Článek
Začínala jste zpívat už v dětské dívčí kapele Friends. Kdy to bylo?
Bylo to už na prvním stupni základní školy. Daly jsme se dohromady s kamarádkami a psaly jsme si vlastní písničky. Když se na ně dívám dnes, myslím si, že vzhledem k našemu věku byly docela invenční. Byly sice trochu kostrbaté, ale při vystoupeních pro kamarády a rodiny měly docela úspěch.
Použila jste nějakou z té doby později?
Kdepak, nechala jsem je v šuplíku. Ale jestli jednou budu slavná, tak je vydám jako bonus k nějaké desce.
Kdy budete slavná?
To jsem samozřejmě myslela v nadsázce. A když v té nadsázce budu pokračovat, musím vám říct, že je to těžké odhadnout. Ale třeba to jednou přijde.
Snila jste už na prvním stupni základní školy o tom, že budete zpěvačka?
Brala jsem to už tenkrát strašně vážně. Vždycky jsem chtěla být zpěvačka, proto jsem také založila kapelu. Když mi pak bylo patnáct, vzpomínala jsem na to a říkala si, že když jsem mohla psát písničky tehdy, můžu je přece psát dál. Přemluvila jsem rodiče, aby mi koupili kytaru, naučila jsem se akordy a začala vymýšlet melodie.
Vzpomínáte si na první svou písničku, u které jste měla pocit, že je hezká?
Přišla až později, napsala jsem ji asi ve třeťáku na gymplu a jmenuje se Schizofrenik optimista. Byla to má první dospělejší písnička, už jsem v ní nezpívala jenom o klucích a o tom, jak mě nechtějí. Byla jsem za to na sebe hrdá, ale trochu jsem se bála, jak ji přijme okolí právě pro to, že to není typická vztahovka. Reakce byly dobré, a tak jsem se s ní přihlásila na soutěž Kremnické laso, kde jsem vyhrála v kategorii nejlepší autorská písnička.
Pomohlo vám to v kariéře?
Určitě ano, protože v reakci na to přišla pozvánka na první festival a já začala koncertovat.
Mluvila jste o tom, že vás nechtěli chlapci…
Ano, byl to můj problém a trápilo mě to. Psala jsem mimo jiné i písničky o imaginárních milencích, které jsem si vysnila.
Vysnila jste si typ člověka, který by se vám líbil?
Přesně tak. Vymyslela jsem si pro mě ideální prototyp muže. Ale aby byl ten příběh napínavější, tak jsem se s ním v jedné písničce rozešla.
Našla jste později někoho, kdo by prototypu vašeho hrdiny vyhovoval?
Ano, splnilo se mi to. Byly to prorocké písničky. Ale nemělo by to vyznít tak, že jsem psala jen na toto téma. Mé první písně byly i o mých vnitřních rozpoloženích, o pocitu outsidera a věcech, které holka na gymplu prožívá.
Jak ale člověk, který se cítí být outsiderem a přehlížený zástupci opačného pohlaví, vyleze na pódium s kytarou a zpívá?
Asi jsem v sobě měla i trochu exhibicionismu. Když jsem byla mezi kamarády, tak jsem je vždycky ráda bavila, vymýšlela si hlouposti a poutala tak na sebe pozornost. Dnes mě baví postavit se na pódium, zpívat nějaký svůj příběh a hledat mezi diváky spřízněné duše. Když se najdeme, a ono se to pozná, tak je nás na vlně toho příběhu víc a já se necítím sama. Jistým způsobem mi to pomáhá. Uvědomuju si, že nejsem jediná, kdo má problémy, sny či radosti.
Cítíte se stále být outsiderem?
Teď už ne, jsem vyzrálejší. Ten pocit se týkal spíše střední školy.
Jak došlo k vašemu uměleckému spojení s Xindlem X?
Poznali jsme se před dvěma lety. Vyhrála jsem ve slovenském Rádiu Max soutěž Rebrík a cenou bylo, že vystoupím jako host nějaké populární skupiny. V porotě byl i někdo z týmu Xindla X a dohodlo se, že budu zpívat na jeho koncertě. On si mé vystoupení poslechl a asi se mu líbilo, protože mě pozval jako předskokanku na své turné.
Na mnoha koncertech ale lidé vůbec nevěděli, že má nějaká předskokanka vystupovat, a tak jsem si řekla, že toho musím využít a musím se náležitě představit. Našla jsem se díky tomu víc v komunikaci s lidmi, začalo mě to bavit. Někteří mi pak dokonce říkali, abych zkusila stand-up, ale na to se necítím. Baví mě mluvit mezi písničkami, ale nechtěla bych být komediantka.
Dalším výsledkem vaší spolupráce s Xindlem X byl duet Cudzinka v tvojej zemi, který se objevil na jeho loňském albu. Přemlouvala jste ho k němu?
Vůbec ne. Hodně jsme se spolu o hudbě bavili, a když jsme se jednou vraceli z koncertu, řekl mi, že by se mnou rád nazpíval písničku, protože ve mně cítí potenciál. Sama bych mu to nikdy nenavrhla, to bych povařovala za drzost. Jeho plán mě ale potěšil, a tak vznikla Cudzinka v tvojej zemi.
Podílela jste se na ní autorsky?
Napsala jsem slovenskou část textu. Hudbu a český text napsal Xindl X.
Na konci loňského roku jste vydala své první album Schizofrenik optimista. Čím je z vašeho hlediska charakteristické?
Je o mé vnitřní rozpolcenosti, o vztahových věcech a o hledání. Většina písniček totiž vznikla ještě na střední škole. Zajímavé je, že byť je spousta z nich smutná, všechny jsem psala v obě, kdy jsem měla dobrou náladu. Když jsem smutná, není se mnou řeč a neskládám. K tomu se dostanu až ve chvílích, kdy jsem plná energie, vyrovnaná a veselá. V těch momentech dokážu psát i smutné písně.
Je nějaké téma, které se bojíte do písničky zpracovat?
Není, protože se nebojím ničeho. Mám v hudbě ráda spontánnost, ne kalkul. Pokud se kalkuluje, je to pro mě věc typická pro hudební průmysl. Tomu se vyhýbám, a tak se ještě nikdy nestalo, že bych chtěla v písni něco říct, ale bála se to napsat.
Studujete žurnalistiku. Budete se té profesi věnovat?
Láká mě psát o kultuře a hlavně o hudbě. Protože jsem ale součástí hudební scény, přijde mi divné hodnotit své kolegy nebo o nich psát. Uvidíme, co se stane, až dokončím školu. Třeba už nebudu hudebně aktivní.
A chcete být?
Chci. Baví mě to, a je mi jedno, jestli to budu dělat na profesionální, anebo amatérské úrovni. Myslím si tedy, že mě rozhodování teprve čeká.