Depešáci v Praze zahráli podruhé totéž, ale o třídu lépe

Je pozoruhodné, jak rozdílné mohou být dva koncerty téže kapely, s toutéž dramaturgií, navíc když hudebníci na pódiu přihrávají k neměnným předtočeným podkladům. Zatímco na stadionu DM bojovali s denním světlem, nestabilním zvukem a s velkým, otevřeným prostorem, jenž jako by bránil v navázání plného kontaktu s publikem, v kryté hale bylo všechno jinak. Světla a projekce dotvářely atmosféru už od začátku, písně měly vyrovnanější a čitelnější zvuk a kapela s fanoušky tvořila jeden semknutý celek.

Všechno bylo tak, jak má u Depeche Mode být. Zpěvák a frontman Dave Gahan rozhazoval na všechny strany své charisma, a co neuzpíval, to vynahradil piruetami a dirigováním oddaného publika. Martin Gore si od kláves a kytary vyšlápl k sólovému zpěvu ve třech písních jen za doprovodu klavíru a svůj gospelově laděný témbr ovládal s bravurou, jen škoda, že v přídavku zvolil poměrně banální béčkovou But Not Tonight. Andy Fletcher za klávesami mnoho práce tradičně neměl, ale funkci roztleskávačky plnil svědomitě. Většinu složitějších partů odehrál věčný host Peter Gordeno. Rovněž dlouhodobě hostující bubeník Christian Eigner je ve svém oboru virtuosem, jen se občas zasní a zapomíná, že hraje s legendou syntezátorového popu a ne třeba s Anthrax.

Nicméně ne zcela kritická komunita fanoušků Depeche Mode (jen si to přiznejme) dovolí svým idolům všechno. A tak koncert probíhal ve fantastické atmosféře. Větší odezvu měly starší skladby z alb Black Celebration, Music For The Masses a Violator. Z aktuálního alba Delta Machine skvěle šlapala vynikající Should Be Higher, zatímco rozvláčná singlovka Heaven byla bohužel nekonečně nudná.

Na závěr nesměla chybět kombinace Enjoy The Silence a Personal Jesus, doplněná v přídavku rozvernou hopsandou Just Can’t Get Enough, rockovou vařbou I Feel You a finální Never Let Me Down Again s klasickým davovým mácháním rukama ve vzduchu ze strany na stranu.

Kdybych někde potkal členy Depeche Mode a měl v sobě tak osm panáků na kuráž, přátelsky bych jim doporučil: Vykašlete se na stadiony, nejste U2. Zůstaňte v halách, tam jste nedostižní.