Článek
Václav Bělohradský vyvolal značný ohlas svými kritickými úvahami o korupci a boji proti ní (Salon č. 719, Právo 17. 5. 2011). Varuje, že boj s korupcí je „bludné světélko, které nabízí lidem konkrétní předmět hněvu – důsledky nelegálního jednání jednotlivců, a odvrací tak pozornost od důsledků legálního jednání rozhodujících aktérů systému“. Bělohradského varování souvisí jednak s jeho pojetím korupce jako produktu liberální demokracie a jednak s jeho pohledem na českou korupci jako praktiku s hlubokými historickými kořeny. Na jedné straně definuje Bělohradský oba fenomény příliš úzce a neúplně, což ho vede k jinak neodůvodněnému varování před bojem proti korupci. Na druhou stranu upozorňuje na úskalí boje proti korupci, která si zaslouží hlubší reflexi od těch, kteří se k takovému boji hlásí.
Bělohradský definuje korupci jako „spiknutí proti univerzalismu norem, jehož cílem je nahradit univerzální normy partikulárními privilegii“. Vzniká podle něho pouze v liberálně-demokratické společnosti, protože pouze tam platí, že „nehrát podle pravidel je výjimkou“. To je příliš úzké. Například Jiří Pehe ve své kritické reakci na Bělohradského (uveřejněné v Deníku Referendum) upozorňuje, že „korupce existovala odjakživa ve většině lidských společenství“. Podporu tomuto širšímu pojetí můžeme najít třeba u Polybia, který v období římské republiky vyzdvihuje neúplatnost římských úředníků proti zkorumpovanosti Kartaginců. Co všechno ale máme pod korupcí rozumět?
Definovat korupci není vůbec snadné a česká zkušenost nabízí celou řadu na první pohled nesourodých případů, které do korupce můžeme intuitivně zahrnout. Nejedná se pouze o úředníka či politika, který dostane igelitku s hotovostí od uchazeče o veřejnou zakázku. Půjde také o manažera, který podobným způsobem okrade svou firmu. Korupce zahrnuje i fotbalového rozhodčího, který odpíská zápas tak, aby zvýhodnil družstvo, jehož šéfové mu zaplatili prostitutku, ale také vysokoškolského učitele, který schválí diplomovou práci, o níž ví, že nevyhovuje požadavkům, neboť její autor mu zařídí sponzorský dar na výzkum či na rozvoj fakulty. Takový učitel je stejně zasažen korupcí jako politik, který prosazuje určitý zákon pouze proto, že firma, která si zákon objednala, přispěje na volební kampaň.
Všechny tyto případy spojují lidé, kteří mají uskutečňovat veřejný zájem dodržováním souvisejících pravidel. Namísto toho pravidla za odměnu porušují, čímž povyšují zájmy dílčí a soukromé nad zájem veřejný. Stranou necháváme pokusy o uskutečňování veřejného zájmu porušením pravidel, ať už jsou chvályhodné či zavrženíhodné, o korupci se nejedná. A korupcí samozřejmě není ani sledování dílčích zájmů v rámci pravidel.
Mezi různými druhy korupce je nejnebezpečnější právě ta politická. Souvisí to s Bělohradského rozlišením mezi legálním a nelegálním. Politika je podobně jako ostatní sféry místem nelegální korupce, ale na rozdíl od ostatních navíc dokáže korupční jednání legalizovat. Podobně jako řada jiných činitelů i politik je vázán určitými pravidly při naplňování veřejného zájmu a může podlehnout korupci, když tato pravidla poruší a dá přednost dílčímu zájmu. Už toto selhání je nebezpečnější v politice než jinde. Zatímco jinde jde o osudy jednotlivců a milionové hodnoty, politické rozhodování se týká osudů miliónů a miliardových hodnot.
Tím to však nekončí. Na rozdíl od ostatních činitelů dává politik veřejnému zájmu konkrétní obsah a stanovuje související pravidla. Pokud pojme veřejný zájem jako svůj soukromý zájem (blahobyt rodiny, prosperita firmy), může související pravidla nastavit v rozporu s veřejným zájmem ke škodě společnosti. Nicméně toto poškozování společnosti bude legální. Nebezpečí politické korupce tudíž vyplývá z její dimenze a z možnosti legalizace.
Jedním z velkých literárních příběhů politické korupce je Orwellova Farma zvířat. Orwell tuto románovou bajku píše jako kritiku stalinismu, mezi hlavními postavami najdeme karikatury Lenina, Stalina či Trockého, a dodnes bývá čtena především jako metafora totalitního systému. Farma zvířat je však především velkým literárním dílem a jako každé velké umění přesahuje historický kontext svého vzniku. Svým ztvárněním dokáže oslovit i publikum, pro něž je už původní kontext vzdálený a nepodstatný.
Příběh zvířat, která pod vedením prasat vyženou krutého farmáře, začnou budovat vlastní společnost a skončí jako otroci prasečí oligarchie, vystihuje podstatu politické korupce v obou jejích podobách. Na začátku příběhu prasata, převyšující ostatní svou aktivitou a inteligencí, přicházejí se sedmi přikázáními, která upravují život na farmě. Tato pravidla namířená proti farmářům a lidem obecně zajišťují všem zvířatům vzájemnou rovnost a toleranci. V praxi je však prasata od samého počátku obcházejí a nárokují si privilegia. Vše začíná, když se odmítají s ostatními dělit o mléko a jablka s tím, že pokud se jim obojího nedostane, hrozí návrat nenáviděného farmáře.
To je první podoba korupce. Prasata porušují vlastní pravidla vedena svými soukromými zájmy, které přebíjejí zájem veřejný. Toto jednání ospravedlňují nesouvisející hrozbou. Asi tak jako když v Česku řada inteligentních a schopných lidí využije svých pozic v politice, ekonomice, státní správě či justici k obcházení a porušování zákonů s cílem obohatit se. Veškerou kritiku přitom odrážejí tím, že jejich kritici si asi přejí návrat komunismu.
Tím to však nekončí. Prasata přecházejí k přepisování a odstraňování jednotlivých přikázání. Nakonec zůstane pravidlo jediné, jehož původní znění, „všechna zvířata jsou si rovna“, prasata doplní slavným dodatkem „ale některá zvířata jsou si rovnější“. To je druhá podoba korupce. Prasata legalizují korupční jednání. Zneužívají své kontroly nad pravidly a mění pravidla tak, aby vyhovovala jejich soukromým zájmům. Asi tak jako když se v českém právním řádu objeví anonymní akcie, zdánlivá daňová opomenutí umožňující miliardové úniky a další legální zrůdnosti.
Nadvládu prasat umožňují postoje dalších zvířat. Dobrácký kůň bezvýhradně věří prasatům, všechny své síly dává farmě, a když vyčerpáním padá s nadějí na slíbený důchod, prasata ho prodají na jatka. Pesimistický osel prasatům nevěří, leccos prokoukne, ale žádného odporu schopen není. Tupé ovce jen opakují, co jim prasata nařídí, a svým hlasitým bečením umlčí i nejmenší náznak kritiky. A pokud nestačí bečení, nastoupí psi, kteří jsou prasatům naprosto oddaní. Zkorumpovaný systém se neobejde bez koňských naivků, kteří věří, že elita to s nimi myslí dobře či bez skopových tvůrců veřejného mínění, kteří pouze reprodukují hesla vládců. Neuškodí mu ani oslovští intelektuálové, kteří vědí a mlčí.
Kůň v Orwellově románu umírá jako první, jeho smrt je metaforou zániku důvěry, o niž se společnost opírá a kterou korupce rozežírá. Právě zánik důvěry ve společnosti je tím nejvážnějším důsledkem korupce a důvodem, proč je boj proti korupci zásadním politickým tématem. Nejenže korupce vede k „utajenému státnímu převratu“ zákulisních oligarchií, jak varuje občanská iniciativa Veřejnost proti korupci, ale nakonec rozloží i samotnou oligarchii. Představitelé současné koalice po necelém roce společného vládnutí oznamují, že si navzájem nevěří. Všimli si, že už sami mezitím ztratili důvěru drtivé, čtyřpětinové většiny společnosti?
Společnost bez důvěry se rozkládá. Právní stát, měna, bankovní systém v konečném důsledku stojí na důvěře. Represe představovaná Orwellovými psi může korupční rozklad důvěry zpomalit, nikoliv však zastavit. Systém obvykle končí tím, že se psi vrhnou na prasata – policie a justice se postaví na stranu protestujících. Ale o tom už Orwell nepíše. Jeho příběh končí spojenectvím prasat s jejich bývalými úhlavními nepřáteli – farmáři ze sousedství a rvačkou těchto nových spojenců.
Jakým směrem se má rozhořčení z korupce obrátit, aby vyústilo do společenské obnovy?
Analogie opět nalézáme v české politicko-ekonomické oligarchii, která vyrůstá z prostředí jak bývalých disidentů, tak i svazáckých funkcionářů, veksláků či zahraničněobchodních kádrů. Rvačka oligarchů může dosáhnout epických rozměrů, jako například nedávné a jistě i budoucí boje o vnitro, justici, obranu či dopravu mezi koaličními stranami. Korupci však neřeší. Korupčníci se obvykle nakonec dohodnou a nanejvýše se navzájem vystřídají. Co může tedy alespoň načas rozbít korupční sítě a omezit korupční jednání?
Inspiraci nabízí veterán francouzského protinacistického odboje Stephane Hessel, který loni na podzim publikoval manifest Rozhořčete se!. Tento krátký text třiadevadesátiletého kmeta adresovaný mladým lidem se záhy stal francouzským bestsellerem a svým názvem inspiroval španělské „rozhořčené“ z náměstí Puerta del Sol.
Hessel interpretuje rozhořčení jako základní motor protinacistického odboje a nabízí ho dnešním mladým jako motiv k občanské angažovanosti. Samotného Hessela rozhořčuje především prohlubování sociálních rozdílů ve společnostech, které nominálně bohatnou, a porušování lidských práv v Palestině. Nicméně své důvody nikomu nevnucuje. Naopak vyzývá čtenáře, aby se rozhlédli kolem sebe a našli si vlastní důvody rozhořčení. Důvody, které jim umožní překonat lhostejnost a přispět k historickému boji za svobodu a spravedlnost.
Bělohradský si všímá, že korupce „nabízí konkrétní předmět hněvu“. Jinak řečeno korupce rozhořčuje. Toto rozhořčení se může stát motorem pohybu ke společenské nápravě. Také se však může vybít v mocné, leč jednorázové vlně aktivismu nebo se dokonce obrátit proti zranitelným skupinám či demokracii jako takové. Rozhořčení společnosti v sobě skrývá obrovský potenciál, který může být nasměrován tvořivě, ale také do prázdna nebo ničivě. Aktem rozhořčení nicméně vždy dosahujeme svobody, jež nás na okamžik vyvazuje z obvyklých sociálních, ekonomických a historických vazeb, které jinak spoluurčují naše jednání.
Těmito vazbami definuje Bělohradský korupci v Česku, když mluví o „rozsáhlé a rozvětvené subkultuře, s hlubokými kořeny v minulosti, legitimizující pojetí politiky jako distribuce privilegií“. Pokud by měla být korupce zvládnuta, musí být podle něho její subkultura „vytlačena z našich dějin“. Skepticky poznamenává, že boj s korupcí proto bývá krátký a marný. Skutečně se asi jen těžko můžeme rozhodnout, že vytlačíme korupční subkulturu z našich dějin a v dalším kroku takové rozhodnutí uskutečnit.
Na druhou stranu Bělohradský nepočítá s jiným prvkem českých dějin, jímž je právě schopnost rozhořčit se. Ve šťastných chvílích ji doprovází i schopnost dát tomuto rozhořčení jasný politický výraz, jako tomu bylo naposledy v roce 1989. Boj proti korupci proto není donkichotským pokusem překonat dějiny, který nutně upadne do politického kýče, nýbrž realistickou snahou navázat na podobné osvobozující momenty v minulosti. Jeho výsledkem nemůže být definitivní překonání korupce, která k lidskému jednání patří, nýbrž společenská obnova, která korupční praktiky alespoň načas výrazně omezí.
Jakým směrem se má rozhořčení z korupce obrátit, aby vyústilo do společenské obnovy? Jedním z cílů mohou být nová pravidla, která ztíží korupční jednání, ať už upravují majetková přiznání, průhlednost veřejných zakázek, financování politických stran či řadu dalších oblastí. Pravidla však nestačí, vždy se dají obcházet a zneužívat. Bělohradský má pravdu, když v jiném kontextu říká, že krizi nelze řešit nastavením pravidel, ale „jen vyšší kvalitou demokratické komunikace a větší účastí veřejnosti na rozhodovacích procesech“. Nicméně samotná komunikace a účast veřejnosti, jakkoliv jsou nutné, představují pouze formy, které ke své účinnosti musejí získat konkrétní obsah.
Jakou by měl mít podobu? Samotné rozhořčení je aktem morálním a ani tento obsah se neobejde bez morálního základu, který následně získá politickou podobu. Jako inspirace může posloužit aristotelské pojetí politiky nabádající k pěstování občanských ctností. Nejedná se o nic abstraktního a utopického, jak by se mohlo na první pohled zdát. Můžeme začít tím, že budeme odměňovat veřejným uznáním činy občanského uvědomění a trestat veřejným opovržením toho, kdo na státu parazituje. Cesta to není krátká ani lehká. Případ Libora Michálka, který doložil korupci na ministerstvu životního prostředí, ukazuje, že současná vláda a údajně nezávislá justice postupují přesně naopak. Na druhou stranu z reakcí veřejnosti vyplývá, že významná část občanů se s tím nehodlá smířit a uvědomuje si, že bez aktivní podpory občanských ctností se budeme jen dále propadat do korupčního bahna.
Podobně jako Orwellova zvířata si po vyhnání farmáře stanovila své sedmero, i my jsme se po vyhnání komunistů přihlásili k Masarykovu odkazu demokracie a poctivosti. Orwellova prasata sedmero postupně rozmělnila a úplně překroutila, totéž se stalo s původním odkazem v rukách našich oligarchů. V Orwellově příběhu se ostatní zvířata buď nedokázala rozhořčit, nebo své rozhořčení potlačila pod prasečím balamucením a zastrašováním. My však ten příběh nemusíme opakovat.