Zemřel herec Bronislav Poloczek

Poloczkův zdravotní stav se zhoršil v roce 2006. Bolely ho nohy a chůze mu dělala velké problémy. O rok později se jeho zdraví zlepšilo  a několikrát si vyzkoušel tříminutový pobyt v mrazicí komoře při teplotě –120 stupňů Celsia v rehabilitačním centru v Čeladné.

V roce 2008 prodělal mrtvici. Na divadelní prkna se pak sice ještě nárazově vracel, ale před dvěma lety ztratil chuť k životu a médiím tvrdil, že končí a čeká už jenom na smrt.

Bronislav Poloczek má jednoho syna Bronislava. Jeho žena zemřela již před několika lety.

Poslední rozloučení se zesnulým Bronislavem Poloczkem proběhne za účasti veřejnosti v pátek 23. března ve 14:00 ve Velké obřadní síni v Krematoriu Strašnice, oznámilo Národní divadlo ústy svého mluvčího.

Poloczek se narodil v obci Horní Suchá na Karvinsku v roce 1939. Od sedmnácti se začal věnovat divadlu, kdy se stal členem polského souboru Těšínského divadla v Českém Těšíně.

Jeho filmovou premiérou byla role ve Valčíku pro milión v roce 1960. Studium herectví na brněnské Janáčkově akademii múzických umění dokončil o rok později. Profesionální dráhu však začal v divadle jako technický pracovník.

Po angažmá v Uherském Hradišti, Mladé Boleslavi a Pardubicích se stává v roce 1975 členem Naivního divadla v Liberci pozdějšího Studia Ypsilon v Praze. Objevil se ve hrách Třináct vůní, Mamzelle Nitouche a ztvárnil také Jaroslava Haška ve hře Voni jsou hodnej chlapec.

V 70. letech se také začal pravidelně objevovat ve filmu. Nejprve šlo o detektivky Smrt na černo (1976), Sázka na třináctku (1977), Past na kachnu (1978). Pak se objevil ve filmech Hon na kočku a známém snímku Věry Chytilové Panelstory aneb jak se rodí sídliště a jeho výkon byl v obou případech oceněn za herecký výkon.

V 80. letech se často objevoval ve filmu nebo televizních seriálech. Žádná z jeho rolí ale nebyla hlavní, Poloczek působil jako spolehlivý herec rolí vedlejších. Objevil se například ve snímcích Pozor vizita (1980), Vítr v kapse (1982), Rumburak (1984), Copak je to za vojáka (1987) a v dalších. Ze seriálových počinů si jej lze vybavit nejvíce s Létajícího Čestmíra a Chlapců a chlapů.

Právě v 80. letech se začala v jeho postavách projevovat zemitá komika, za kterou ho měli diváci rádi. Brzy se v jejich očích stal součástí spolehlivé herecké generace, která opečovávala tehdejší českou filmovou tvorbu a herectví chápala jako tvrdou a poctivou práci.

V roce 1988 se stal členem činohry Národního divadla, kde působil až do svých posledních hereckých okamžiků. Ztvárnil tam role ve hrách David a Goliáš od Václava Štecha, Pygmalion, Cyrano z Bergeracu od Edmonda Rostanda, Král Jindřich IV., Paličova dcera, Ženitba, Rok na vsi od bratří Mrštíků, v Jiráskově Lucerně nebo postavu Kašpara Šmejkala ve hře Naši furianti od Ladislava Stroupežnického.

Skvěle se zapsal v roce 1992 ve filmu Černí baroni, který byl natočen podle Románu Miloslava Švandrlíka. Ztvárnil v něm kapitána Ořecha a opět přitom skvěle využil své přirozené komiky. Objevil se poté také ve filmu Filipa Renče Rebelové nebo v některých televizních seriálech, z nich nejvýrazněji „promluvil“ jako Tomáš Babula v Hospodě nebo také v sérii Ulice. Naposledy stanul před kamerou loni ve filmu Saxána a Lexikon kouzel.