Filip Renč: Hlava medúzy bude spíš psychologický než akční seriál

„Pojďte se podívat,“ zve k počítačovému monitoru Michal Isteník alias ajťák Martin své policejní kolegy. „Pročetl jsem Lukášovy záznamy a často se tu opakují slova ,Místo, kde moje láska spí‘!“ Nad stolem se skloní Petra Bučková a Jiří Dvořák a z jejich rozhovoru vzápětí vyplyne, že kriminalisté právě řeší vraždu mladé dívky.

Jak se dozvíme později, je to zároveň poslední z osmi případů osmidílného seriálu. Jeho vyšetřování se v něm zároveň protne s osobní linkou šéfky čtyřčlenné party kriminalistů Karin v podání Jitky Čvančarové. Prochází všemi předešlými epizodami a týká se jejího bratra Erika. Dnes se sešli na place všichni čtyři představitelé vyšetřovacího týmu, což prý nebylo při zhruba devadesátidenním natáčení až tak běžné.

„Byli jsme poslední v Evropě, kdo na jaře při příchodu pandemie ještě točil, a taky první, kdo znovu začal. Jsem na brněnský štáb hrdý, že se nebál. Naštěstí jsme všichni zdraví a snad už to v pořádku dotáhneme do konce,“ říká režisér Filip Renč. Do finále zbývá štábu už jen pár natáčecích dní.

Na scénáři Petra Hudského, který pro brněnské studio ČT napsal už tři řady seriálu Labyrint, prý Filipa Renče nejvíce zaujala skutečnost, že nejde jen o čistě profesní kriminální případy ze současnosti. „Bude to spíš napínavá psychologická než akční detektivka, psychothriller. To je mi blízké, mám rád dramatické situace, vyhrocené vztahy, pohled do duše lidí, kteří se ocitnou na hraně zákona, a v tom jsem si jako režisér i celkem jistý,“ popisuje a dodává, že by seriálu rád dal tak trochu i tvář francouzských a italských detektivek ze 60. let minulého století, a to včetně hudební stránky.

„Zločiny, které náš tým řeší, jsou mimořádně závažné. Místo brutality, krve a násilí však chceme divákovi nabídnout napínavou podívanou, která vyplývá z důmyslnosti pachatelů i policistů,“ představuje nový seriál kreativní producentka Jiřina Budíková, v jejíž skupině vznikl i populární Labyrint režiséra Jiřího Stracha. „Zejména hlavní hrdinka Karin by si měla diváky získat svojí profesionalitou, empatií a přirozenou intuicí,“ dodává.

Renč, který v brněnském studiu natočil například už triptych Vetřelci a lovci, se domnívá, že díky Jitce Čvančarové by seriál mohl dokonce získat víc divaček než diváků, přestože muži obvykle vyhledávají detektivky a krimi přece jenom víc: „Jitka se toho zhostila naprosto skvěle. Je velmi ženská, ale přitom vás snadno přesvědčí, že by mohla velet chlapům a vést tým kriminalistů. Já jí věřím každé slovo.“

Se svojí první postavou policistky se herečka prý snadno sžila. „Je to asi poprvé, kdy využívám značnou část svojí vlastní mužské energie. Je to moc fajn postava, mám ji ráda. Je racionální, ale i intuitivní, má respekt,“ přibližuje roli, kvůli které absolvovala výcvik se zbraní. „Bez něj by to nešlo, to nenahrajete, nácvik musí být vidět. Rozhodně bych o sobě ale nemohla říct, že teď umím střílet,“ vysvětluje. A jaký má ke zbraním vztah? „Pozitivní přímo ne, ale vnímám je jako potřebné. Jako máte hrníček na kafe, tak máte zbraň na obranu,“ dodává.

V seriálu je jejím nejbližším parťákem Jiří Dvořák, který svoji postavu charakterizuje jako „stárnoucího šedého vlka“ bez nějaké výrazné charakterové vlastnosti, funguje prý hlavně jako zkušený člen týmu.

Přestože rolí policistů má za sebou už poměrně dost, odborné poradce potřebuje stále. „Někdy je tedy potřebují spíš režiséři, ale jak známo, oni si to stejně vždy udělají, jak chtějí, protože film musí být pro diváka atraktivní, není to dokument,“ dodává.

Díky tomu, že se s odborníky potkává na place už roky, tak se prý „na kluky v uniformách“ začal dívat trochu jinak než kdysi. „Není jim co závidět, musí se potkávat se spoustou věcí, které opravdu nejsou hezké. Komu čest, tomu čest.“

Pokud jde o detektivní a krimi žánr, má ho prý rád i jako čtenář a divák. „Můj tatínek sbíral Dicka Francise, měl od něj všechny knížky. Takže jsem v tom tehdy docela ležel. Když je detektivka dobrá, rád si k ní sednu i dnes. Oblíbeného detektiva ale nemám, ani herecký vzor,“ dodává.

Jiřího Dvořáka a Jitku Čvančarovou, kteří představují zkušené členy týmu, doplňuje ještě dvojice protikladů: akční policistka Sabina v podání Petry Bučkové, která ráda pracuje v terénu, a Michal Isteník coby ajťák. Na první pohled je to outsider a otloukánek týmu, z kterého si všichni dělají legraci, ale jak říká se smíchem jeho představitel, nakonec všechno vyřeší právě on. „Kolegové ze mě měli v terénu obavy, a tak mě přesunuli do kanceláře. Já tam vždy přijdu na něco důležitého, zavolám jim a oni pak na place slíznou tu smetánku,“ shrnuje. „Bez něj bychom se v podstatě nehnuli z místa,“ směje se Dvořák.

Natáčelo se v Brně a v okolí, ale také na Blanensku. Vedle čtveřice hlavních hrdinů se v jednotlivých epizodách představí například Igor Bareš, Hana Maciuchová, Arnošt Goldflam, Pavel Kříž, Lenka Vlasáková, Pavel Řezníček nebo Ladislav Frej.

Je to takový honicí pes. Má ráda akci, takže využije každou příležitost vyrazit do terénu. Ráda klame tělem, je milá a přátelská, ale ve výslechové místnosti se pak změní. Režisér Filip Renč o ní říká, že je to takový babochlap, a já s tím jako Sabina souzním. Funguje hlavně jako členka týmu a představuje v něm akční prvek. Z jejího osobního života se divák zas až tolik nedozví, ale já pro ni mám v duchu vybudovaný velký příběh.

Mám ráda uniformy, možná jsem i ovlivněná tím, že táta byl voják. Když jsme si jako děti hráli, nikdy jsem nebyla Nšo-či, vždy jen Vinnetou. Jako dítě jsem byla živel. V dospělosti jsem akci objevila až v 35 letech. A dnes, kolem čtyřicítky, jako když to najdu! Začala jsem trénovat s kaskadéry, i když tělo má samozřejmě v mém věku už nějaké limity. Nemusela jsem se k tomu ale nijak nutit, moc mě to bavilo. Potkala jsem se i s policisty, dokonce i s nějakou SWAT jednotkou. Zajímalo mě to už dřív, ale teď to u mě najednou propuklo. I když v tomhle seriálu nevyužiju všechno, myslím, že se mi to neztratí. A moc mě baví střílení, přestože jsem pacifistka. Líbí se mi nasměrovat nějakou sílu na cíl, zklidnit dech a poslat ji tam, ať už je to terč nebo plechovka.

Myslím si, že ano, i když určitě nebudu každý týden na ranči nebo na střelnici. Ale už teď je to tak, že se mi o tom každý týden zdá.

Nevím, jestli přímo užila, ale hned se mi vybavil běh v podzemí bohunické nemocnice, které je naprosto úžasné, tam to totiž vypadá jako ve Vetřelcích. Běželi jsme tam plnou rychlostí asi čtyřicetkrát, a to jsem v sobě tedy objevila sprintera, kterého jsem dosud neznala. I když občas běhám.

Každý případ je velmi zajímavý a vyplyne z něj, že vlastnosti, které vedou ke zločinu, máme všichni v sobě. Pouze nějaké životní okolnosti pak dotyčného člověka dovedou k tomu, že se stane vrahem. Každá epizoda nás taky zavede na zajímavou lokaci, myslím, že to bude pohledný seriál. Točili jsme třeba na zámku Kunštát, ve westernovém městečku Bohunice nebo ve vinařské oblasti u Bořetic.

Detektivek jsem přečetla spoustu a viděla jsem spoustu seriálů, i zahraničních, samozřejmě. Vždyť koho z nás by nezaujal švédsko-dánský seriál Most, kde je hlavní hrdinkou autistická vyšetřovatelka. Asi není herečka, kterou by Saga nezasáhla. Pokud jde o knížky, tak miluji klasiku, Agathu Christie. Hlavně ale poslouchám rozhlasové hry, víc než audioknihy, to je nějaká moje úchylka. Odmalička jsem byla nalepená na dráťáku a poslouchala dobrodružné příběhy.