Martin Škabraha: Kudy doleva?

Nedávné parlamentní volby přinesly především dva výsledky, jeden dobrý a jeden špatný. Špatné je, že program vítězných pravicových stran není zcela v souladu se zájmy mnoha „obyčejných lidí“; až to voliči pocítí, je možné, že se jejich zoufalství obrátí proti těm, na které útočila nedávno rozpuštěná Dělnická strana; její zákaz sice většina obyvatel podporovala, její agendu však nemalá část v nějaké podobě sdílí. Dobrou zprávou naproti tomu je, že se oběma našim velkým levicovým stranám otevírá prostor k vnitřní obrodě. Z jakých principů by měla vycházet?

Mexický filosof osvobození Enrique Dussel rozlišuje v knize Dvacet tezí o politice (2006, angl. 2008) dva pojmy moci. Pro oba volí tradiční latinské termíny. První zní potentia a Dussel jím míní společnou vůli lidí – consensus populi, jak to nazýval dominikán Bartolomé de las Casas, obhájce původních obyvatel Ameriky před španělskými kolonizátory. Tato moc vychází zdola a je jediným legitimním zdrojem moci institucionální, kterou autor označuje slovem potestas. Ve stopách Karla Marxe vnáší pak Dussel do svých tezí pojem fetišismu a hovoří o „fetišizované moci“, tedy o panství, které vychází z modlářské iluze, že zdrojem moci jsou samotné instituce, resp. samotní potentáti. Panství vyvlastňuje pravý zdroj moci, lidový konsenzus, a politika se nutně stává zkorumpovanou. Podstatou korupce přitom není uplácení jednotlivců, ale porušení samotné „přirozenosti“ politiky (latinské corruptio se může v teologickém kontextu, který je pro latinskoamerickou filosofii důležitý, vztahovat i k narušení lidské přirozenosti prvotním hříchem). Jako korupční je nutné definovat každou politiku, která je – bez ohledu na fyzickou přítomnost úplatků – netransparentní a slouží privátním zájmům. Lid se v důsledku této korupce stává im-potentním (bez-mocným).

V návaznosti na Dussela budu v tomto textu hovořit o politickém fetišismu. Ten nacházím tam, kde politická opatření ztrácí vazbu na životní svět lidí, z něhož jedině čerpají svůj smysl, a získávají přeludnou účinnost samy ze sebe, ze své pravdy, rozklíčované příslušnými experty – asi jako kdyby zázračná moc „svatého ostatku“ vycházela z jeho nadpřirozených magických kvalit probuzených kněžími, bez ohledu na intersubjektivní význam, který do celého aktu vkládá komunita věřících.

Hlavní politický fetiš nadcházejícího období se jmenuje rozpočtová zodpovědnost. Je variantou tradičného pravicového fetiše vyrovnaného rozpočtu, založeného na manipulativním užívání slova dluh. Co je to ale dluh? V jakém smyslu je nezadlužená země, která sice neutrácí za mandatorní výdaje, avšak dlouhodobě neřeší sociální problémy, jež vedou k propadu části obyvatelstva na úroveň tzv. underclass, k erozi sociální soudržnosti a všeobecné nedůvěře? V jakém smyslu stát „nezadlužuje naše děti“, když ignoruje hlasy „zelených extremistů“ a bezohledně těží fosilní suroviny, devastuje krajinu a nechává po sobě masy toxického odpadu? Za takových okolností je vyrovnaný rozpočet jen sumou peněz, které nejsou „kryty smyslem“ – jsou to čísla, a nic víc.

Politika rozpočtové zodpovědnosti se však opírá nejen o fetišismus ekonomický, ale také morální. „Strašák Řecko“, užívaný bez jakékoliv analýzy celého případu, má s kazatelskou nesmlouvavostí přinášet průzračně jednoznačné poučení: kdo nešetří a včas nesplácí dluhy, když už nějaké má, ten si musí přičíst následky; za hříchy přichází trest. A tak „musíme šetřit“, musíme se všichni uskromnit, přinést v horších časech oběti – říkají „zodpovědní“ politikové, aniž by byly vzneseny otázky typu: Jakou měrou se na rozpočtovém schodku podílí neprogresivní zdanění? Budou lidé vnímat jako legitimní, když se dluh bude splácet jen omezením veřejných výdajů, což ti bohatší ustojí bez větších problémů? A nejsou různé formy zadlužení nutnou součástí kapitalistické ekonomiky, v níž nesmí stát vybírat příliš velké daně, ale musí utrácet za obsluhu hospodářského růstu (infrastruktura, placení externalit či selhání bankovního sektoru, udržování koupěschopnosti obyvatelstva, atd.)? Když seškrtáme část výdajů na sociální opatření, nepřenese se státní dluh do většího zadlužování domácností, neschopnosti splácet hypotéky, apod.?

Musíte šetřit, jinak si následky přičtěte sami! dozví se „sprostý lid“. Není ale v současné západní kultuře lidská důstojnost spjata s ekonomickým statusem, s tím, že si mohu koupit alespoň druhořadou náhražku toho, co si mohou dovolit čím dál bohatší bohatí? Oni také šetřili? Kdy? Na burze? Nebo v kolotoči kupónové privatizace? Jestliže ten, kdo je bohatý, je takový proto, že šetřil a pracoval, pak chudoba cti tratí – ten, kdo je chudý, totiž evidentně rozhazoval a nepracoval. Nebo můžeme tenhle do očí bijící nesmysl odmítnout – a prohlásit, že morálka je jen modla stvořená ze lží a tedy je sama nemorální. Je takový závěr nutný?

Každé modlářství potřebuje své kněze. Ikonou českého pravicového fetišismu je paradoxně, ale příznačně kníže. Plebejský národ vzhlíží k postavě aristokrata, který je zárukou nezkorumpované politiky. Symbolem této „garance“ je bohorovný spánek, jemuž se šlechtic oddává vždy, když politici „kecají blbosti“. Pravý aristokrat vyniká indolencí – jsou prostě věci, které ho nevzruší. Pohrdá ale obyčejnými lapky, neboť jejich způsob obohacování má za historicky překonaný a ve své blízkosti ho nestrpí – mohl by někomu připomínat právě tu historii.

Snad je v té popularitě dobráckého šlechtice i kus historického resentimentu, touhy po spásném „návratu krále“, moudrého a ctnostného panovníka; vždyť zrušením monarchie a šlechtických titulů v naší zemi začalo bolestné 20. století, na které bychom někdy nejraději zapomněli. A tak je v tom knížeti možná odlesk samotného knížete země české – a naděje, že se probudí.

Žádný kníže ale není, jsou jen jeho kněží. A kalouskové. A ti nespí nikdy a nejlíp vidí, když se zhasne.

Jenže i levice má svůj fetišismus. Neblaze proslulý 13. důchod je pouze křiklavý případ obecnějšího problému – jako by solidarita mohla být věcí či dokonce balíkem peněz, který potentáti dají svým voličům/klientům. Chyba samozřejmě není v samotném principu přerozdělování, ale v tom, jakého systému je součástí (a jednou z hybných sil). Poptávka po sociální jistotě v podobě státních dávek je důsledkem ekonomické nejistoty, generované pracovním trhem. Kapitalistický růst, který si ekonomickou nejistotu jednotlivce vyžaduje jako „motivační faktor“, je přitom jediným zdrojem prostředků, z nichž lze onu poptávku po relativní sociální jistotě uspokojovat – takže abychom mohli řešit důsledky ekonomické nejistoty, potřebujeme k tomu právě ten mechanismus, který ji způsobuje.

Jestliže tedy spor levice s pravicí bývá někdy vnímán jako alternativa stát versus trh, jde o typické falešné zadání. Sociální stát je totiž v současném kontextu spíš součástí kapitalistické ekonomiky, prohlubuje závislost na ní, a tím i vyvlastnění moci, kterou by lidé mohli disponovat. Hrozba seškrtání sociálních výdajů, strach z pádu mezi „socky“ a větší ochota podřídit se konkurenčnímu prostředí pracovního trhu jsou umožněny právě závislostí na zmiňované formě „sociální jistoty“. Nemluvě už o tom, že přerozdělované prostředky mohou při dnešní míře propojení politických a ekonomických elit plynout do kapes podnikatelské elity spíš než kamkoliv jinam – a to bez toho, že by se předávaly příslovečné obálky.

Soustředění se na stát jako (falešnou) alternativu kapitalistického trhu dnes znamená pomíjet skutečné alternativy, jejichž realizovatelností je třeba se zabývat. Levice by měla především obnovit ty své myšlenkové zdroje, v nichž jsou uchovány anarchisticko-kolektivistické ctnosti, tedy to, co Enrique Dussel nazývá potentia a co nelze zaměňovat s populistickým nasloucháním „veřejnému mínění“ (to je jen další z politických fetišů).

Je chyba přenechávat rétoriku minimálního státu pravici. Současná levice by si měla položit otázku: Jak formulovat takové pojetí státu, které by solidaritu nereglementovalo shora ani ji neponechávalo jen charitám, ale vytvářelo by prostor pro samoorganizaci občanů, včetně dostatečného prostředí pro nekapitalistické ekonomické modely? K tomu jednu banální, ale zapomínanou skutečnost: zatímco trh je starý jako sama civilizace a je svým způsobem asi opravdu „přirozenou institucí“, kapitalismus tu máme pár století a přirozeného je na něm zřejmě velmi málo. Levicové laisez-faire by se od pravicového mělo lišit v tom, že „osvobozením“ lidí od státní kontroly je nevydá daleko účinnější a ještě více vyvlastňující kontrole ze strany trhu (švarc-systém jako vytoužené smazání hranice mezi podnikatelem a nezaměstnaným), ale vrátí jim část moci, jíž jsou údajně zdrojem. (Už tato formulace ovšem ukazuje svou nevhodností hloubku problému – lid je zdrojem, a jako takový má být vytěžen a zpracován.)

Podobné teze sice možná najdeme v dlouhodobých programech komunistů i sociálních demokratů, zdá se však, že pravdu měl Michael Hauser (Deník Referendum 26. 3. 2010), když dlouhodobý program ČSSD označil za „fíkový list, který má zakrýt smutnou reálpolitiku této strany“.

Nejtěžší boj bude ale muset levice svést s kulturním paradigmatem, které si s sebou nese od 19. století a kterým výrazně v posledních desetiletích otřásla ekologická problematika. Mnohá „zelená“ témata lze do tradičního levicového slovníku přeložit ještě poměrně snadno. Fosilní suroviny, pitná voda a čistý vzduch, přírodní parky, kam lze utíkat před civilizací, obecně schopnost prostředí vstřebávat negativní efekty hospodářského růstu, to vše jsou veřejné statky, které patří všem. „Proti srsti“ jde však mainstreamové levicové ideologii jiný důsledek ekologického osvícenství.

Pravicoví politikové se proti „rozhazovačné“ levici často vymezují svou ochotou přijímat i „nepopulární opatření“. Levice to v tomto ohledu má leckdy snazší, štědrý sociální stát je většině lidí jistě příjemný. I ona by se ale měla naučit říkat střední třídě nepříjemné věci. Ne kvůli státnímu rozpočtu, ale kvůli ekologické odpovědnosti, přesněji řečeno odpovědnosti spotřebitelské. Jde přitom primárně o problém kulturní, o to, jaký status zaujímá materiální blahobyt v naší společnosti.

První důvod, proč je třeba nevyhýbat se tolikrát omílané kritice konzumerismu, je v tom, že nezodpovědné spotřebitelství výrazně narušuje solidaritu jako klíčovou levicovou hodnotu, již je třeba chápat celospolečensky a internacionálně. Hypermarketová kultura přímo vede spotřebitele k ignorování toho, jakou cestou a z jakých podmínek se dostalo kupované zboží až do regálu. Je to forma organizované bezohlednosti, odvádějící pozornost od vykořisťování jiných, „neviditelných“ lidí i od dopadu privátního požitku na veřejné životní prostředí. Jsme to, co jíme (a co jedí naše auta).

Druhý, možná ještě důležitější důvod je, že konzumeristická kultura nás zaplétá do infernálního kruhu, jak jsem jej načrtl již v souvislosti s rolí sociálního státu. Nadbytek jako znak soudobé „aristokratičnosti“ je vidinou fungující podobně jako onen pamlsek, který důvtipný majitel pověsil před nos svého osla: abychom jej dosáhli a nestali se „sockami“, jsme ochotni stávat se dobrovolnými workoholiky a proměňovat to nejcennější, co máme, totiž čas, v peníze, které pak ale na ten (ztracený) čas už nejdou proměnit zpátky. Levice by se toto téma měla pokusit zvednout ne navzdory, ale právě kvůli svým materialistickým východiskům. Konzumerismus, ač se tváří jako příklon k tomuto světu, je totiž třeba kritizovat stejně, jako Friedrich Nietzsche kritizoval upadlé křesťanství – je to znehodnocení vezdejšího života ve prospěch života náhražkovitého, vymyšleného kněžstvem. Církev je tu metaforou pro každou marketingovou agenturu, prodávající něco, co pravděpodobně ani neexistuje. Všechny hypermarkety jsou svým způsobem fiktivní – jsou plné zboží, které jakoby spadlo z nebe.

Kritika nadbytečného konzumu se přitom nevylučuje s bojem proti opravdové chudobě, naopak: může pro ni otevírat oči. Tato kulturní proměna si ale žádá daleko obecnější základnu, než jakou může disponovat samotná levice.

Ještě více však bude úspěch obrozené levicové politiky záviset na celospolečenské reflexi tam, kde se jedná o samotný status politiky a o politickou kulturu. Stejně jako patří k politice konflikt a stranické zápolení, tak k ní náleží ohled na zájmy celku, reprezentované principy, o kterých se nevede předvolební boj, protože jsou samozřejmostí a všichni by je měli respektovat. Pokud tomu tak není a dotyčné principy se stávají municí v předvolebním boji a následně kapitálem v povolebním vyjednávání (něco za něco), jde o projev opravdu systémové krize. Když se např. o programovém bodu „boj proti korupci“ diskutuje právě jako o jednom z programových bodů, který je nutné „vyhandlovat“ za ústupky v jiných bodech, stává se takový bod sám prostředkem korupce. Neexistuje v takové situaci strana, která by změnila věci k lepšímu, a neexistuje ani žádný kníže, který by vystoupil z blanické hory a spasil zkoušenou zemi.