přejdou hospodářské těžkosti. Od té doby se ale staly něčím „normálním“, nejsou už brány jako něco provizorního.

Výsledkem je, že lidé mají pracovat, i když jim to nezajistí důstojný život. Stále více práce je nejisté a špatně odměňované. Sociální dávky musejí být ještě nižší, než jsou, aby se lidem vůbec pracovat vyplatilo. Čím budou tyto dávky nižší, tím horší práci budou ochotni vykonávat.

Robert Castel v této souvislosti navrhuje, že lepší než používat výraz „vyloučení“ bude jim říkat „poražení v bitvě za vyšší ekonomickou účinnost“. Vítězi přitom nejsou ti zaměstnanci, kteří v práci zatím ještě zůstali. Také jejich situace se zhoršila.

Základní otázku sociální integrace můžeme v těchto nových podmínkách formulovat následujícím způsobem: Jak úspěšně integrovat velké počty lidí do méně atraktivních pozic s horším výhledem, jestliže oni stále sní o náležení ke středním vrstvám s jejich konzumními možnostmi a jejich životním stylem? Anebo jinak: Jak dosáhnout uspokojivé integrace ve společnosti, v níž středním vrstvám hrozí pokles, jestliže taková integrace předpokládá rozvoj středních vrstev s jejich standardy, stylem a hodnotami?

Od neziskových organizací je tedy bláhové na tuto otázku odpovídat, že je důležité, aby migranti zvládli jazyk a získali nějakou práci v zemi, ve které se usadí. A od politiků tvrdit, že dokážou masy migrantů snadno integrovat a že stačí za tímto účelem vypracovat příslušné dokumenty...

Autor je europoslancem zvoleným za ČSSD.