Článek
S jednou z těch nejproslulejších, již ochotně vstřebala i nejpřízemnější popkultura a která doslova zlidověla, přišel krátce po druhé světové válce George Orwell. Autor trefil mnohé, jen nepočítal s tím, že lidská ochota sdílet kočičí videa bude mocnější než pud sebezáchovy před Velkým bratrem.
Z dystopií, které se pak zabývají přímo literaturou a knihami, je nejznámější román Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita. Při pokusu zhodnotit přesnost jeho trefy do terče ukrytého v mlhavé budoucnosti je ho třeba označit za bytostného optimistu. Knihy v jeho příštím světě mají stále váhu, dokonce takovou, že je zapotřebí je pálit. Již dnes prosvítající budoucnost knih ale naznačuje něco jiného.
Jako Orwell nepředpokládal, že atavismus socializačního pudu je mocnější než strach ze ztráty soukromí a svobody a že podvolení se Velkému bratrovi bude dobrovolné a radostné, tak si ani Bradbury nepřipustil, že by mohla v našem civilizačním okruhu spokojeně prosperovat společnost bez knih a literatury. Oba tito skvělí autoři, kteří shodou okolností zmiňovaná vizionářská díla napsali ve stínu čerstvých zkušeností s totalitní válkou, jako by si ani ve svých dystopiích nedovedli představit, že by humanistické poselství nějak vyčichlo, že by bylo potřeba se porozhlédnout po nějakém pragmatičtějším a méně náročném životním programu.
Hodnota knihy se proměnila vlastně trochu paradoxně. Dnes je totiž tak bezvýznamným médiem, že nejenže ji nikdo nepálí, ale dokonce si každý může sám napsat a vydat, co chce, přičemž je to všem jedno. Knih a autorů přibývá, čtenářů přirozeně až tak ne.
Blízká budoucnost se pak může vyjevit jako vzrušující sen fanatického knihomola s absencí vkusu, tedy jako svět zaplavený tituly všeho druhu: románky nedouků generované nejasným zábleskem pocitu talentu, poezií klišovitých výlevů těch, co nepíšou prózu, protože neslepí ani větu, ale také mikrovlnkovými kuchařkami či biografiemi televizních rosniček.
Už v současnosti přízračně narůstá množství jakýchkoliv textů, zdaleka ne jen beletristických. Přičemž jejich novou velmi výkonnou výrobnou se v budoucnosti stanou intelektuálně dokonale rovnostářské univerzity, z nichž se povalí bakalářské práce na témata, jako je „Rozvoj arachibutyrofobie v souvislosti s nošením pokrývky hlavy“, a magistři v oborech „Aktivní životní styl za příznivého počasí“ budou svět obohacovat diplomovými pracemi typu „Tréninková specifika králičího parkuru u dlouhosrstých plemen“. Svět bude dokonale poznán a badatelsky podchycen na úroveň počtu vypadlých vlasů na obyvatele a den.
Textů pak bude přirozeně přibývat i v elektronické říši tweetů, statusů a blogů, nakonec nejiný rozmach čeká i ostatní projevy znakové povahy včetně selfie a jeho nesčetných variant (welfie, belfie, helfie...) až k vrcholnému manýrismu ballfie. Stejně jako u staré dobré literatury i u těch ballfie jde nakonec o nějakou formu sebevyjádření vysílanou světu.
Eva Klíčová (1977) je literární kritička, redaktorka časopisu Host.
Podmínkou nastíněné přemíry všeho pak není jen technologicky saturovaná společnost, ale také mentalita, která to dovolí. Jestliže poválečná generace se dřela, aby dostrkala Evropu na první důstojné stupně nekonečných schodů konzumu (ač v zemích socialistického experimentu se konzum uvést do praxe tak úplně nepovedlo, tak ideologie materiálního blahobytu zde poháněla společenské soukolí stejně jako na Západě), následující generace se už na věc dívaly jinak. Jestli se to zvrhlo s rokenrolem nebo až v šedesátých letech, kdy „kredencová“ generace definitivně ustoupila generaci „obývací stěny“, není jisté. Nicméně už Bradbury varoval před nesnesitelnou lehkostí trávení volného času.
Dnešní půtky mezi generacemi X a Y o to, kdo je povrchnější, línější a neschopnější si zajistit důstojnou kariéru a kýžený rodinný život, tak trochu odhalují princip, že máme-li dostupné ekonomické prostředky (klidně na dluh generace Y, Z...) a případně elektronické nástroje, málokdo odmítne dobrovolně nezinfantilnit. Ono je vlastně nakonec to lidstvo tak nějak snesitelnější, když se jeho zájmy saturují veletrhy marností, než když vymýšlí, jak instalovat lepší svět. Náš mozek je zkrátka úspěšnější ve výběru nových tapet než v uspořádávání dokonalých společenských organismů.
Zde se vnucuje představa, že tomu generačnímu lehkomyslnění odpovídá i modernistický literární experiment a způsob jeho přežívání. Mezi destrukcí klasických vypravěčských forem 19. století a nástupem avantgard je kromě časové shody podobný vztah jako mezi destrukcí tradičních společenských poměrů a vznikem radikálních politik fašismu, komunismu a nacionalismu. Zvážíme-li generační umělecké vzpoury, jež mají za cíl vykopnout předchozí generaci z výsluní, tak se zdá, že formální experimentace osvobozující člověka-umělce z konzervativního uměleckého tvaru se časem tak nějak vyčerpaly a svými opakovanými experimenty přestaly být experimentem.
Do toho přišel agilní a životaschopný midcult, jenž si výživově cenné části z vysokokulturní zdechliny uloupl (což nelze hodnotit v žádném případě jako kulturní hyenismus, neboť právě jím vyrostla ona vysoká kultura z lidového a zábavného humusu).
Skoro se nakonec zdá, že intelektuálové by mohli opustit poněkud tragickou optiku dystopistů a v rámci pudu sebezáchovy přijmout chytře zábavný midcult a živelnou popkulturu do své náruče. Nakonec se právě ony postaví do ringu proti všeumětelskému, v nejtragičtějším slova smyslu demokratickému sebevyjadřování. Již dnes tu zkrátka Hobit svádí lítou bitvu se zadkem Kim Kardashian.
Tak jako se kdysi z hodnotového vrcholu odebralo umění náboženské (tedy monumentální a institucionální), aby se přerodilo ve skromné umění spirituální, tak avantgardní postupy ztratily na věrohodnosti s posledními revolucionáři. Literatura jako nástroj výchovy, osvěty a propagandy kapitulovala pod náporem vlastního přemnožení.
Vlastně není tak úplně náhoda, že se literárně nejzajímavější autoři dnes líhnou v Číně nebo v jiných zemích útlaku ve starším slova smyslu (to, že zboží z letáku už není na regále, nepovažujme za útlak) – viz letošní nobelistka Světlana Aleksijevičová. Nakonec i naši autoři požívali nejvyšší váhy ve chvíli, kdy byli proskribovaní.
A tak si nakonec myslím, že bychom si měli raději považovat kultury na první pohled méně umělecky a hodnotově ambiciózní, a tak nějak ji řemeslně šlechtit, aby mediálně obstála proti nikoliv nezajímavým silikonovým zadnicím, než literatury ze setrvačnosti imitující svým stylem a obsahem díla vykoupená svobodou a někdy i krví. Tato plytká nápodoba nakonec stejně ztrácí publikum, přesvědčivost a mnohdy i vkus.
