Článek
Na úvod se Paulíček věnuje praktickému vymezení toho, co pojem „vysoké umění“ neznamená. Určitě to neznamená populární nebo nepopulární, protože část vysokého umění, lidově řečeno „klasiky“ (hudební, literární), je velmi populární, až to může být někdy únavné. A naopak nepopulární může být špatný popový zpěvák, který chtěl dělat nízké umění, ale ani to se mu nedaří.
Správně poznamenává, že srovnání umění vysokého a nízkého nemá smysl, protože mají jinou funkci, čili Šostakovič na školní diskotéce je stejná obludnost jako Bartošová ve Státní opeře. K tomu lze dodat, že slovo „umění“ nebo „hudba“ je vlastně nedorozumění, protože různí lidé si pod stejným slovem představují absolutně odlišné věci s jinou funkcí. Pro lepší dorozumění by tak vlastně lidé měli mít jiné slovo pro hudbu či literaturu náročnou a pro tu, která nevyžaduje žádné myšlení.
Zajímavé myšlenky nadhazuje v historické kapitole. V každé době zřejmě nějaké umění bylo považováno za vyšší, jenže ve středověku se necenila originalita, ale naopak napodobení vzorů. Dnešní kritéria uměleckosti neexistovala. Paulíček dodává, že umění mělo ve středověku jinou funkci než dnes, nikoliv tu Mukařovského estetickou, ale praktickou, vzdělávací i magickou. Umělec byl proto spíše řemeslníkem. (Souvisí to i s tím, že většina lidí byla negramotných, čili velké filozofování o umění nebylo možné).
I v dnešní kritice se můžeme setkat s oceněním „řemesla“ u umělců, jenže vzápětí většinou přichází námitka „je to jen dobře odvedené řemeslo“, „není unikátní“ nebo „nepřekvapil“.
Dnes mají k umění přístup masy. Paulíček připomíná MacDonaldovo rozdělení na masscult a midcult. První si už na nic nehraje, ale midcult je podle autora horší - je to „zkomercionalizovaná parodie vysoké kultury“ (Eco). Člověk si hned vzpomene na Daniela Landu a jeho hrůzostrašné znásilnění W. A. Mozarta v jistém úchylném komerčním projektu...
Co je to klasika?
Jak se vlastně díla do kánonu dostávají? Paulíček upozorňuje, že záleží na čase. V různých dobách se do něj dostávají odlišná díla a obecně je v dnešním myšlení čas považován za nejvyšší argument pro to, co umění je a není. Přežilo to staletí? Jde o vysoké umění. Je však možno nepříjemně rýpnout do odborníků a zpochybnit některá prastará díla, kterých si vážíme asi jen proto, že jsou prastará. Estetická funkce jaksi pokulhává.
Národnost je rovněž důležitá. Zajímá třeba Angličany Antonín Dvořák? Ano, rozhodně. Ale zajímá je Němcová? Všichni jsme tak trochu nacionalisté a bráníme si svůj píseček. Platí však současně i Paulíčkův dodatek, že umělec má zkrátka větší šanci, že bude pochopen svými soukmenovci, než cizinci. A na domácí kulturu také často klademe menší požadavky než na světovou, což kritizoval už Šalda.
Paulíček se pozastavuje nad faktem, že všichni „kanonizovaní“ bývají mrtví běloši. Dále ale dobře poznamenává, že v současné době sílí tendence zvýhodňovat sociálně oslabené. Mnozí vzdělaní lidé se velmi zajímají o feministické sborníky či současné africké či indické spisovatele, jako by to automaticky „mělo být dobré“. Když se zjistí, že knížku nenapsala mladá Vietnamka, ale starší Čech, je to považováno za velký podvod. Proč? Nemělo by to být jedno?
Také věk a vzdělání recipienta jistě hraje roli. Vzdělanější lidé přijímají více žánrů a nechápou nenávist mezi příznivci nižších stylů (např. komerční hip-hop versus komerční rock).
Vyšší umění je podle Paulíčka převážně pro lidi vyššího věku, i když i tady připouští značně rozmazané hranice. Připomíná i zábavný fenomén návratu starších lidí k dílům z mládí (třeba pop, seriály), což bývá často „doprovázeno zklamáním“.
V jiné kapitole Paulíček shledává, že osobní život autora má vliv na zařazení do kánonu i u vysokého umění. Dramatickou smrt, podivínství apod. bereme jako znak geniálního umělce. A jak dodává, u nízkého umění je osobní život samou podstatou kariéry. Mnohé „zpěvačky“ neumějí zpívat, autorství písní je nejasné, ale hlavně že jejich cílová skupina ví, kde bydlí, co je trápí a co měli k snídani.
A co je to ten kýč?
V kapitole o kýči předkládá autor podnětné definice mnoha myslitelů, z nichž obecně vyplývá, že jde o něco, co nevyžaduje myšlení, má emocionální náboj a vyznačuje se křiklavostí nebo působí neadekvátně (jako Mona Lisa na toaletním papíru). A opět je třeba dodat, že ten nejjednodušší kýč vlastně tolik nebezpečný není, protože si na nic nehraje, inteligentní člověk se mu zasměje. Zákeřný je kýč pro střední vrstvy, který se tváří vážně.
I když revolučních myšlenek kniha až tolik nepřináší, zajímavě komentuje citáty z literatury a velmi cenné je, že volí spíše uvolněný anglosaský styl místo nesrozumitelně šroubovaných vět, které mají v oblibě profesoři snad na všech českých vysokých školách. Je tak přístupná i pro nesociology.
Na otázku, co přesně je to vysoké umění, nám nakonec autor neodpoví. Pochopitelně, není to jeho úloha jako sociologa. Člověk se ale může zamyslet sám a na něco při troše snahy přijít. Otupen záplavou konzumních produktů a ubaven takřka k smrti televizní žvanírnou může spočinout třeba v náručí Mozarta nebo obyčejně lidovky. I Paulíček opatrně naznačuje, že „lidové umění má dnes neobyčejně blízko k umění vysokému.“