Článek
Začínal jste v polovině 60. let jako novinář, pracoval jste v satirickém časopisu Pardon. Co vám přišlo k smíchu tehdy a čemu byste se vysmál dnes?
O tom by se dal napsat celý román. Tehdy jsem třeba vnímal spolkového kancléře Helmuta Kohla jako humornou figurku, přišel mi legrační, ale dnes k němu cítím velký respekt.
V románové trilogii Abschaffel (1977 až 1979) jste kriticky ukazoval stereotypy života středních vrstev. Český autor Emil Hakl vydal nyní prózu Skutečná událost, v níž přímo podává obraz destrukce naší celé střední společenské vrstvy. Jak je tomu v Německu?
Dnes je střední vrstva podobně jako kdysi bez vztahu ke kultuře. Už dříve její zájmy určovaly tři věci: fotbal, televize a dovolená. To je dnes ještě zřejmější než v 70. letech.
Koho ale může kultura oslovit, když ne právě tuto vrstvu?
O kultuře se sice neustále hovoří, je častým tématem v televizi, ale vždy to byla záležitost, o niž se zajímala malá skupina lidí. Jistě, ve velkých městech jsou kina, divadla, nabídka je poměrně rozmanitá, přesto oslovuje menší část společnosti. Kdo se o kulturu zajímá, nepřipadá si nijak zahanbeně, že ta skupina není nijak velká. Představte si, že by se všichni, kdo chodí na fotbal, vydali do divadel. To by ani nešlo, nevešli by se tam.
Takže se hlásíte k oné menší skupině lidí, kteří usilují o kulturní život?
Zcela jistě. Svůj život si bez kultury nemohu představit a myslím si, že se nám v tomto ohledu daří velice dobře. Když vezmu třeba počet divadel ve Francii, tak je vůči nám poloviční a jejich ctitelé hledí k nám s obdivem, rádi by se ocitli ve stejné situaci.
V projevu při udílení Brémské ceny jste řekl, že čtení a psaní jsou formy odporu proti sebeobrazům, které nám vnucují instituce a veřejný zájem. Jak se jim lze bránit?
To je velice důležitá otázka, k níž se nemohu vyjádřit jen já sám. To musí učinit každý za sebe. Podle mě ale stačí jako forma odporu i prostá delší procházka, kde se člověk pohybuje po ulici a vyhne se televizi, konzumu, mine obchodní centra. Podle mě je dnes i procházka kulturním činem, což dříve nebylo vůbec tak vnímáno.
Překladatel cituje, že jste se stal „miláčkem“ literární kritiky. Jak se to stane? U nás slouží často spisovatelé jako jejich oblíbené terče.
Myslím, že mnozí kritici sdílí můj postoj vůči konzumu, a proto jsou pozitivně naladěni vůči mým textům. Ale osobně mnoho kritiků ani neznám.
Proč jste se rozhodl věnovat konfliktům svých hrdinů s realitou?
Jde o moje osobní téma, s nímž jsem se setkal už ve škole. Provází mě celý život, je to určitý druh obrany…
…souviselo to snad s koncem nacistické éry, kdy jste se narodil?
Ne, tak tomu nebylo. Němci se stali konzumním státem díky Američanům a byli jim za to po válce vděční. Doba nacismu byla krutá, i co se týkalo zásobování. Po prohrané válce to byla velká změna. Jistě že východní část země šla svou cestou. Američané přinesli cigarety, čokoládu a žvýkačky. Bylo zřejmé, že život se bude ubírat jiným směrem.
Jak může člověk uniknout degradaci, když se stává objektem zkoumání? Sledují nás kamery, používání platebních karet, naslouchající „velký bratr“ není žádnou fikcí…
To je velmi těžká otázka. Důležité je vzdělání, čím více ho člověk získává, tím roste jeho odstup od všech těchto zlých záležitostí. Může na ně kriticky hledět, může kriticky reflektovat vše, co je mu nabízeno. Není to jednoduché, protože mu musejí rodiče vzdělání zpřístupnit; ukázat mu kulturu, aby se s ní sblížil. A odmítal to, co by mu mohlo ublížit.
A čeho si jako člověk i jako autor nejvíc vážíte?
Osobní svobody. Aby nebyl nikdo, kdo by mi říkal, co mám dělat. Abych se mohl sám rozhodovat. A nebyl postihován za svou aktivitu.