Článek
Hudební dráha Langerové je nesporně zajímavá svou spletitostí. Po výhře v první české SuperStar zažila opravdový boom a na její koncerty chodily až tisícovky diváků. Po druhém, velmi intimním a osobním albu Dotyk se návštěvnost koncertů propadla a vypadalo to, že její hudba bude oslovovat především přemýšlivé fajnšmekry ochotné nechat se vtáhnout do Langerové citlivého světa.
Na kolekci Jsem ale obě roviny z předešlých dvou období chytře spojila. Zůstala sice velmi osobní, ovšem nezalekla se ani termínu „pop“ a písničky, které představila, mají šťavnatý melodický potenciál.
Navíc výrazně vyrostla jako zpěvačka, což potvrdila nabídnutým repertoárem jak na desce, tak při úterním vystoupení. Pozměněná doprovodná kapela v pozitivním smyslu slova rozjitřila aranže většiny skladeb, Langerová pak na pódiu (až na pár zanedbatelných výjimek) vládla jako znamenitá a jistá zpěvačka. Rozezpívala tak nejen svůj nesporný hlasový potenciálů, ale i dobrých 12 stovek diváků v klubu.
Navíc se nezpronevěřila své zásadě zůstat skromná jak ve vystupování (promluvy k divákům byly milé improvizace), tak v pódiové prezentaci. Nepřítomnost výpravné scény potvrdila, že Langerové jde především o písničku a výpověď v ní. S tímto jejím přístupem k tvorbě proto nemějme obavy, že by nedokázala své publikum, udržet, ba přidat stávajícímu další.