Faust jako obraz nejhoršího z možných světů

Kušej je známý svým radikálním režijním rukopisem a v tomto směru nezklamal ani jeho Faust. Tříhodinová inscenace je především velkou show s mnoha audiovizuálními efekty.

Začíná od konce druhého dílu, od slavné věty, v níž Faust dozrál k „poslednímu závěru moudrosti“ („Poslední závěr moudrosti je ten: / jen pak jsi hoden svobody a žití / když rveš se o ně den co den.“).

Kušejův Faust ale není činorodý zúrodňovatel neplodné země, který se kochá vidinou nového žití, ale ničitel a vrah, který nechá s velkou scénickou pompou vybuchnout chatku Baucidy a Filemona, a jehož lodě dovážejí ve velkém drogy. Tomuto Faustovi nebude přáno dojít k okamžiku slasti, v němž by chtěl spočinout. Nedošel na konec, ale bloudí po věčné oběžnici prázdnoty.

Co tomuto vyhořelému vyvrženci, který už sám dospěl na samou hranici zkázy, může přinést Mefisto, je vlastně záhadou. A přece - Mefisto se stává jeho kumpánem, který jediný dokáže naplnit jeho zvrácenou touhu po ničení v nejrůznějších podobách. Tvoří dokonalou dvojku, která si vystačí bez trójské Heleny, sfing, obrů či homunkula, to jsou jen omšelé rekvizity ve světě, který předčil nejsmělejší vidiny pekla.

A tak tu místo toho jsou scény divokého, násilného sexu, orgiastického i lesbického, zhulených prostitutek, drsného kickboxu a samozřejmě i teroristů s dětským sebevražedným atentátníkem. To vše hojně provází krev, sperma a dým.

Svět tu představuje obrovitá, na točně umístěná industriální konstrukce, ponurá a odpudivá, z níž ostře vystupuje bíle nasvícená kóje pro scény s Markétkou. I ta je tu vlastně zbytečná, protože Faust už čisté lásky není schopen a jeho dvoření se Markétce vyznívá do trapné směšnosti.

Není z toho cesta ven, protože nebe už dávno neexistuje, takže Markétka, natož pak Faust nemají šanci na spasení. Vše se obloukem vrací k velkému vstupnímu gestu ničení a výbuchu, jež rámuje celou faustovskou show, a tu uzavírá Mefisto monologem o věčné nudě a prázdnotě. Dokonáno jest.

Takový výklad Fausta, k němuž směřuje i Kušejova radikální úprava textu obou dílů Goethova dramatu, je jistě možný, ale ve své tezovité průhlednosti se záhy stává jednotvárným, pokud se tedy divák nespokojí s vizuálními efekty a hromaděným násilím.

A to i přes silné herecké výkony. Vynikající byla Bibiana Beglau v roli lesbické Mefistofely, jejíž ženská podoba ale nemá v celku inscenace, zejména ve spojení s Faustem, zas až tak výrazné opodstatnění. Je démonická, znuděně cynická, charismatická, ale je to de facto velké herecké sólo, nikoli smysluplný vztah.

Poněkud indiferentní Faust třiapadesátiletého Wernera Wölberna se Mefistovi co do charismatu, a to jak mužského, tak i jevištního, vyrovná jen stěží. Je to do značné míry dáno i faktem, že jeho postava - v duchu Kušejova výkladu - postrádá jakýkoli vývoj. Ale i tak působí spíše jako chlápek, jemuž se věci dějí, než který je jejich spolutvůrcem.

Výborné výkony podaly i Silja Bächli jakožto Čarodějnice, Hanna Scheibe jako Marta a Andrea Wenzel jako Markétka. A v neposlední řadě i početné sbory demonstrující v pečlivém secvičení a maximálním nasazení jednotlivé výjevy Kušejovy scénické show.

Další výlet organizovaný Pražským divadelním festivale německého jazyka povede 11. listopadu do Drážďan, do tamní scény Staatsschauspiel na adaptaci Kafkovy Ameriky z pera Pavla Kohouta a Ivana Klímy. Pražský program festivalu začíná ve čtvrtek 5. listopadu, kdy ve Státní opeře uvede berlínská Volksbühne inscenaci Der Die Mann.