Článek
O hlídačích: Do Jugoslávie sedmdesátých let jsem se vrátil se zkušeností československé nové vlny. Začínal jsem jako televizní dokumentarista, což mi umožnilo cestovat po celé zemi a hledat téma pro první celovečerní film. A našel jsem ho – tehdy měla Jugoslávie otevřené hranice, Tito nebyl hloupý, pustil pryč milión lidí, kteří pak posílali vydělané peníze domů příbuzným. Jenže s tím miliónem jednotlivců odešlo taky milión mozků.
Film jsem pojmenoval Hlídač pláže v zimním období. Jen bylo potřeba vymyslet, jak obejít cenzuru. Zvolil jsem českou cestu – udělal jsem z toho komedii. A přihlásil ji na festival v Pule. Každý film musel osobně schválit sám Tito, bydlel na ostrově a v přístavu čekali na verdikty nervózní producenti – komický obraz. Měl jsem štěstí, že se Hlídač zalíbil Titově ženě, prý se strašně nasmála. Následně uspěl i v Pule, což mi zajistilo možnost točit dál.
O předsudcích: Srbové a Albánci jsou pořád nepřátelé. Je to absurdní. Když jsem jel do Tirany poprvé představit své filmy – bylo to před třemi roky – sám jsem byl obtěžkán předsudky. Čekal jsem, že mě budou vítat v krojích. Nedivte se, jsem taky Srb. Samozřejmě jsem se mýlil. S místními nebylo těžké zavést dialog, povznést se nad přízemní nacionalismus. Ten nacionalismus, kvůli kterému jsem sám za Miloševiče emigroval. V Tiraně jsem se rozhodl, že natočím první albánsko-srbskou koprodukci v dějinách.
O hranicích: Dlouho jsem hledal něco, co mají oba národy společného. A našel překvapivou paralelu se svým prvním filmem. I dnes touží mladí lidé z obou zemí vycestovat pryč. Do civilizované Evropy. Jenže když už náhodou dostanou víza, nemají dost peněz. A především, na hranicích s Itálií a s Maďarskem se k nim celníci chovají příšerně. Znám to z vlastní zkušenosti. Mám dva pasy – francouzský a srbský. Když se prokazuji prvním, pustí mě bez čekání. Když druhým, pravidelně mi prohledávají auto a prohlížejí každou krabičku cigaret.
Líbánky jsou kritické hlavně k Itálii. Byl jsem v táborech, kam soustřeďují albánské uprchlíky. Je to tam otřesné! Nebojím se přirovnání ke koncentrákům. I proto jsem chtěl, aby film jako první promítali v Benátkách. Přijetí bylo dvojaké – Berlusconiho média mě odsoudila, levicové listy podpořily. Nic překvapivého.