Článek
K psaní dramatických textů jste přešla od scenáristiky…
Spíš jsem studovala scenáristiku, ale v životě jsem to nedělala krom jednoho celovečerního animovaného filmu, ke kterému jsem napsala scénář a který skončil velkým fiaskem. Použila jsem v něm postavy z jednoho velmi populárního komiksu, jen jsem jim dala nový obsah. Bohužel nás nenapadlo, že to diváky nebude zajímat, protože chtějí v kině vidět to, co znají z komiksu…
…a pak jste v roce 2007 napsala Smrt Člověka-Veverky, hru s velmi propracovanou formou.
To nebylo hned. Začínala jsem v roce 2003 v Laboratorium Dramatu u Tadeusze Słobodzianka, v kurzu, kam se chodilo jednou měsíčně číst a poslouchat nové hry a také o nich diskutovat. Zároveň jsem absolvovala dílnu u Grzegorze Jarzyny, který na rok otevřel divadlo začínajícím autorům, hercům a režisérům. Poskytl prostor, kde člověk cítil svobodu, kde se o vaši tvorbu skutečně zajímali. Kdyby to tehdy neudělal, nevím, kde bych dnes byla.
To mělo všechno velký význam, protože pokud se divadlo neotevře, tak talentovaní lidé půjdou jinam.
Vaše hra Zmizelé Československo byla inspirována reportáží Mariusze Szczygieła o Martě Kubišové. Ale příběh české zpěvačky je v této hře pouze záminkou. Jen inspirací…
Když jsem psala Zmizelé Československo, četla jsem knihu Natalie Gorbaněvské Rudé náměstí v poledne o demonstraci sovětských disidentů proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Za krátkou demonstraci, kdy tak nanejvýš stihli vytáhnout vlajky, byli posláni do vězení, do blázinců. Absurdita tohoto činu mě fascinovala. Odkud k němu ti lidé vzali odvahu? Museli přece vědět, jak to s nimi dopadne. To je základní motiv mé hry – hrdinství lidí, kteří vystavují svůj jedinečný, neopakovatelný život nebezpečí. A to bez ohledu na dobu či systém…
V té knize je také řada autentických dokumentů psaných sovětskými občany na podporu invaze. To je samozřejmě divadlo, které organizovala vláda, ale na druhé straně si dokážu představit, že obyčejní lidé tomu věřili. Nejen v SSSR, ale domnívám se, že i v Polsku. Věřili, že v Československu skutečně řádí nějaké protisocialistické elementy. Využila jsem tyto dokumenty ve scéně na Václavském náměstí. Všechny postavy, které se v tanku bojí o osud nebohého Československa, pocházejí z autentických dopisů, jež tehdy otiskla sovětská Pravda.
Musíme ale zdůraznit, že hrdinství ve vaší hře není černobílé. Vezměme si třeba postavu Křemílka, jehož statečnost – neopustí svého milence Vochomůrku v nouzi – se v důsledku stává nesnesitelnou.
Ano, černobílosti jsem se snažila uniknout. V Polsku je to teď taková zvláštní choroba. Vezměme si filmy o Popiełuszkovi, kardinálu Wyszyńském, papežovi, Katyni – vše je v nich jen černé nebo bílé, všechny postavy hagiografické, pomníkové. Skuteční lidé takoví nejsou.
Proto je téma hrdinství v mé hře ukazováno i na postavě paní Krtečkové, která se jen snaží přežít v daných hranicích…
Ve svých hrách se často objevujete vy sama jako jedna z postav. Odkud se tato potřeba bere?
Nejen jako postava, píšu o sobě také velmi často v didaskáliích.
Možná je to proto, že témata mých her se mě tak dotýkají, že si v nich pro sebe musím najít místo. Také by mi přišlo nepoctivé, kdybych se jako autorka schovala a pouze popisovala příběh. Jako bych tím čtenářům či divákům říkala, že já jsem si tu věc vyřešila a teď z piedestalu ukazuji, jak to má být. Tak to není, s mnoha věcmi si nevím rady.
A samozřejmě mě to také baví. Hrabat se v sobě a přistupovat k vlastní osobě se sebeironií.
Všechny vaše hry, byť se odehrávají v různých prostředích (RAF, Československo, Francie Kateřiny Medicejské), jsou velmi polské, jsou polemikou s polským národním mýtem; respektive s tím, co z něj udělali bratři Kaczyńští…
Mohu napsat hru, která se bude odehrávat mezi Eskymáky, a stejně bude o Polsku a o polemice s ním. Jenomže po tom neštěkne ani pes. Musela bych být mrtvou nebo v zahraničí uznanou autorkou. Nejlépe obé.
Je velmi zajímavé, co se v současné době děje v polském divadle, o čem píši já a moje generace. Tím, jak se přetváří historie Polska a jeho mýtus, proniká do kultury a také do diskurzu o polské kultuře něco důležitého. Vlastně jsou to otázky o důležitosti kultury. Nezdá se mi však, že by se to výrazně odráželo v psaní o divadle. Objeví-li se takový text na scéně, píší se recenze hlavně na představení. Nikoliv o tom, o čem generace mladých dramatiků vede dialog s polskou tradicí.