Článek
Jejich autorka, Catharina Ingelman-Sundbergová, zahájila kariéru jako námořní archeoložka a strávila patnáct let zkoumáním historie lidstva na dnech oceánů. Zúčastnila se expedic objevujících všechno možné, od vikingských lodí po východoindická plavidla.
Jak vzpomínáte na svou kariéru archeologa?
Bavilo mě to. Zvlášť ta práce, kdy jsem v různých částech světa mluvila s lidmi, vyjednávala s nimi. To bylo velice zajímavé.
Jako archeolog jste poznala podmořský svět od Ameriky po Austrálii. Co na vás udělalo dojem?
Vždycky mě bavilo objevovat věci, potopené vraky, potopená města. Když se zamyslím nad nejzajímavějším vrakem, tak je to ten, který jsme našli kousek od Austrálie. Skončil tam asi čtyřicet let předtím, než ji v roce 1770 objevil James Cook. Cestovali na něm čtyři Švédové.
Co jste jako archeolog zjistila o lidstvu?
Místo toho, abych začala psát disertační práci, věnovala jsem se vědecko-populární tématice. V ní jsem se dozvěděla o lidstvu spoustu věcí, což způsobilo, že jsem se začala věnovat literatuře. Faktem ale je, že spisovatelkou jsem chtěla být odmala, tak od čtrnácti let.
Dobře, tak co si tedy myslíte o budoucnosti lidstva?
Lidská historie se odehrává v cyklech, v jistých sinusoidách, kdy jde vývoj nahoru a pak dolů. Myslím si, že nyní je na cestě dolů, společnost a kultura jsou na sestupu. Připomíná mi to systém, kdy někdo vybuduje nějakou civilizaci, kdosi jiný ji koupí a vše jde do háje.
Proč jste si jako své literární hrdiny zvolila partu důchodců?
Impulsem bylo poznání, jak se lidé začínají chovat ke starším lidem. To mě natolik rozčilovalo, že jsem se rozhodla o tom napsat. Potom mě napadlo, že nejlepší způsob kritiky, nebo upozornění na problémy, je psát o tom s vtipem.
V knize je plno humorných situací. Čemu se sama nejraději smějete?
Snažím se smát úplně všemu. Jakkoli je situace tragická, vždycky se v ní najde něco, čemu se lze zasmát.
Píšete o partě důchodců. My jsme u nás v situaci, kdy jsou často už lidé kolem padesátky pro zisk podnikatelů příliš staří. Jak bychom se podle vás měli chovat ke starším lidem?
Musíme se k nim chovat hezky. Starší lidé jsou totiž jakýsi zdroj, se kterým se vůbec nepočítá. Má maminka pracovala jako lékařka a zemřela v devadesáti pěti letech. Ještě čtyři dny před smrtí ošetřovala pacienty. Její babička, která zemřela také po devadesátce, byla rovněž lékařka a až do posledních dní se starala o pacienty. Není normální, aby člověk jen tak přežíval. Chce být potřebný, plný aktivity. Měl by mít nějaký úkol, a to až do dne své smrti.
Jak to zařídit?
Ve Švédsku vznikla firma, kterou založilo několik seniorů. Na internetu si udělali webové stránky a nabízejí své služby. Vymění žárovku, spraví střechu. Baví je to a dává to jejich životu smysl.
Máte vy sama ještě nějaké rady?
Starejte se navzájem o sebe. Mějte se rádi a nebojujte mezi sebou. Nehádejte se a nechejte každého člověka věřit, v jaké náboženství chce. A buďte na sebe hodní.