Článek
Co přesně vám vadí?
Hlásím se k autorství nahrávek a ve vší vážnosti prohlašuji, že pocházejí z mého soukromého archívu. V žádném případě nepocházejí z jakéhokoliv archívu StB. S nápadem na pojetí celého kompletu coby nahrávek z archívů StB přišli producent a vydavatel. Okamžitě jsem takové pojetí důrazně odmítl jako neodpovídající skutečnosti a zavádějící. Považoval jsem od počátku takto pojatou marketingovou strategii za hloupou a přiznám se, že mě vůbec nenapadlo, že by opravdu mohla být realizována. Získal jsem dojem, že se pánové s mým názorem nakonec ztotožnili a budou jej respektovat.
To se ale nestalo…
Bohužel je série čtyř CD pojata přesně tak, jak jsem to odmítl: jako nahrávky z archívu StB. Na stránkách EMI Czech Republic bylo až do dnešního dne v informačním textu k CD Pavla Dobeše doslova uvedeno: „Jedinečný záznam koncertu Pavla Dobeše, který nešel tehdejší státní moci pod nos, a tak ho jako mnoho jeho kolegů ostře sledovala. Paradoxně díky tomu může dnes vyjít dobový záznam Dobešovy tvorby...“
To je zjevná nepravda, bohužel však tento text převzala většina prodejních portálů. Ale i kdyby neexistoval tento zavádějící text, už jen samotné obaly ve formě spisových košilek s razítkem a číslem spisu jsou dostatečně návodné a bez patřičného komentáře umožňují chybnou interpretaci.
Lze to teď nějak napravit?
Od 20. září, kdy jsem se o všem dozvěděl, bombarduji šéfa EMI, pana Kočandrleho, maily s požadavky, aby vše veřejně uvedl na pravou míru a CD případně stáhl z prodeje. První mail s vysvětlením, že se nejedná o žádné nahrávky z archívu StB, šel na všechny zúčastněné včetně interpretů. Považoval jsem za povinnost tuto dezinformaci uvést na pravou míru alespoň v tomto úzkém okruhu. Zpočátku se pan Kočandrle tvářil, že nechápe, o co mi jde, a vše bagatelizoval. Teprve v pondělí ráno uznal, že se někde stala chyba, s tím, že vše bude řešit až na konci týdne po návratu ze zahraničí.
Jak a kde nahrávky vznikaly?
Někdy kolem roku 1980 jsem se stal členem orlovského Hifi klubu Svazarmu. Měl jsem rád hudbu, v klubu byla k dispozici skvělá aparatura a i spousta tehdy nedostupných nahrávek.
Když jsem se o něco později stal častým návštěvníkem folkových koncertů v blízké Ostravě, kde jsem studoval, uchvátila mě ta úžasná atmosféra v té době neuvěřitelné svobodomyslnosti a napadlo mě, že bychom se mohli pokusit pod hlavičkou Hifi klubu také nějaký koncert uspořádat. Tehdy jsem si ještě neuvědomoval, že coby konzument nenesu v podstatě žádné riziko toho, že na pódiu se víceméně otevřeně demonstroval odpor proti tehdejší státní moci.
Zatímco my konzumenti jsme si to bezstarostně užívali, pořadatele i interpreti na tom byli o něco hůře a dříve nebo později se o ně začala zajímat StB. Kauzy Jaromíra Nohavici nebo Pepy Streichla jsou dostatečně známy a bohužel u mnoha lidí nepochopeny. I v tomto smyslu je koncept edice Archivy se otevírají necitlivý k oběma písničkářům, kterých si velmi vážím.
Prvním koncertem, který se nám pod hlavičkou hifi klubu podařilo uspořádat, byl v roce 1982 právě vydávaný koncert Nohavici. Nahrával jsem ho na tehdy takříkajíc skoro hifi kotoučový magnetofon Tesla B100. Chtěl bych zdůraznit, že všechny nahrávky, které jsem kdy získal, byly pořízeny se souhlasem interpreta. Bylo tomu tak i v případě obou koncertů Nohavici.
On ale tvrdí, že to tak nebylo.
Chápu, že si na to po těch třiceti letech už nemusí vzpomínat. Poprosil jsem jej mailem, aby informaci na svých stránkách, že nahrávky byly pořízeny bez jeho souhlasu, opravil.
V té době už chodilo na koncerty opravdu hodně lidí a případní agenti StB se v davu snadno ztratili, třeba i s malým kazeťákem, kterým mohli koncert přes mikrofon nahrávat – to nemohl žádný pořadatel v té době ovlivnit. V každém případě je naprosto vyloučeno, aby do svých archívů mohli někdy získat nahrávku v kvalitě, která by byla použitelná pro vydání CD.
Ještě bych chtěl upřesnit místo konání obou koncertů Jaromíra Nohavici. Bylo to v sále kulturního střediska Zátiší v Orlové. Nevím, co je uvedeno v bookletu, ještě jsem jej neviděl, ale na několika portálech včetně Nohavicových stránek jsou uváděna nesprávná místa.
Jak se EMI dostala k nahrávkám?
Jeden z posledních koncertů, které jsme pod hlavičkou klubu pořádali, byl na konci roku 1984 koncert skupiny Nerez. Pásek s touto nahrávkou vyhrabal někdy v roce 2010 ve skříni můj syn, a protože se mu líbil, poslal zdigitalizovanou ukázku panu Vřešťálovi z Nerezu. Tomu se také zalíbila a výsledkem bylo, že v roce 2011 vyšlo CD Nerez v Orlové.
Pásek s koncertem jsem tehdy EMI poskytl zcela zdarma. Při té příležitosti jsem se panu Vřešťálovi zmínil, že mám v archívu spoustu nahrávek, které pomalu odcházejí do věčných lovišť, a jestli by nebyl zájem je pořádně vyčistit a vydat. Letos na jaře se pan Vřešťál ozval, že by EMI měla zájem a rovnou mi nabídl i relativně slušnou fixní cenu za každou nahrávku, která se zrealizuje. O prodej nahrávek mi sice původně nešlo, ale kdo by dnes nějaké to přilepšení do rozpočtu nepřivítal. Mimochodem - peníze jsem dosud neobdržel, přestože splatnost nasmlouvané částky byla už 15. září.
Trval jste na tom, aby s vydáním nahrávek souhlasili interpreti?
Jednou z podmínek, kterou jsem si před poskytnutím nahrávek dal, bylo, aby vše bylo legální, včetně získání souhlasu interpretů. Byl jsem panem Kočandrlem ubezpečen, že tomu tak bude. Jaromír Nohavica na svých stránkách přesto uvádí, že CD vychází bez jeho vědomí a souhlasu. Nevím, jak je to možné. V životě by mě nenapadlo, že by takto velká firma mohla vydat legálně někomu CD bez jeho souhlasu.