Neveselé, truchlivé jsou filmové kraje

Nejlepší dílo uplynulého roku, Hořící keř, vzniklo pro HBO, natočila ho polská režisérka Agnieszka Hollandová a do kin bylo uvedeno až s odstupem od vysílání. Diváci bohužel téměř zcela minuli film Jako nikdy Zdeňka Tyce – nejspíš proto, že se o něm příliš mluvilo jako o filmu o umírání a málo jako o filmu o životě, filmu s vynikajícími hereckými výkony i smyslem pro humor.

Úspěch u diváků i kritiky měl Revival Alice Nellis, chytrý, vtipný film, který vyhrál Cenu diváků deníku Právo na karlovarském festivalu.

Důstojným příspěvkem na témže festivalu byly Líbánky Jana Hřebejka, relativně slušné hodnocení snesou Klauni Viktora Tauše, Křídla Vánoc Karin Babinské, nenáročná, ale nikoliv nevkusná komedie Martin a Venuše, mafiánský Příběh kmotra. Spíše jen tématem zaujal film Milana Cieslara Colette, talentovaný je mladičký režisér Matěj Chlupáček, byť jeho film Bez doteku má ještě kus k podařenému filmu. Specifickým dílem je převážně kameramanský film Martina Duby Bella Mia.

Zbývajících šestnáct kdyby se nenatočilo, nevznikla by žádná škoda nikomu s výjimkou milovníků Babovřesk, jichž bylo přes 600 000, což je číslo, které s přehledem vede žebříček návštěvnosti českých filmů (druhý Příběh kmotra má 280 000), a jen nepatrně tak zaostaly za americkým Hobitem: Neočekávanou cestou, který vede žebříček všech snímků.

Je tu řádka filmů, které se pohybují kolem průměru z hlediska kvalit a hluboce pod ním, pokud jde o to, čím a jak zaujmout diváky (Rozkoš, Nepravděpodobná romance, Můj pes Killer). A pohříchu hodně je takových (Isabel, Kameňák 4, Jedlíci aneb Sto kilo lásky, Obchodníci, Maturita), které by se v žádné jiné zemi vůbec do kin nedostaly.

U nás zatím, bohužel, distributoři, respektive kinaři uvedou vše, co jim je nabídnuto, což je velké zlo, které v důsledku škodí celkově.

Ukazuje se totiž, že trpělivost diváků není nevyčerpatelná a několik špatných zkušeností zejména vzhledem k ceně vstupného vcelku pochopitelně odradí.