Jiří Přibáň: Čekání na vůdce?

Nemyslím vůdce s velkým V, s jehož slovem by se všichni bezvýhradně ztotožnili a jehož vůli by se zcela podřídili. Na to je přece jen tato společnost stále ještě zdravě skeptická a její současná hospodářská a politická krize zatím nemá katastrofální důsledky. Nehrozí nám příchod Vůdce, který by chtěl totálně zničit dnešní demokracii a namísto ní zavést Nový řád. Začínají se ale stále víc nabízet vůdci, kteří by pod záminkou ochrany společnosti, ať již před „sociálně nepřizpůsobivými občany“, korupcí, bruselskou byrokracií nebo aktivistickými soudci, chtěli změnit smysl toho, co si obvykle spojujeme s označením demokratická společnost.

Jinými slovy, žijeme v čase zlomu, kdy se rozhoduje o tom, zda naše demokracie nadále zůstane demokracií ústavní, nebo se stane demokracií populistickou. Útoky politiků na základní pilíře naší ústavnosti rostou, zatímco důvěra v její fungování klesá a k moci se derou ti, kdo slibují voličům nejrůznější formy „politické očisty“. Ze všeho nejdůležitější je tak otazník v názvu tohoto eseje, který značí rizika takové možnosti, ale odmítá ji vnímat jako historickou nevyhnutelnost.

Lze ještě doufat ve vládu práva, nebo už se definitivně prosazuje vláda silných slov, za jejíž velkohubostí se ale vždy skrývá vláda silné ruky? Kde je hranice mezi obyčejným nevkusem a promyšlenou strategií, jak zlikvidovat nejen politického protivníka, ale i všechny instituce, které si v této zemi stále ještě udržely svou nezávislost? A jaká líbivá slova a hesla se dnes předhazují občanům, kteří jsou znechuceni současným stavem a stále ještě doufají, že politiku lze dělat jinak a lépe a hlavně s jinými lidmi?

Každé čekání je stavem nervozity, ale politická očekávání posledních dvou desetiletí se v současnosti ve středoevropských zemích začínají měnit do nebezpečného stavu kolektivní neurózy. Jeho hlavním příznakem je především totální rozpad důvěry, který zasahuje hned tři roviny politického života, totiž důvěru občanů v jejich politiky, důvěru mezi vládou a opozicí a konečně i vzájemnou důvěru mezi členy koaliční vlády jako takové. Bez koaliční důvěry přitom nelze dost dobře zemi vládnout, bez důvěry mezi vládou a opozicí nemůže fungovat stát a bez občanské důvěry se rozpadá samotná myšlenka demokracie.

Současná hluboká nedůvěra tak prostupuje celým politickým systémem postkomunistických demokracií, i když se v každé zemi projevuje po svém. Před dvěma desetiletími sice v Evropě ústavní demokracie zvítězily nad totalitarismem v epochálním politickém zlomu, kterým se završilo to, co francouzský sociolog Raymond Aron svého času označoval za úpadek politického dogmatu a sekulárního náboženství, jakým byl komunismus. Dnes ale sotva plnoletým demokraciím ve střední Evropě hrozí, že se jejich složitá a pracně budovaná stavba zhroutí kvůli nekvalitnímu stavebnímu materiálu.

Nejedná se přímo o krizi Výmarské republiky, která se zpravidla označuje za tragédii demokracie bez demokratů, ale spíš o krizi výkladu samotného pojmu demokracie. Jestliže filosof Karl Popper kdysi označil demokracii za nejlepší způsob, jak zbavit politiky moci bez krveprolití, dnes si mocní pod pojmem demokracie představují především způsob, jak si co nejúčinněji uchovat moc opět na věčné časy. Tito politici se snaží zlikvidovat nejen politickou opozici, ale zároveň útočí i na neosobní vládu práva a obecného zákonodárství. Vzniká tak nová nomenklatura, která se za každou cenu snaží změnit pravidla politické hry, aby získala trvalou politickou převahu a z ní plynoucí ekonomické a další sociální výhody.

Tato nomenklatura již dokázala vytvořit ekonomický systém, který má k tržní ekonomice daleko a můžeme ho spíš označit za kmenové hospodářství, v němž si různé podnikatelské skupiny kupují různé politické strany a jejich elity. Aféra ministra Drobila nebo hospodaření ČEZ jsou výmluvným příkladem takového kmenového hospodářství, které má podobné rysy i v jiných středoevropských ekonomikách.

Nyní jde však o to, že se tato nomenklatura snaží po vzoru kmenového hospodářství vytvořit i kmenovou politiku a k eliminaci oponentů využívá těch nejhorších forem populistické propagandy. Jak například poznamenal v jednom ze svých projevů Viktor Orbán, pravice reprezentuje vlast, a proto nemůže být nikdy v opozici. Však také nová maďarská ústava nahradila republikánský étos kmenovým pojetím národa a jeho státu.

Podobně i bratři Kaczynští slibovali čtvrtou republiku, ve které se Polák již nebude přít s Polákem, korupce bude vymýcena společně s konzumní společností, a kde všichni budou pracovat pro blaho národa. Jako kdyby demokratická opozice byla jen vředem, který musí být odstraněn, aby se konečně obnovila jednota národa a dokončila jeho morální očista, již doposud znemožňovala proradná opozice, ať liberální, sociálně demokratická nebo postkomunistická. Amyšlenka nacionální jednoty kombinovaná s neustálým pocitem vnějšího i vnitřního ohrožení představuje nebezpečnou konstantu i na Slovensku, kde se dodnes vede vyhrocený spor mezi „roduvernými“ Slováky a těmi, kdo se své zemi odrodili, případně by ji přímo chtěli zaprodat cizím mocnostem.

Ve srovnání s ostatními středoevropskými republikami bychom si mohli připadat na první pohled jako stabilizovaná demokracie, ve které se vede boj o politickou moc, ale ne zápas o podstatu režimu. Takové zdání je však klamné, protože nedůvěra veřejnosti je u nás stejným zdrojem politické nestability jako v ostatních zemích a pokusy politiků o radikální ústavní změny sahají až do období opoziční smlouvy mezi ODS a ČSSD na přelomu tisíciletí.

S ostatními středoevropskými zeměmi nás navíc spojuje sociologický jev, kterému polský sociolog Adam Podgórecki říká špinavá sounáležitost. Její podstata spočívá v tom, že vládnoucí elity se umoci drží tím, že jejich členové na sebe navzájem vědí příliš mnoho špinavostí. Podobně jako u kriminálních organizací je míra soudržnosti takové elity na místní, okresní i celostátní úrovni dána mírou vydíratelnosti jejích jednotlivých členů.

Ať se jednalo o rozkrádání stavebního materiálu místními funkcionáři nebo likvidaci politické opozice rozhodnutím komunistického politbyra, spoluúčast na těchto praktikách kdysi zajišťovala loajalitu mezi členy vládnoucí nomenklatury. Jedním z cílů demokratických revolucí roku 1989 bylo rozbít právě tyto skupiny a jejich praktiky špinavé sounáležitosti. Absolutní nedůvěru vůči komunitické vládě měla nahradit důvěra ve vládu demokratickou, která bude založena na obecných zákonech a veřejně kontrolované i ústavně omezené moci.

Kromě schopnosti komunistických funkcionářů bleskově se adaptovat na podmínky svobodné společnosti a udržet si v nich společenské výhody se ale brzy ukázalo, že praktiky špinavé sounáležitosti nejsou specifickým projevem komunistického režimu, ale že se jedná o mnohem hlouběji založený vzorec společenského chování, který vychází z tradiční nedůvěry středoevropských společnosti vůči státu, jeho zákonům a institucím. Naivní porevoluční očekávání, že „vše se v dobré obrátí“, tak vystřídala stejně nebezpečná rezignovanost, že „vše je stejné, ne-li horší než kdysi“. V takovém prostředí se ovšem daří nejen nejrůznějším konspiračním teoriím o spolčení bývalých komunistů a disidentů, ale také tomu druhu populismu, který odstranění všech projevů špinavé sounáležitosti vydává za svůj hlavní politický cíl.

Výmluvným příkladem takového zneužití rétoriky boje proti korupci a za očistu politiky byl úspěch strany Věci veřejné, ale také obdivuhodná proměna části lidoveckých politiků v „progresivní“ morální pravici TOP 09. Vůdci těchto stran dobře pochopili, že zkorumpovanost české politiky vnímá většina občanů jako obrovský problém, který velké politické strany nejenže nedokážou řešit, ale samy se staly jeho hlavní součástí. Pod záminkou boje proti korupci a za očistu politiky se tak k moci dostávají lidé, jejichž politické motivy jsou v lepším případě pochybné a v horším ponuré, ne-li přímo temné.

Problém korupce samozřejmě nelze banalizovat jako součást nějaké politické kultury a tradice. Korupce není nic jiného než společné označení pro ty praktiky, které se v dané společnosti považují za ilegální, a proto trestné, i kdyby byly seberozšířenější. Je součástí obecného kódu, který nám říká, jaké jednání je nepřípustné a normativně nepřijatelné, i když by bylo faktickou součástí naší každodenní zkušenosti.

Korupci jako právní a kriminální problém je tak třeba důsledně oddělovat od populistické propagandy tzv. boje proti korupci. Pro ilustraci naší současné situace může posloužit slavný film bratří Coenů Bratříčku, kde jsi? Jednou z vedlejších dějových linií této skvělé americké variace na Homérovu Odysseu je předvolební boj o guvernérské křeslo jižanského státu Mississippi, v němž se stávajícího guvernéra snaží porazit neznámý kandidát Homer Stokes slibující zatočit s korupčními praktikami. Jak se však ukáže, tento kandidát je současně tajným vůdcem místního Ku-Klux-Klanu.

Za libozvučnými sliby o očištění politiky a „vymetení svinstva“ se tak skrývá nebezpečná vize rasové čistoty a nadřazenosti, o které je naopak neradno otevřeně mluvit, a proto ji lze sdílet a prosazovat jen přes tajná a pokrevně spřízněná společenství. Však také Stokesova kampaň končí neúspěšně teprve v okamžiku, kdy dá na jednom ze shromáždění volný průchod svým rasistickým názorům a neuvědomí si, že rádio to vše vysílá v přímém přenosu.

Vít Bárta a jeho lidé nejspíš film neznají, a tak se domnívají, že v českých podmínkách může být rasismus naopak cestou k moci a posílení stranických pozic. Jen díky výslovným protestům předsedy vlády se tak Ladislav Bátora, muž v čele fašizujícího hnutí DOST, nestal náměstkem „véčkařského“ ministra školství, ale jen jeho poradcem. Veřejnou podporu tomuto extremistovi, který v minulosti kandidoval za ultrapravicovou Národní stranu, přitom vyjádřil i prezident země a kritiku Bátory dokonce s nehorázností sobě vlastní neváhal přirovnat k hilsneriádě. Když se pak prezident usmívá nad seznamy nepřátelských pravdoláskařů, které vyrobil jiný signatář DOST Adam Bartoš, možná by se měl přitom podívat do zrcadla, aby viděl, že se tam na něj šklebí jedna z tanečních figur divokého danse macabre moderních evropských dějin.

Přitom nejde v žádném případě jen o projevy pár pomatenců a špatného vkusu některých politiků a ústavních činitelů i jejich poradců. Jen hlupák by se mohl domnívat, že se jedná pouze o nevážné tlachání, jaká se vedou v českých hospodách a putykách. Pokus vytvořit alianci „politické čističky“ Věcí veřejných s „národně čistým“ prezidentem a jeho sympatizanty je naopak třeba vnímat jako příznak nebezpečí, jaké dnes hrozí české ústavní demokracii. Pokud by byl takový pokus úspěšný, může naši demokracii rozvrátit stejným způsobem, jakým v posledním roce rozvrátil Viktor Orbán maďarskou ústavní republiku a jakým si papírově demokratické instituce přizpůsobují k obrazu svému politici typu Vladimíra Putina.

Spojení populistické rétoriky s českým národovectvím v sobě spojuje dva nebezpečné jevy moderní politiky, totiž představu o výlučnosti národa jako politického společenství s představou o tom, že politice se mají věnovat bohatí manažeři, jejichž bohatství má být zárukou jejich nezávislosti a nezkorumpovatelnosti. Vláda nemůže být jen otázkou manažerství, a proto je třeba technokratické vládnutí vyplnit ještě nějakým kolektivním pojivem, nejlépe kmenovým pojetím národa. Politické spojenectví na ose Bárta–Klaus je z rodu říše osla a stínu, před níž kdysi Voskovec aWerich varovali ve stejnojmenné hře Osvobozeného divadla.

Hrozba, že by se moci ve státě ujala koalice bezskrupulózních manažerů a xenofobních nacionalistů legitimovaná bojem za politickou a morální očistu společnosti, by konečně měla vést i politiky hlavních demokratických stran k mobilizaci boje za ústavní demokracii a k uvědomění si toho, že pokud jejich strany nebudou hájit veřejný prostor demokratické agory, tak na jimi opuštěné místo nastoupí ti, kdo dříve či později „zametou“ ne s korupcí, ale s nimi i s námi se všemi. Zatím nám může být chabou úlevou, že činy a projevy těch, kdo se takovou koalici snaží vytvořit, jsou dosud spíš nešikovné a sebedestruktivní.

Pro české xenofobní projevy jsou typické některé tradiční předsudky, mezi nimiž k nejdůležitějším patří ten o „zlatých českých ručičkách“, které jsou poctivé a pracovité. Bylo by proto chybou udělat si z obskurní postavy Ladislava Bátory a jeho žlučovitě nenávistného hnutí jakéhosi mediálního otloukánka. Tito lidé jsou jen součástí mnohem dlouhodobějšího a obecnějšího tažení proti všem, kdo jsou z nejrůznějších důvodů považovaní za „nepřizpůsobivé“, ať se jedná o nezaměstnané, chudé nebo příslušníky etnických, náboženských či sexuálních menšin. Dobře to pochopili například místní politici v Chomutově a dalších městech, kde dávky vypláceli a hned odebírali jako v nějaké carské gubernii. Ostatně, proč bychom měli doplácet na ty, kdo se neumějí postarat sami o sebe? My žijeme slušně a spořádaně, tak proč oni se chovají tak zvráceně? A není to celé spiknutí deviantů proti nám, normálním lidem?

Na Kusturicově slavném filmu Underground je kromě jiného jedinečné to, jakým způsobem dokázal režisér zpochybnit zavedená evropská myšlenková a politická schémata. Co je na zemi a v podzemí, nelze od sebe oddělit stejně jako Erotovu rozkoš a bohatství od Thanatovy bolesti a totální destrukce. Evropané neustále touží vybudovat civilizovanou společnost tím, že chtějí do podzemí zakopat a vykázat vše, co je ohrožuje, a přitom zapomínají, že jejich životy jsou s tímto podzemím neodmyslitelně spjaté a úzce provázané. Přihlouplý německý doktor se tak ve filmu může vysmívat představě, že pod povrchem evropského kontinentu neustále putují uprchlíci z jednoho místa na druhé, ale jen proto, že nevidí, jak úzce je jeho vlastní život provázán s těmito lidmi, jejichž existenci nevnímá, ačkoli se s nimi každodenně ve svém životě potkává.

Moderní evropské dějiny, to je neustálé prolínání života v podzemí a na zemi a sled válek a zápasů o to, kdo a co skončí v podzemí. Základní politický spor se tu vede mezi těmi, kdo smysl politiky vidí ve vyjednání co nejdůstojnějších a nejrovnějších podmínek pro všechny na zemi, a těmi, kdo se obratnou manipulací snaží držet většinu v podzemí a na zemi si užívat vlastních výsad. Aby byl život v podzemí ovšem přijatelný, musí zde znít válečné sirény a neustále se živit pocit strachu a ohrožení právě tak, jako v Kusturicově filmu.

Nacionalismus je jedním z nejpřesvědčivějších vyprávění, jakým lze udržet lidi v podzemí a současně v nich vyvolávat pocit kolektivní radosti, jakou žádný boj proti korupci a za politickou očistu nedokáže poskytnout. Soukromý podnikatel tak potřebuje k maximalizaci vlastního zisku ještě vnutit voličstvu exkluzivní příběh o suverénním národu, což v naší postmoderní době plné nejrozmanitějších mýtů, virtuálních příběhů a pohádek není vůbec jednoduchý úkol. Zatím se mu to zcela nedaří, ale to neznamená, že by takový den jednou nemohl přijít, jak se to už stalo tolikrát v evropské minulosti.

Ústavní demokracie není jen nekrvavá změna vlády, jak tvrdil Popper, ale také schopnost vytvářet ve společnosti mocenskou rovnováhu a společně s obecným respektem k vládě práva vytvářet podmínky pro to, aby nikdo nemohl být držen násilím v podzemí. Hlavním problémem naší současnosti je, že namísto minimálně nutné rovnováhy jsme svědky pokusů o rozvrácení ústavní demokracie a její nahrazení nějakou populistickou formou, která už se nebude opírat o kritický příběh lidské svobody a občanské rovnosti, ale o démonická vyprávění o potřebě nacionálně etnické sounáležitosti. A rozhodně bychom se neměli uklidňovat tím, že v ostatních středoevropských zemích je tato demontáž ústavní demokracie v mnohem pokročilejším stadiu.