Dcery jsou šťastné, ale já chci zpět, říká kubánský publicista Regis Iglesias Ramírez

Jako mladý kluk jsem byl hlavně rocker, poslouchal jsem a pokoušel se hrát rock, což na Kubě automaticky znamenalo, že se dopouštím ideologického zločinu. Brali mě Rolling Stones, Led Zeppelin, Deep Purple a všichni jim podobní. Scházeli jsme se s kamarády v kostele a tam poslouchali vysílání miamských rozhlasových stanic.

Působil v něm kněz Miguel Ángeles Obrero, františkán, který si v castrovských vězeních odseděl celkem deset let. Na malém starém rádiu nám pouštěl rockovou muziku, protože chtěl, aby na jeho faru chodili i mladí lidé.

V té době se téměř každý rockový koncert konal tajně, a pokud na nějaký policie přišla, okamžitě ho rozehnala. Zároveň jsme se ale tehdy chovali hodně neohroženě a na všechny zákazy a příkazy jsme reagovali vyloženě agresivně. Většinou jsme na policajty házeli kamení. Ještě jsme nebyli disidenty v pravém slova smyslu, ani jsme nepatřili k žádnému opozičnímu hnutí. Prostě jsme proti režimu doslova a do písmene bojovali. Nebyl jsem nějak politicky uvědomělý ani kdovíjak vzdělaný. Vadilo mi ale, že nemám přístup k informacím. Takový jako mladí lidé všude na světě. Já měl totiž možnost s rodiči cestovat a viděl jsem, jak to chodí jinde.

Jistě. Rodiče byli novináři, členové zpravodajské agentury Prensa Latina, a pracovali jako zpravodajové v Pekingu a pak také v Tokiu. Já s nimi cestoval, samozřejmě hlavně do zemí socialistického tábora. Ale i ty mi připadaly svobodnější než Kuba.

Samozřejmě jsme se hádali. Byl to střet dvou generací. Ideologický a zároveň mezilidský. Bylo to hodně tvrdé, opravdu hodně. Nakonec ale zvítězil pocit, že jsme jedna rodina a že za sebou musíme stát, i když spolu třeba nesouhlasíme.

Třeba si pro mě každý víkend chodili na policejní stanici.

No vychutnávali si nás, to je jasné. Roztržená obočí a výprasky, to bylo běžné. Asi nejvíc jsem měl nahnáno jednou, když zčistajasna zhasla světla a vrhli se na mě čtyři policajti naráz. Dostal jsem šílený strach i vztek a začal jsem na ně řvát protistátní a proticastrovská hesla. To najednou celou situaci změnilo, protože dokud jsem byl jenom bláznivej rocker, byl jsem někdo, kdo je pouze obtěžuje, ale jakmile jsem napadal přímo režim, bylo opravdu zle.

Když mi dali ten památný výprask a začali mě považovat za nebezpečného, reagoval jsem na to tak, že jsem se i s dalšími kamarády rockery přimknul k hnutí Oswalda Payá. Roznášeli jsme různé výzvy nebo třeba disidentský časopis Pueblo de Dios (Boží lid) do všech kostelů, na ambasády, na golfová hřiště, do divadel, na stadióny.

Samozřejmě! Přesně v tohle jsme doufali! Jenže nám zároveň bylo jasné, jak dalece se naše podmínky od vašich liší. Nás nikdo neokupoval, neměli jsme tak silného, naprosto jasného a vnějšího nepřítele. Vás tohle neobyčejně spojilo dohromady, pocit, že vám byla vaše země ukradená, že je okupovaná sovětskými vojsky. Náš režim se dostal k moci po idealistické revoluci a je udržovaný velmi silnou postavou lídra. To u vás nebylo. A nedá se taky pominout skutečnost, že Kuba je ostrov. A ostrovy jsou vždycky izolovány od vnějších vlivů.

Když začala v Rusku perestrojka a k moci se dostal Gorbačov, mělo to vliv i na situaci ve vaší zemi. My jsme žádného Gorbačova ani žádný proces postupného uvolňování poměrů zažívat nemohli. Castro Sovětům nikdy přímo nepodléhal, vždycky si dělal, co chtěl. A když nás Sověti přestali podporovat ekonomicky, mohla mu být nějaká perestrojka úplně fuk.

Ano a ne. Za těch dvacet čtyři let, co naše hnutí existuje, jsme dosáhli hodně věcí, rozšířili jsme se po celé Kubě. Projekt Varela podepsalo víc než 25 tisíc Kubánců, a nejen podepsalo, ale uvedlo i své nacionále včetně adresy. To je naše obrovské vítězství.

Nejdřív chtěli, abych podepsal papír s doznáním, že jsem agent amerického imperialismu, najatý žoldák a podobné nesmysly. Když jsem to odmítl, následoval týden krutých výslechů, které mě jednoduše měly zlomit. Ničeho ale nedosáhli. Nakonec jsem pro ně sepsal prohlášení o všech našich aktivitách, které byly veřejné – nikdy jsme nebyli žádné tajné hnutí odporu, všechno jsme dělali otevřeně. Pak byl rychlý soud a dostal jsem 18 let natvrdo. Z toho jsem si odseděl sedm a půl.

Prvních dvacet pět dní v havanském vězení Villa Marista vypadalo tak, že jsem byl zavřený na vypolstrované samotce, kde nikdy nezhasínali světlo. Pak mě dali na celu se třemi kriminálníky obviněnými z pašování drog. Následně mě převezli do věznice na východě Kuby v Camagüey. Tam jsem byl osm měsíců, jednou za týden jsme mohli na hodinu vyjít ven z cely, rodině jsem mohl zatelefonovat celkem třikrát a každé tři měsíce jsem měl povolenou jednu návštěvu. Podmínky byly jinak stejné jako ve všech věznicích na Kubě. Tedy hrozné. Špína, šikana každý den, cela velká jen tak, aby se daly rozpažit ruce. A samé extrémy – někdy nás celé dny nepustili na slunce, pak jsme se zase museli na slunci celé dny péct, a tak pořád dokola.

Abych si udržel důstojnost, začal jsem jejich nařízení dovádět do krajnosti. Když vydali nějaké omezující, žádal jsem hned o dvojitou dávku. Takže jsem celé měsíce nevyšel z cely ven na vzduch. Když nám řekli, že dopisy se budou odevzdávat otevřené, řekl jsem, že tedy žádné nebudu psát, a tak jsem celé dlouhé měsíce nepsal rodině. To mě hrozně zocelilo.

Mladší měla v té době třináct a starší patnáct. Rozhodl jsem se, že nechci, aby mě ve vězení navštěvovaly. Nechtěl jsem, aby mé dcery přišly s takovým prostředím vůbec do styku.

Tlak na naše propuštění byl silný z mnoha různých stran. Ze strany mezinárodních organizací, Bílých dam (hnutí žen uvězněných disidentů – pozn. red.), církevních institucí, myslím, že tohle všechno dohromady sehrálo svou roli. Dali nám tehdy na vybranou – emigrace, nebo vězení.

Nechtěl jsem, ale když mě o to požádaly dcery… Celý život žily v diktatuře a celý život měly tátu disidenta, který s nimi navíc sedm let ani nežil. Požádaly mě, abych jim dal šanci na život někde jinde a na život se mnou, chtěly, abychom si ty roky nějak vynahradili.

Nemůžu litovat toho, že jsou moje dcery šťastné. Někde uvnitř mě ale hnízdí velká nespokojenost. Chtěl bych se vrátit. Kdyby to šlo, okamžitě bych odjel zpátky. Na Kubě mám všechny své vzpomínky, celý svůj život. Ve Španělsku nemám nic.