Článek
Mohla byste na začátek představit projekt Polní pošta?
Jde prozatím o roční cyklus hodinových rozhlasových pořadů na ČRo Vltava, které budou citovat z autentických dopisů, deníků a pamětí českých vojáků, přímých účastníků první světové války. A také z deníků jejich příbuzných doma a z korespondence, která chodila ze zázemí na frontu.
Jak se nápad zrodil?
Sama mám doma paměti po svých dvou pradědečcích, kteří bojovali na italské frontě, nebo vzpomínky své prababičky, jež popisuje rekonvalescenci raněných, kteří se vraceli z válečného pole k nim na vesnici. To byl můj výchozí bod. A bylo mi jasné, že nebudeme jediná rodina, v níž se podobné věci zachovaly. Optala jsem se ve svém okolí a uspěla. Spousta mých známých takové vzpomínky měla, občas dokonce digitalizované. Postupně se celý projekt rozrostl a vyústil ve výzvu Českého rozhlasu posluchačům, zda by pro potřebu Polní pošty neposkytli písemnosti z pozůstalosti svých předků. Přišla nám toho kvanta, jak kopie, skeny, tak originály.
Jak na vás paměti vašich příbuzných zapůsobily?
Především mi přišlo líto, že by zůstaly zapomenuty, že by si je nemohl přečíst nebo poslechnout někdo další. Zapůsobily na mě silně. Žijeme v době, kdy si nikdo moc nedokáže představit hrůzy fyzického utrpení, přímého ohrožení života, strachu ze smrti, zranění, to všechno, co bylo pro vojáky v první světové válce denní rutinou. Můj pradědeček přišel v bojích o část ruky a poznamenalo ho to na zbytek života nejen fyzicky, ale i psychicky.
Jak vypadají zrovna jeho paměti?
Jde v podstatě o přesně datované deníkové záznamy, byť je ze svých poznámek dával dohromady až zpětně. Psané je to neemotivním jazykem, se zřetelnou snahou o objektivitu, o to zachytit, co se opravdu stalo. Podat svědectví. Nelituje se, nespřádá teorie, je věcný. O to pronikavější je pak vyznění jeho textu.
Popisuje, jak narukoval, výcvik, přesun vlakem na italskou frontu, co fasovali, jedli, případy, kdy neměli, co jíst. Obecně hrají v těchto vzpomínkách důležitou roli popisy nejobyčejnějších každodenních potíží: kromě hladu je trápilo nepohodlí, zima, nemoci, paraziti, mokro, nedostatek spánku. Často dokonce tyto věci přehluší strach z nadcházející bitvy. Pradědeček píše, jak chytili a snědli psa, jak kradli ovoce a slepice. Ale také, co s nimi udělalo, když u padlých nepřátel našli dopisy, fotky jejich dětí, manželek, jaké bylo bezprostřední setkání se smrtí.
Jaký je jazyk těch vzpomínek? Je na něm vidět sociální rozvrstvení tehdejší společnosti?
Naprosto evidentně. Je to přirozeně spojené se vzděláním. Řada textů je od lidí, kteří předtím naposledy drželi pero v ruce v obecné škole. Jsou plné pravopisných chyb, věta nějak začne a neskončí, jsou tam špatné tvary přechodníků. Někdy je to kouzelné, někdy tak neuspořádané, že to ani v rozhlase nemůžeme použít. Druhou skupinou jsou lidé jako můj pradědeček, kteří píší věcně, používají úřední vojenský jazyk, německé výrazy. A třetí jsou vzdělaní lidé s literárními ambicemi, kteří píší promyšlené, strukturované, vypointované texty, ty by se daly rovnou tisknout.
My máme tendenci na první světovou válku nazírat přes Osudy dobrého vojáka Švejka. Jak vyznívá porovnání Haškova románu a vzpomínek samotných vojáků?
Až mě překvapuje, jak moc to odpovídá. Veselých historek, všelijakých aprílových žertíků, absurdních situací je v těch pamětech velmi mnoho – například když vojáci upečou kocoura a svému praporčíkovi ho servírují jako králičí pečínku. Vynalézavost neznala mezí. A nejen při simulování roztodivných nemocí, které českým vojákům měly pomoci, aby nemuseli do boje. Na italské frontě třeba přišli na to, jak se vyhnout trestu za snědení všech rezervních konzerv: prázdné plechovky naplnili pískem a rozpálenou špicí bajonetu zaletovali, vypadaly jako nové. Vždycky jsem se domnívala, že Hašek válku přes humor romantizoval, ale řada pasáží ze Švejka působí ve světle autentických vzpomínek jako popis reality.
Dá se ve vzpomínkách či korespondenci českých vojáků najít něco, co by svědčilo o identifikování se s monarchií? Aspoň na začátku konfliktu?
Nesetkala jsem se s tím. Zároveň jsem se ale nesetkala ani s opačným případem, že by si někdo stěžoval, že musí jít bojovat zrovna za císaře pána. Všichni to berou jako hotovou věc. Přišla mobilizace, loučení s rodinou bylo těžké, narukovali jsme. Ale o ničem z toho se nediskutovalo. Aspoň to není patrné z písemností, které po sobě lidé zanechali. Občas se v pamětech dá narazit na nějakou drobnou vzpouru, teď si vzpomínám na jednu z italské fronty, ale to bylo 27. října 1918.
Do jaké míry jsou v korespondenci znát zásahy cenzury?
Zrovna nedávno se mi do rukou dostala pohlednice jednoho vojáka ještě z výcviku, který píše domů své milé, že veškerá korespondence odteď už musí procházet přes kancelář cenzora, a omlouvá se jí, že není jeho vina, že jí už nemůže psát milostná vyznání. Je tam i trochu úsměvná snaha cenzora obejít, když schválně píše malým písmem, „aby to nebylo znatelný“.
A co identifikace s Československem?
Ta je zřejmá ke konci války. Máme paměti jednoho z vojáků, který se přidal k československým legiím ve Francii. Tam už je identifikace silná. Přijela k nim delegace budoucích československých politiků, zpívají se sokolské písně a cvičí sokolská prostná, mluví se o Masarykovi. Ve stejných pamětech je dokonce zmínka – a to ještě před autorovým vstupem do legií, kdy byl v zajetí – o tenzích mezi Čechy a českými Němci. Ti se mezi sebou báli mluvit německy a k němčině se uchylovali jen, když zrovna žádný Čech nebyl poblíž, protože sami netušili, co je po válce čeká.
Dá se ze všech těch autentických materiálů seskládat obraz doby? Dají se nějak zobecnit?
Možná v tom, že v nich není cítit žádný vzdor, nespokojenost. My si dnes pořád na něco stěžujeme, ale paměti, které jsem četla, vyznívají až fatalisticky. Takhle to je, nedá se s tím nic dělat, je to těžké, kruté, ale nemá smysl se vzpouzet, naříkat, žehrat na osud. To je převládající rys, pro mě překvapivý. A druhá věc, která mě udivila, je, že se lidé po první válce ještě dokázali otevřít, že se neuzavřeli do svých traumat, že měli potřebu se o své často hrůzné zážitky podělit, že se z toho dokázali vypsat, že nemlčeli. Což byl naopak převládající rys po válce druhé a vlastně dodnes.
Jaké další výstupy z toho projektu chystáte?
Český rozhlas v těchto dnech rozjíždí internetovou stránku Před sto lety, kde se budou postupně shromažďovat odkazy na pořady, jež se týkají první války, doplněné o obrazovou galerii, interaktivní historickou mapu Evropy i časovou osu událostí. Vše bude propojeno se sociálními sítěmi a Polní pošta toho všeho bude významnou součástí. Rádi bychom, kdyby vznikla také knížka, protože dochované texty jsou natolik nosné a dokumentující dnes už skoro zapomenutou dobu, že by si to zasloužily. Záleží ale, jaká bude poptávka.
V létě budeme v Salonu publikovat vybrané pasáže z korespondence, deníků a pamětí českých vojáků z první světové války. Seriál, jehož první díl naleznete na salonním webu už dnes odpoledne, připravuje právě Pavla Horáková ve spolupráci s Jiřím Kamenem.