Článek
Vydává knihy o tom, jak přežít konec světa pomocí ručního mlýnku na obilí. Dává interview o stamiliónech uprchlíků, kteří jen čekají na nejbližší sucho, aby se vrhli na Evropu a udělali z ní orientální bazar. Stává se hvězdou Parlamentních listů, které lapají každé jeho slovo o tom, že naše děti jsou důležitější než děti cizí. Zaštiťuje se přitom sice tou samou orientální tradicí, před níž by chtěl naši civilizaci zachránit, ale čert to vem. Filosof, který si neodporuje, jako by ani nefilosofoval.
Nic proti apokalypse. Proroci krize mají vždycky pravdu – nakonec nějaká přijde. Sám Cílek říká, že neví, jestli to bude za tři měsíce nebo za dvacet let. Trošku legrační už ale začíná být to nadšení kolem. Každá špatná zpráva vyvolá nová bujará doporučení pořídit si do sklepa sud kysaného zelí, neboť svět, jak ho známe, pomine. Dobré zprávy v Cílkově vesmíru neexistují.
Celé mi to připomíná bezbožnou verzi apokalyptických předpovědí starozákonních proroků, případně křesťanských hlasatelů konce světa od římských katakomb po Svědky Jehovovy a Harolda Campinga. Místo vykoupení a vzkříšení tu máme keramický filtr na vodu a rádio s kličkou.
Už míň legrační je na Cílkovi to, že jeho potrhlost přestává být zřejmá. Má spoustu kamarádů, jako je egyptolog Miroslav Bárta nebo spisovatel Vlastimil Vondruška, kteří straší lidi kolapsem, kudy chodí. „Náš způsob života je ohrožen,“ hlásají ti vzdělaní pánové. Čím je vlna strachu vyšší, tím líp se na ní vezou a vítr slávy jim hvízdá kolem uší.
Štefan Švec
Evropa nikdy nevítězila tím, že se bála. Evropské hodnoty svobody, solidarity a vědomí, že všechny děti jsou důležité stejně, mají síly dost. Kdo je v sobě udrží a bude za nimi stát, vyhraje proti radikálnímu islámu i proti trubačům ochrany vlastní krve. Jít za Václavem Cílkem znamená vrátit se do jeho oblíbeného 19. století. Prát v neckách, bát se počasí a divit se, že existují černoši. Díky, už to není třeba.
