Václav Bělohradský: Nemakačenkové a antipolitika

Současná politická situace v naší zemi si skutečně „nezaslouží komentář“, mysl odmítá o ní uvažovat. Richard Krajčo, frontman kapely Kryštof, zklamaný volič z Ostravska, říká v rozhovoru pro Magazín MfD: „Tohle všech no by se mělo vykopat, přijít nová vláda, nové zákony, nová ústava… to by snad chtělo nějakou revoluci… Já jsem hodně zklamaný volič… a kolem sebe vidím, že nejsem sám, že to jde napříč společností.“

Když si nějaká politická situace už „nezaslouží komentář“, vyrojí se antipolitičtí hrdinové, kteří to znechucení vyhlásí za naléhavý důvod k „očistné akci“, k výměně politiků za „slušné a schopné lidi“.

Vždy, když se v Evropě začne šířit pohrdání politikou, měli bychom si připomenout slovo, které naše pravice usmýkala k bezvýznamnosti – totalitarismus. To slovo v nejobecnějším smyslu označuje katastrofu společnosti, v níž byla totálně zlikvidována politika. Likvidace politiky znamená, obecně řečeno, že se lidem zhroutil svět, že už nežijí ve světě, ale jen ve fragmentu světa, vymezeném a střeženém vládnoucí oligarchií.

Zhroucení světa neznamená jen to, že lidé žijí ve vymezeném prostoru, obehnaném ostnatým drátem, kde se rychle šíří strach, traumata a malost. Znamená také, že lidé jsou viditelní a jejich hlas slyšitelný jen za určitých přísně vymezených podmínek a že hlasy zvnějšku toho fragmentu světa k nim doléhají velmi obtížně. Jen společné jednání a rozhodování, jen sdílení zkušeností a svobodně zvolený společný příběh vytvářejí jeden svět. Vtotalitarismu je jednota světa „životem v pravdě“, který dělá z odvážných jedinců paralelní polis disidentů.

Jednota světa není něco samozřejmě daného, naopak, je výtvorem politických idejí. Co je ale politická idea?

Ve všech italských novinách jsme nedávno mohli číst tuto zprávu: Člun s emigranty ze Sýrie ztroskotal pár desítek metrů od břehu Catanie, emigranti naskákali do vody, věřili, že na břeh dojdou po dně. Moře tam ale klame, je hluboké, šest z nich strhly vlny, zmizeli pod hladinou. Jejich mrtvá těla moře vyplavilo na místě, které se jmenuje Lungomare Playa, kousek od koupajících se rekreantů, nikomu z těch mrtvých nebylo více než třicet. Z těch, co přežili, jich několik zmizelo, ostatní skončili v táboře pro uprchlíky. Na znamení solidarity bude pláž na dva dny uzavřena.

Jaká politická idea může obnovit jednotu světa roztrženého mezi rekreanty a emigranty? Papež František se o to pokusil na ostrově Lampedusa, hodil do moře věnec a sloužil mši na oltáři udělaném ze dřeva takového člunu. Je politickou ideou obnovující jednotu světa globální caritas či moderněji globální občanská společnost a důsledná obrana lidských práv? Je možné spojit v jeden svět rekreanty na dovolené s mrtvolami syrských uprchlíků? To, co nazýváme politické ideje, jsou pokusy o obnovení jednoty takto roztrženého světa. Ktomu může politika využívat nejrůznější zdroje – umění, vědu nebo třeba staré příběhy o vzniku národa či existenciální úzkost před všudypřítomnými nástrahami „doby jedové“.

Pokus o obnovu jednoty světa, který se rozpadl do navzájem nepřeložitelných verzí, dělá z ideje náboženské, morální, estetické, ekonomické nebo vědecké ideu politickou. Vzápadních společnostech například může být obnovena jednota světa jen tím, že do verze světa manažerů růstu Růstu bude stále silněji doléhat hlas těch, kteří trpí důsledky jejich rozhodování; zelená verze světa nás nutí porozumět tomu, že i manažeři jsou postižení, že se nelze nikam ukrýt, společná „správa Země“ je proto politickou ideou nového tisíciletí.

Politika řeší rozpory mezi verzemi světa svobodných lidí, kteří se navzájem uznávají za rovné, proto je nelze ani popřít, ani umlčet. Jednotu světa může obnovit jen politická idea, která donutí znepřátelené verze uznat, že jsou různými verzemi jednoho světa. Takovou ideou je například demokracie, která smrtelný boj mezi proletářskou a buržoazní verzí světa zredukovala na negociaci mezi dvěma legitimními verzemi jednoho světa. Podobně v éře satelitů pohled na planetu Zemi z kosmu je masovou zkušeností, ze všech lidí dělá pozemšťany, i když svět je nadále roztrhán do národních států.

Antipolitika není opačná politika, ale opak politiky, mohli bychom říci. Co je ale opakem politiky?

V první řadě boj na život a na smrt, přesvědčení, že jednotu světa je nutné obnovit válečně, porazit ty, jejichž verze světa jsou neslučitelné s naší verzí světa. Vglobálním světě je v běhu mnoho občanských válek, někdy i genocid, ale válka není v éře globalizace nejrozšířenější formou antipolitiky. Tou je populismus – ideologie, podle níž politici svými nekonečnými spory jen narušují jednotu světa, která je přece každému zřejmá, stačí svěřit politickou moc „obyčejným a slušným lidem“. Jádrem populismu v jeho mnoha verzích je přesvědčení, že stačí převzít už hotový „jeden svět“ z rukou odborníků, manažerů nebo úspěšných lidí vůbec.

Jeden z otců zakladatelů evropské sociologie, skeptický italský aristokrat Vilfredo Pareto, napsal, že „dějiny jsou hřbitovy elit“, každá splní svou historickou roli a je nahrazena. Řekl bych, že dějiny jsou spíše hřbitovy slovníků, které politické ideje generovaly. Když se vynoří nový slovník, jako bys otočil vypínačem – jednota světa je najednou zřejmá, slova nového slovníku se šíří jako epidemie, jsou strhující a lidem vracejí důvěru v budoucnost. Vítězné slovníky se ale užíváním opotřebovávají, je nutné je doplňovat a nakonec nahradit slovníkem novým, který se formoval nepozorovaně pod povrchem slovníku vládnoucího.

Globalizace dělá společnost komplexní a neprůhlednou, politická idea, z níž by se zrodil slovník, schopný obnovit jednotu světa rozbitého do stále více nesrozumitelných a stále více vzájemně se podmiňujících fragmentů, chybí už dlouho, roste proto poptávka po slovnících antipolitických, z nichž je slovo politika jednoduše vypuštěno. Politiku nahradíme „slušnými lidmi“, úspěšnými podnikateli, známými tvářemi, a stát budeme řídit jako firmu.

Chtěl bych tu varovat před dvěma podobami antipolitického slovníku v současném Česku.

První můžeme vyčíst z plakátů, které nedávno zaplavily Prahu. Vidíme na nich Andreje Babiše a Martina Komárka, podnikatele a novináře z MfD. Usmívají se na nás pod nápisem Nejsme jako politici. Makáme. A pod tím ANO bude líp, politické hnutí.

Tyto dvě věty jsou poučným příkladem antipolitického slovníku této doby. Čas plodné práce a podnikání se tu staví proti neplodnému času politiky, která je opakem „makání“. Skrytěji nám ta věta také říká, co je „makání“, tedy opravdová práce třeba ve firmě, kde se rodí bohatství, proto jsou ti, co makají, nadřazeni politikům, kteří se snaží obohatit ne makáním, ale korupcí. „Všechny parlamentní strany mají stejný program: prachy a moc. Chceme do politiky dostat slušné a schopné lidi“ – říká Andrej Babiš.

„Makající“ jsou tak spojenci odborníků, schopných a úspěšných lidí, kteří nehledají laciný konsensus, ale „umějí“. Co všechno asi patří do „říše makání“? Práce politiků ne, práce novinářů ano, ale co třeba práce intelektuálů? Co je asi kritériem „makání“?

Rozhádané koaliční vlády, založené na přeběhlících, korupce poslanců, neobvyklý konec Nečasovy vlády a nakonec zavedení přímé volby prezidenta v rozporu s logikou parlamentního systému, to vše zajistilo tomuto antipolitickému slovníku výjimečnou účinnost. Vnějaké zapomenuté vrstvě českého podvědomí rezonují také, spolu s filmovými komediemi a pohádkami padesátých let, slogany o budování, o práci „matce pokroku“ – nemakačenkové tu neměli místo.

Ekonomická impéria, jako je Agrofert nebo Mafra, se ale nezrodila z „makání“, jako ani žádné jiné ekonomické impérium v Evropě nebo USA. Velké příležitosti k podnikání byly vždy důsledkem politických posunů a radikálních změn mocenských poměrů. V Česku devadesátých let například, v éře transformace, politická rozhodnutí nastolovala jedinečné, neopakovatelné příležitosti k vytvoření „podnikatelské oligarchie“. Bez politicky antisystémové privatizace Mladé fronty do rukou redaktorů by nevzniklo impérium Mafra a novináři toho deníku by nezískali v našem mediálním systému tak významné postavení.

Vítězné politické ideje ustavují horizont, v němž vznikají „příležitosti“ – podnikání a práce se vždy rozvíjejí uvnitř kontextu, který byl nastolen politicky a mocensky. Kontrapozice „makajících schopných lidí“ a „nemakajících neschopných politiků“ je optický klam. „Makání“ je vždy pokračováním politiky jinými prostředky. Vrozhovoru pro Právo říká Andrej Babiš, že „(pověst mu doma kazí) různí novináři a jejich informátoři z řad konkurentů, nepřátel, tedy často lidí, kteří rozkrádali státní majetek“. Není taková formulace pokračování politiky jinými prostředky?

Platón, zakladatel politické filosofie Západu, používal silnou metaforu pro tyranii – byla pro něj incestem, protože jedinec, který se zrodil z obce, ji znásilňuje, chce ji podřídit své vůli. Mohli bychom tu archaic kou metaforu použít i pro pokus podřídit politiku podnikatelské verzi světa, pro vzpouru podnikatelské „obce makání“ proti „lenošivé obci politiky“. „ČR je jako firma, která má deset miliónů akcionářů, kteří jednou za čtyři roky chodí na valnou hromadu“ – říká Andrej Babiš.

Stává se často, že se vyhlašuje za „očistu“ podřízení politiky manažerům, odborníkům, ekonomům, armádě nebo církvi. Je nevyhnutelné, že ti, kdo využili příkladně příležitostí vzniklých v určitém politickém rámci, se pokusí nastolit antipolitickými prostředky takový politický rámec, v němž by se jejich zvýhodnění stalo definitivním.

Proto je tak nebezpečné, když do politiky vstupují podnikatelé, jejichž heslem je, že politické strany mají být řízeny jako podniky a má se v nich makat!

Nejnebezpečnější antipolitický slovník je ale pojetí soudní moci jako opaku politiky. Mám s tím hodně zkušeností z Itálie, mé druhé vlasti: akce Čisté ruce (italsky Tangentopoli – něco jako „úplatkářská obec“) udělala v Itálii ze soudní moci nejúčinnější formu antipolitiky. V kolektivním vědomí byly potlačeny otázky typu: Jak byla legalita, kterou strany porušily, politicky rámována? Proč ilegální financování politiky bylo považováno masově za legitimní? Proč se v Itálii etablovala specifická forma spolupráce mezi podnikáním a politikou, které se později začalo říkat „korupce“?

Italský socialistický poslanec Sergio Moroni napsal před svou sebevraždou předsedovi sněmovny, že „velký závoj všeobecného pokrytectví přikrýval po dlouhá léta způsob působení stran a systém jejich financování“, existovala celospolečenská „tichá dohoda“, v jejímž rámci se „nelegální financování politických stran“ legitimizovalo. Druhý významný sebevrah akce Čisté ruce, klíčový italský manažer Gabriele Cagliari, dodává, že „kriminalizace jednání, na kterém se podíleli všichni“, předhodila zášti veřejného mínění jen některé protagonisty, vybrané náhodně. Italský politický systém je ještě dnes ve stínu Tangentopoli, Berlusconiho definitivní odsouzení považuje významná část italských občanů za zneužití soudní moci k odstranění politického konkurenta, jeden poslanec dokonce hovořil o nepřijatelném soudním výroku, který by mohl vést k „občanské válce“.

V českém tisku začínají obíhat formule, které znějí jako doslovný překlad z italštiny, jako například „prokurátorská republika, soudní mafie, ambiciózní policejně-prokurátorská skupina, která necitlivě sestřelila vládu, nový politický režim s policejními rysy“ nebo dokonce „prezident se objal s policejní a prokurátorskou klikou“. Bylo by neštěstím bez míry a hranic, kdyby se pravice měla vyhlásit za oběť nějakého spiknutí státních zástupců a policejní moci, celá osa pravice – levice by se tak vymkla ze svých kloubů.

Takový tragický vývoj vždycky spouští antipolitická interpretace soudní a policejní moci. Jen korupce na velmi nízké úrovni se dá řešit policejně a soudně. Tam, kde jde o energetické giganty, zbrojní nebo farmaceutický průmysl, zemědělství, naftařské koncerny (pět sester, kvůli kterým USA a VB organizovaly puče všude po světě!), je rozdíl mezi legálním a nelegálním jen otázkou oportunismu – někdy je výhodnější jednat legálně, jindy zase nelegálně. Mezi ekonomikou a politikou neexistuje žádná pevná hranice, moc se vyskytuje ve skupenství ekonomickém i politickém, záleží na okolnostech. I moc soudní je jen skupenstvím politické moci, které plní specifické mocenské funkce.

Rozdíl mezi politickou a ekonomickou mocí má vždy svého pána, ustavuje se negociací, nejčastěji pak vydíráním. Sen o „čistém“ trhu nezávislém na politice by poslední snivci měli urychleně dosnít, taková entita v našem světě není a nikdy nebyla. A žádná nová strana ji nenastolí, s tím je třeba se realisticky smířit. Všechny zákony jsou výsledkem lobbování, ovlivňování, ne bo i vydírání, všechny vznikají v něčím zájmu, nikdy nejsou inkarnací morálky nebo spravedlnosti.

Když je soudní moc pojata jako nástroj očisty společnosti a identifikována s jednou politickou stranou, třeba s levicí jako v Itálii, rozvrat politiky vrcholí. Očisty společnosti nelze dosáhnout policejními a soudními prostředky, musí být tím, co společnost sjednocuje, ne rozděluje – společným programem politických stran, osy lib-lab a celé občanské společnosti. Mezi legalitou a legitimností je vždy větší či menší napětí, co je legální, není nikdy zcela legitimní, a co je legitimní, není nikdy zcela legální, napsal jsem mnohokrát. Pojetí soudní moci jako moci očistné je pokusem udělat z legality inkarnaci legitimnosti – morálního vědomí či spravedlnosti.

Spravedlnost, morálka a zákony se někdy k sobě přibližují, někdy se setkávají, ale nikdy ne na dlouho. V (post)moderní společnosti rychlých změn se od sebe znovu rychle vzdalují a vyvolávají nové nepokoje a protesty. Soudní výrok není morální soud, nemá se spravedlností nebo morálkou nic společného, je nástrojem určité mocenské konfigurace, ničím více být nemůže.

Pokusme se o malé shrnutí. Plakát s Andrejem Babišem a Martinem Komárkem má v sobě zakódované antipolitické poselství, že politika se dá nahradit „makáním“, efektivní prací. Jenže problémem není „makání“, ale jaké cíle tím „makáním“ chceme realizovat, a o tom lze rozhodnout jen politicky. Shodnout se na nějakých legitimních cílech je těžké ne proto, že politici jsou zkorumpovaní, ale proto, že globalizace dělá společnost neprůhlednou a žádné „makání“ ji průhlednější neudělá. Ostatně většina problémů je způsobena tím, že makáme příliš, že jsme příliš odborníky, bylo by třeba žít s větším smyslem pro celek světa.

Podobně soudní a policejní moc se stane nebezpečnou antipolitikou, pokud je pojata jako nástroj „očisty společnosti“. Legitimnost každé legality je problematická, celá řada nelegálních protestů proti „legální“ svévoli globálních institucí a koncernů je legitimní.

Hegel napsal, že „zmatené cesty lidí jsou mnohem více než dokonalé oběžné dráhy hvězd, protože co tak bloudí, je ještě duch“. Mám rád tu archaickou větu, ale dnes bych dodal, že „bloudící politika“ je pořád více než „sebejistá antipolitika“, protože to bloudění je pořád ještě reálná reprezentace nás samých.