Chudí trpí pocitem ztráty hlasu, říká sociolog Daniel Prokop

S čísly lze samozřejmě pracovat různě. Když Miroslav Kalousek mluví o chudobě, používá výhradně ukazatel relativní příjmové chudoby. Ten říká, kolik lidí žije v domácnostech s příjmem do 60 procent středního příjmu v dané zemi. Takových je u nás oproti většině Evropy málo, asi okolo 9 procent. Politici a někteří zapálení bojovníci proti „blbé náladě“ pak často volají: „Podívejte se, máme méně chudých než Skandinávie, tak na co si stěžujete?“ Je to ale nesmysl. Hranice, kdy je člověk ve své zemi relativně chudý, je v Česku zhruba dvakrát nižší než v zemích západní Evropy. A to po přepočtu na lokální ceny. Lucemburský či švédský „chudý“ je prostě proti českému často boháč.

Dalším stupněm nepochopení a manipulací je třeba porovnávání příjmové chudoby českých a třeba švýcarských důchodců. Tamní senioři ale měli v uplynulých čtyřiceti letech výrazně vyšší příjmy a jejich penzijní systém předpokládal, že si budou spořit na stáří – nynější měsíční výplaty, ze kterých se počítá příjmová chudoba, tedy nemusejí mít závratně vysoké, aby byli reálně bohatší než důchodci čeští, kteří jsou závislí jen na výplatách veřejného důchodu.

Ono to asi zní nudně a školometsky, ale když se tyhle argumenty začnou používat při snižování valorizace penzí, jako se to dělo v minulých letech, týká se to kvality života miliónů lidí.

V Česku je i oproti řadě postkomunistických zemí poměrně málo lidí, kteří trpí extrémní chudobou. Ačkoli neucelené informace naznačují, že počet sociálně vyloučených, kteří žijí v ubytovnách nebo nemají střechu nad hlavou, se v posledních letech zvýšil.

Na druhou stranu máme hodně lidí, kteří jsou chudí tak trochu. Středněpříjmový Čech je chudobě výrazně blíž než středněpříjmový Němec. Řadu lidí u nás ohrozí i nečekané výdaje v řádu tisíců korun. Nemohou si dovolit výrazné životní strategie a investice. Nemohou si dovolit cestovat a trávit volný čas finančně náročnější aktivitou. Zkrátka nemohou myslet na to, co střední třída považuje za samozřejmost. Jejich životní úroveň se v posledních letech rozhodně nezlepšovala a jsou více ohroženi řadou společenských rizik.

Chudší zaměstnanci jsou kvůli nižší kvalifikaci více ohroženi nezaměstnaností. V problémových regionech, jako jsou severozápadní Čechy, dnes tvoří až tři čtvrtiny nezaměstnaných lidé bez maturity. Chudí jsou také dlouhodobě více zasaženi inflací. Ta je teď nízká, ale dlouhodobě ji táhne zdražování tzv. povinných výdajů – potravin, bydlení, energií a výdajů na zdraví. U důchodců a chudších domácností přitom tyto položky tvoří větší část rozpočtu než u zbytku populace. Životní náklady jim tak v posledních šesti letech rostly až jedenapůlkrát rychleji než ostatním. Diskuse o životní úrovni či valorizaci důchodů tohle nenápadné chudnutí chudých ne vždy berou v potaz.

Pak je tu předlužení a exekuce. Chudší domácnosti jsou jimi postiženy častěji, protože si nemohou dovolit platit větší nečekané výdaje, častěji mají výpadky v zaměstnanosti a vzhledem k typu vzdělání se hůř orientují ve finančních záležitostech. V Moravskoslezském kraji nám asi 30 procent nezaměstnaných a nízkopříjmových respondentů přiznalo, že už si museli vzít půjčku na běžné věci, jako je jídlo či nájem. Dluhové spirály, které z toho pramení, navíc posiluje skandální nastavení vymáhání dluhů, které dělá i z malých pohledávek existenční problém na měsíce a roky.

Například méně důvěřují institucím. A to těm politickým, ale i neziskovým organizacím, soudům či médiím. U lidí, kteří mají ve společnosti horší postavení, je to asi nevyhnutelné. Což ale neznamená, že bychom se tím neměli zabývat. Klesající důvěra v instituce se totiž podílí na poklesu legitimity parlamentní demokracie. Chudí lidé se méně účastní voleb a jsou i jinak politicky méně aktivní. Když se CVVM nedávno ptalo, zda by se měly zrušit politické strany a parlament, jen menšina aktivních lidí s příjmem do 14 tisíc byla proti. Stejně tak jen menšina chudých Čechů ve výzkumech souhlasí s tím, že demokracie je lepší než jakýkoli jiný způsob vlády. Neznamená to, že by většina podporovala vládu autoritativní. Často si myslí, že pro lidi jako oni se nic nezmění, ať už tu demokracie bude, nebo nebude. Dokonce jim připadá, že se nemohou vyjadřovat k problémům společnosti. Některé analýzy přitom ukazují, že míra důvěry v instituce se promítá do ekonomického výkonu země a ve státech s vyššími nerovnostmi je po odstínění dalších vlivů vyšší míra korupce. Občas máme sklon věci jako korupce či důvěra v demokracii redukovat na morální problém, na souboj dobrých a špatných. Bez pochopení jejich sociálních kořenů s nimi ale moc neuděláme.

Postoje lidí žijících v chudobě jsou důležité i pro pochopení její reprodukce. Pracující chudí a nezaměstnaní hůře hodnotí kvalitu svého života a mají horší očekávání do budoucnosti. Podle výzkumů Medianu také výrazně méně aktivně tráví volný čas, což bývá dáno jinými zvyky v rodině i nedostatkem peněz. To může ve výsledku napomáhat právě k reprodukci chudoby. Volnočasovými aktivitami totiž udržujme své známosti a kontakty z různých částí společnosti, které nám mohou pomoci při ztrátě zaměstnání nebo s hledáním lepšího.

Asi nejproblematičtější věcí z tohoto hlediska je ale české vzdělávání. Výzkumy ukázaly, že v rámci OECD patříme mezi země, v nichž vzdělávací systém nejvíce reprodukuje nerovnosti. Děti, které se narodí rodičům z nejnižších vrstev, chodí s velkou pravděpodobností na horší střední školy. Je tedy velká šance, že uvíznou v chudobě svých rodičů. Právě tato tzv. mobilita je přitom klíčová, když se ptáme, nakolik jsou nerovnosti, které do jisté míry existují všude, spravedlivé.

Jedno překvapení se týkalo právě zadlužení. Víc než třetina domácností uvedla, že má peněžní půjčky. Reálně to může být i víc, protože někdo se to bojí přiznat. To číslo je ale každopádně výrazně vyšší než v ostatních deseti zemích střední a východní Evropy, kde výzkum běžel. Přitom lidé ve slovenských či balkánských vyloučených lokalitách často žijí ještě nuzněji a jsou zcela bez vzdělání. Nelze tedy předpokládat, že by se dluhům vyhýbali díky své finanční gramotnosti. Možných vysvětlení tohoto českého specifika je více. Romové i Neromové z těchto oblastí si u nás častěji než v jiných zemích půjčují od různých nebankovních společností, lokálních poskytovatelů a lichvářů. Příčinou je i náš systém vymáhání dluhů, který udělá z tisícového dluhu 13 tisíc, prohlubuje dluhové pasti a znesnadňuje vymanění se z nich. Náklady toho systému jsou obrovské. Z domácností to vysává miliardy, které by jinak šly do spotřeby a posílily ekonomiku. Pro část dlouhodobě nezaměstnaných je zadlužení znásobené náklady na vymáhání hlavním důvodem, proč si nehledají oficiální práci – o částky nad nezabavitelné minimum pak totiž přijdou. Pro řadu lidí se navíc exekuce staly symbolem nefunkčního a nepřátelského státu, což má důsledky v již zmíněném poklesu důvěry v instituce i v demokracii.

Že si Češi příliš stěžují na životní úroveň, je podle mě mýtus. Při srovnání zemí EU zjistíte, že počet lidí, kteří svou domácnost označují za chudou, silně závisí na tom, kolik jich v dané zemi skutečně trpí materiální deprivací. Česko se v tomhle nijak neodlišuje. V letech po ekonomické krizi byl slyšet názor, že jsme sami sebe až příliš přesvědčili, jak se máme špatně, díky čemuž klesla poptávka, což vedlo k další stagnaci. Na tom možná něco bude. Občas to ale přerostlo ve strategii popírání chudoby. Typickým znakem je zjednodušené používání vybraných statistik, o kterém jsme mluvili na začátku, a následné hledání vysvětlení v české povaze – v nostalgii po jistotách, obecné nespokojenosti, závistivosti apod. Výsledkem je místo omezení „blbé nálady“ spíše další rozdělení společnosti. Člověk z úspěšné střední třídy propadne dojmu, že se pod ním nachází jakýsi věčně si stěžující druh plebejců nechápajících dnešní dobu. Chudší zbytek společnosti zase trpí pocitem ztráty hlasu. Jeho problémy jsou najednou nelegitimní. Myslím, že to byl i jeden z důvodů polarizace společnosti, která došla naplnění v prezidentském souboji Zemana a Schwarzenberga. V poslední době se to doufám trochu mění a sociálním problémům je věnováno více pozornosti, aniž by to vedlo k nesmiřitelným ideologickým hádkám.