Článek
Aby měl všechno pěkně pod kontrolou, ujal se letos i role režiséra a se čtyřmi herci v hlavních rolích začal před pár měsíci v pražské Baráčnické rychtě zkoušet. Premiéru měli v neděli večer.
Příběh dvou mládenců z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století stojí především na jejich lásce k rockové hudbě. Přesně takové, jak ji prožil každý její milovník v socialistickém Československu, když potajmu nakupoval vinylové desky na nelegálních burzách, znal každou pasáž každé písničky nazpaměť, anglické texty citoval bez vědomí jejich obsahu přesně a zaníceně diskutoval o každé písni.
To všechno ve Střihavkově hře Tolik hlav je. Do hlavních rolí obsadil Jany Zadražila (Standa) a Dolanského (Carlos), oba přesvědčivě nadšené pro rock’n’roll té doby a ve druhé části představení též patřičně opatrné a tápající ve složité situaci, v níž se ocitli. K tomu jim výtečně sekundovaly Kristýna Leichtová v roli Standovy milenky a Zdena Hadrbolcová jako matka Carlose.
V hlavních rolích se představili Jan Zadražil a Jan Dolanský.
Jistě, v první části představení, dlouhé půldruhé hodiny, by se našly pasáže, které by mohly být vyškrtnuty. Možná ani po technické stránce všechno nešlo tak, jak by v ideálním případě mělo. Nadšené výkony celého hereckého i realizačního týmu a vědomí, že tu nejde o velké divadlo, ale pořád je to jakýsi underground (byť v něm byly i chytře využity projekce), učinily ze zhlédnutí hry přinejmenším dobrý zážitek.
Těm starším nadto připomněly, jak to tehdy s láskou k hudbě opravdu měli, mladším zase pomohly v orientaci v dobových reáliích vysvětlivky v programu, v nichž se dočetli, co se skrývalo za značkou OPBH, co byl Večerník Praha, kde stál Automat Koruna a o jaký televizní pořad šlo v případě TKM.
Při závěrečném aplausu diváků ve stoje bylo rovněž nad slunce jasnější, že hovořil-li Kamil Střihavka před premiérou o plnění snu, pak se mu k němu poslední dubnovou neděli podařilo dokráčet.